Christos
Starokatolická farní obec Brno
David Holeton

"Cože, zase nová eucharistická modlitba?"

David Holeton

Před nedávnem jsem navštívil jeden kostel v cizině. Použitá eucharistická modlitba byla tamější obci neznámá. Když začala, farník sedící přede mnou se naklonil ke své sousedce a zašeptal: "Cože, zase nová eucharistická modlitba?" To mne přimělo k zamyšlení nad některými ze změn, ke kterým došlo v posledních letech. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě chlapec, měli jsme pokaždé, když jsem se účastnil eucharistie, tu samou modlitbu. A to byla zkušenost většiny západních katolických křesťanů. Tak tomu samozřejmě sice nebylo vždycky a některé ze starodávných (východních) tradicí používaly sedmdesát nebo i více eucharistických modliteb.
Co je to eucharistická modlitba? Proč je jich dnes tolik, když v minulosti stačila jedna jediná? Jaké místo má mít tato modlitba v životě našich společenství?
To, co nazýváme eucharistickou modlitbou, má své kořeny v židovských stolovacích modlitbách, a sice v díkůvzdání, které se zpívalo (a zpívá) před a po každém židovském jídle. Ježíš a ti, kdo s ním jedli a pili, jistě také zpívali toto díkůvzdání pokaždé, kdy stolovali. Tytéž modlitby byly zpívány při hostinách, kdy Ježíšovi následovníci spolu jedli v čase po Ježíšově ukřižování. Stále více byla do kontextu tohoto hodování vkládána jistota, že Ježíš vstal z mrtvých. Vnímali ho v lámání chleba a ve vzájemném sdílení kalicha.
Je třeba říci, že v Ježíšově době neměli modlící se fixované formy ani témata modlitby a osoba hostitele musela vytvořit pokaždé své vlastní modlitby, které však vždy měly totéž schéma. V rámci tohoto systému se začínalo díkůvzdáním Bohu jako "Králi vesmíru", díky za boží stvoření a zvláště za stvoření potravy. Modlitba se potom obrátila k připomínání zvláštních činů Boha v dějinách spásy, někdy všeobecně, avšak často též v souvislosti s nějakou konkretní oslavou, která se slavila v této části roku. Třetí část modlitby byla eschatologická - tzn. připomínala, že Bůh nakonec spasí tento svět a svůj lid. V Ježíšově době se tato modlitba potom zaměřovala na příslib, že Bůh znovu postaví Jeruzalém, který věřící považovali za boží příbytek a za centrum božích spásných aktivit.
Křesťanská společenství převzala tyto základní formy stolovacích modliteb a přizpůsobila je svým vlastním potřebám. Témata zůstávala víceméně stejná: díkůvzdání za stvořitelské dílo boží, za boží působení v dějinách spásy lidstva (zvláště v osobě a díle Ježíše Krista) a za naplnění? všech věcí v Kristu. Tato poslední část modlitby často zahrnovala prosbu, aby Duch svatý sestoupil na shromážděnou obec, v pozdější době i na samotné eucharistické dary, aby se tak staly nástroji božího díla spásy.
Po dobu několika století nebo i více bylo úlohou biskupa sestavit a zazpívat eucharistickou modlitbu pro každou slavnost. Tyto modlitby následovaly zděděný styl židovských stolovacích modliteb, avšak bylo věcí biskupa, aby je jakožto hostitel připravil, podobně jako hostitel vytvářel modlitby pro stolování. Někteří biskupové, kteří byli mistry slova, je měli dlouhé a elegantně složené. U jiných byly krátké a přímé. V průběhu času byly tyto modlitby v místních společenstvích sepsány a byly považovány za vlastní díkůvzdání té či oné konkrétní obce. Modlící se opakovaně vyprávěl příhodu zázračného božího díla stvoření a boží neochoty vzdát se lidí přese všechnu jejich hříšnost. Působení Boha v lidských dějinách se přirozeně zaměřovalo na dílo Ježíše mezi námi, na jeho smrt, vzkříšení, nanebevstoupení a naději v jeho opětovný příchod jako Pána veškerého stvoření. V touze po naplnění veškerých věcí v Kristu prosil modlící se o dary Ducha svatého. Modlitba končila závěrečnou doxologií chvály Boha, na kterou lid odpovídal hlasitým zpěvem Amen. První svědectcí, které máme o eucharistii jako kompletní bohoslužbě, najdeme v "První obraně" mučedníka Justina (asi rok 150). Autor tu zdůrazňuje, jak důležité je, že všichni přítomní volají Amen jako potvrzení toho, co bylo zpíváno. Tím se tato modlitba stala centrální týdenní proklamací víry společenství - trvalo více než tisíc let než se v římské liturgii začalo zpívat Credo.
Eucharistická modlitba sama o sobě, ať složená ad hoc biskupem nebo později přednášená z písemného záznamu byla chápána jako jeden celek, od úvodního dialogu mezi předsedajícím liturgie a lidem (Pán s vámi... I s tebou... Vzhůru srdce...) až ke konečnému Amen při velké, a původně jediné, elevaci (pozdvihování). Tím se eucharistická modlitba stala velkým zpěvem díků celé shromážděné obce, ve které se společenství vidělo být sjednoceno se všemi těmi, kteří jej již předešli odchodem ze světa ve víře, jakož i se všemi nebeskými silami, které společně jedním hlasem opěvují Boha. Proto byl časem včleněn do eucharistické modlitby Izajášův hymnus (Svatý, svatý, svatý, Pán...), a to všemi místními církvemi na světě jako výraz jednoty veškerého stvoření, které zpívá boží chválu.
