Christos
Starokatolická farní obec Brno
David Holeton

Liturgická roucha

David Holeton

Liturgické oblečení

1. Úvod; 2. Raná církev; 3. Liturgické oblečení na Západě; 4. Liturgické oblečení na východě

1. Úvod.
Kromě důvodů čistě funkčních jako je ochrana před nepříznivým počasím a zachovávání jistých pocitů studu hraje oblečení celou řadu dalších sociálních rolí. Běžné oblečení (jako např. uniformy) vyvolává pocit identity uprostřed jisté skupiny lidí (např. armády) a může ukazovat zastávanou osobitou roli nebo funkci či autoritu (policisté, zaměstnanci drah, poštovní doručovatelé atd.). Oblečení jako "zvýraznění" těla odhaluje něco o osobách a jejich vztazích k institucím nebo i k celé společnosti. Oblečení je často užíváno institucemi k odosobnění nositele za účelem zdůraznění prvenství institucionální role nad jeho osobností. Ve většině západních společností je možno takové užívání oblečení vidět u soudů, na univerzitách a v církvích. U soudů soudcové soudí ve jménu koruny/státu/lidu a ne svým vlastním právem; na univerzitách mají akademici odpovědnost za přenášení mnohem většího souhrnu vědomostí než jsou jejich vlastní názory; v církvi je nositel liturgického oblečení aktivní ve jménu dané církve nebo společenství a ne ze své vlastní autority.

Užívání oblečení nebo dokonce speciálního ošacení k vyznačení zvláštních událostí nebo sociálních rolí je fenoménem, který je prakticky univerzální a jeví se být nepostradatelným (např. když je některý druh oblečení pro jistou sociální funkci zrušen, nějaký nový typ oblečení převezme ceremoniální statut, zastávaný oblečením původním). V jistých dobách byl takovému oblečení přisuzován symbolický charakter již od jeho zavedení (např. bílá roucha právě pokřtěných); v jiných dobách se symbolický význam objevuje až dlouho po době, kdy se poprvé toto oblečení začalo nosit, a když se již úplně vytratil smysl pro jasné funkční důvody jeho zavedení. Taková pozdější symbolizace byla běžná pro středověké komentátory liturgie (Amalarius z Metze, Inocenc III., William Durandus a mnoho dalších), kteří se snažili buď dokázat (v nejlepším případě velmi nejasně) vztah mezi oblečením ke slavení eucharistie a oblečením kněží jeruzalémského chrámu nebo o dodání morálního smyslu pro liturgické oblečení anebo ve většině případů vytvořit vztah k oblečení Krista při jeho utrpení. Tyto symbolické interpretace se odrazily v modlitbách k oblékání, které byly předepsány v mnohých církvích až donedávna a ve východních církvích existují i dodnes.

Většina ceremoniálního a institučního oblečení má svůj původ v běžném oblečení jiných dob; kvůli latentnímu konzervatismu se držitelé veřejných úřadů často zdráhají provést změny, i když se všeobecná móda změnila a jistý způsob oblékání byl již dávno opuštěn. Často oblečení reflektuje dřívější vztah mezi úřadem a zvláštním sociálním statutem nebo institucí. Většina z tradičního oblečení ke slavení eucharistie, jak ve východních tak i v západních církvích, má svůj původ ve formálním světském oblečení doby římského impéria v prvních šesti stoletích našeho letopočtu, zatímco liturgické oblečení církví reformace se zrodilo v 16. století v akademickém prostředí. Pro první skupinu platí, že oblečení má reflektovat sociální stupeň, který vyšší duchovenstvo zastávalo jako civilní úředníci impéria. Pro pozdější skupinu vyjadřovalo akademické kořeny většiny reformátorů 16. století.

V průběhu druhé poloviny 20. století se objevilo obnovené chápání liturgického oblečení, a to s jiným přístupem než "jak je to tak zvykem". Tím vznikl trend, ve kterém je velký důraz kladen na vlastní krásu textilu, na střih a celkový design, narozdíl od středověkého a barokního důrazu na jeho ornamenty.

Různí autoři vystoupili proti průmyslovému vyrábění liturgického oblečení (např. Percy Dearmer, Dom E. A. Roulin), protože se domnívali, že účel komerčního zisku nutil ke snižování nákladů a takto výrobně zlaciněné oblečení se pak stalo nehodným liturgie. Speciální dílny (např. Warham Guild a různá klášterní studia) přispěly mnoho ke znovuzavedení výroby liturgického oblečení coby uměleckého řemesla a jednotlivci (známá je řeholní sestra M. Augustina Flüelerová) pomohli prolomit rigidní interpretaci historických modelů, která doposud ovládala návrhy tohoto oblečení.

Tak jako v mnoha jiných věcech byl II. vatikánský koncil průlomem do základního konceptu liturgického oblečení, a to i pro mnohé církve mimo Římskokatolickou. Všeobecné instrukce k římskému misálu jsou zcela jednoznačné ve svém prohlášení, že