Poté, co eucharistické modlitby dostaly písemnou formu, je přirozené, že ztratily část své kreativní síly, jakož i schopnosti reflektovat specifické aktuální potřeby daného společenství. Svoboda se stala pouhou formalitou. Avšak v době tohoto přechodu byly i jiné faktory, které pomáhaly ke ztrátě původní údernosti. Za prvé. Když se z liturgie začaly vytrácet národní jazyky a převahu v ní získávaly jazyky "klasické", kterým průměrný křesťan stále méně rozuměl, stával se obsah eucharistických modliteb pro běžného účastníka bohoslužeb nedůležitou věcí. Vždyť to byl malý rozdíl, zda modlitbu složil místní biskup či ne, neboť již přestala vyjadřovat ducha a potřeby místní církve, když většina lidí nemohla rozumět, co se v ní vlastně zpívá. Za druhé. Došlo k významné změně v chápání podstaty a smyslu eucharistické modlitby. V průběhu času stále více přestávala být velikým činem vzdávání díků, které společenství přednášelo Bohu a stále více docházelo k zdůrazňování "konsekrace". Namísto toho, aby byla středobodem eucharistické hostiny, při které celé společenství vzdává Bohu své díky za jeho dílo stvoření a spásy a při které se všichni modlí za to, aby toto boží dílo bylo zdárně dokonáno v završení všech věcí, se však eucharistická modlitba stále více stávala - jak se to jeví - příležitostí k tomu, aby - jak řekl Izidor Sevilský - kněz přivolával Boha z nebe na oltář.
Tato změna v chápání eucharistické modlitby měla drastické důsledy. Modlitba, která se kdysi zpívala nahlas, aby ji všichni mohli zřetelně slyšet a která byla díkůvzdáním, se zvolna proměnila v tichou modlitbu kněze po Sanctus za účelem konsekrace. Nastala přeměna chápání eucharistie z hostiny křesťanů, při které si je společenství vědomo přítomnosti Krista v lámání chleba a ve sdílení kalicha, v událost, při které činí kněz Krista přítomným, a to spíše svými slovy než díkůvzdáním (eucharistia) celého společenství, kterému předsedá biskup nebo v pozdější době kněz.
Díky práci vědců na poli liturgie v posledních desetitletích, jakož i koncilům a synodám církví, byla prozkoumána a přehodnocena eucharistická modlitba a byla jí vrácena role, kterou by měla mít v dnešním životě církví. Znovu jsme se vrátili k původním pramenům a přizpůsobili jim základní formu této starobylé stolovací modlitby s tématy díkůvzdání za stvoření, za dílo Boha v záležitostech lidí a za dovršení božího díla. Někdy se církev vrací k opětnému užívání starobylých modliteb. Modlitby, za jejichž autory jsou všeobecně považováni Hippolytus a Bazil Veliký, byly zavedeny v mohých církvích a jako takové se staly důležitými, neboť se tím staly ekumenickými modlitbami, které sdílejí křesťané různých církví. Ještě častěji je znatelný vzrůst významu zvětšujícího se počtu nových eucharistických modliteb. Ve Starokatolické církvi v ČR používáme oba druhy: jak starobylé modlitby, tak i nově sestavené. Tento rozkvět eucharistických modliteb by neměl překvapovat, neboť když děkujeme Bohu za všechna obdivuhodná díla jeho lásky k člověku, je těžké představit si, že bychom za to vše měli vzdávat díky pouze jednou jedinou modlitbou. Taková modlitba by pak musela být neskutečně dlouhá. Namísto toho užíváme rozdílné modlitby, občas ve vztahu k různým obdobím církevního roku, a tak můžeme oznamovat obdivuhodné boží dílo mnohem vhodněji, nežli by bylo možné pouze jedinou modlitbou. Eucharistia církve se tím stává vyrovnanější a naše společenství ohlašuje dílo všemohoucího Boha věrohodněji.
Církevní obnova eucharistických modliteb přinesla celou řadu důležitých otázek v souvislosti s praktikováním eucharistie. Za prvé. Když uznáváme, že eucharistická modlitba je jedním uceleným celkem, který začíná zmíněným dialogem a končí velkým Amen, pak vyvstává otázka vhodnosti jakékoli změny polohy těla během této modlitby. V Hippolytově eucharistické modlitbě vzdáváme díky za to, že "jsi nás Bože shledal hodnými být v tvé přítomnosti a sloužit ti". Asi nebereme zcela vážně to, co se modlíme, když si při této modlitbě vybereme nějakou chvilku a rozhodneme se pokleknout. Církev na celém světě znovu objevuje, že stání během celé eucharistické modlitby je nejvhodnějším výrazem teologie díkůvzdání lidu, který byl znovuzrozen vodou křtu a stal se členy královského kněžství, které dává možnost k pravému obětování a díkůvzdání.
Někdo si však řekne: A co "moment proměňování"? Hledání a stanovení tohoto momentu bylo předmětem dlouhých svárů mezi církvemi Východu a Západu a soustřeďovalo se na otázku, zda verba (Ježíšova slova ... Vezměte a jezte... Pijte z něho...) nebo epiklesis (modlitba prosící Ducha svatého o posvecení způsob) jsou momentem "konsekrace". Všechno bitva k ničemu! Jak víme, existovaly starobylé eucharistické modlitby které neobsahovaly ani verba a ani epiclesis, a bez pochyby si společenství, která je používala, byla vědoma Kristovy přítomnosti ve své eucharistii. Hledání "momentu" proměnění nedává příliš smysl. Kristus se dává svému lidu v eucharistii, o tom není nejmenší pochyby, a velké díkůvzdání církve je tím způsobem, kterým je tato přítomnost dávána najevo v eucharistických způsobách. Vypichování jistých "momentů" znevažuje smysl euchariastického díkůvzdání a dává nám lpět na této modlitbě jako na nečem, co vede v první ředě ke konsekrování. Takovéto chápání je cizí Písmu i víře apoštolů a církevních Otců, ve které my, starokatolíci nacházíme kořeny svého křesťanského života. A tím tedy zvonění, klečení nebo klanění se buď při verba nebo při epiclesis znamená minout smysl této modlitby jako takové. Úkony zvláštní úcty jsou vhodné při závěrečné doxologii (Skrze něho...) a na ni napojené AMEN, kterým ztvrzujeme tento úkon chvály a díkůvzdání celého našeho společenství. Předsedající eucharistické slavnosti činí dobře, když užívá pozici rukou zvanou orans - ruce pozdvihnuté k modlitbě - a tutéž pozici po celou dobu eucharistické modlitby, aby tak ozřejmoval věřícím, že věříme, Kristova eucharistická přítomnost je výsledkem modlitby celého společenství, a to jistě spíše nežli nějaké manipulace předsedajícího kněze.

Obnova našeho způsobu účasti a chápání eucharistických modliteb má všeobecně centrální úlohu v eucharistickém životě, který je středobodem toho, proč jsme křesťany a starokatolíky. Následující otázky by mohly pomoci, nakolik o nich v našem společenství budeme uvažovat:
1. Do jaké míry používá naše společenství eucharistické modlitby s důrazem na chválu a díkůvzdání, které jsme povoláni vzdávat Bohu?
2. Když používáme eucharistické modlitby ve své farnosti každou neděli, je tu vskutku přítomen moment velkého chvalozpěvu, který nás sjednocuje s veškerým dílem stvoření ve chvále Boha? Jak často to jako chvalozpěv prožíváme? Jak často se to zdá být pouze nějakou další modlitbou?
3. A do třetice. Můžeme si vždy být jisti, že zpíváme Sanctus? Připomeňme si spíše odříkávání než zpěv "Happy Birthday to you..." Je něco strašnějšího, než si myslet, že můžeme odříkávat hymnus andělů?
4. Snažíme se užívat v našem společenství celou přístupnou paletu eucharistických modliteb, aby odlpovídaly příslušné liturgii nebo nebo období liturgického roku nebo omezujeme svůj výběr na malý počet modliteb?
5. Odpovídají naše postoje těla a gesta naší teologii eucharistie nebo odrážejí spíše teologické přístupy, které jsou méně než věrné starokatolickému chápání eucharistické modlitby?
6. Opravdu v našich společenstvích dáváme najevo, že my všichni, jakožto pokřtění křesťané, jsme celebranty eucharistie nebo svým přístupem a gesty vysíláme zprávu, že se tu děje cosi "pro nás", co pouze pasivně pozorujeme?

Text je převzatý z českého starokatolické občasníku Communio.

David Holeton je profesorem liturgiky a prezidentem Societas Liturgica.

Doporučujeme: Firefox, 1024x768@16bit
Webmaster

Valid XHTML 1.0!

Valid CSS!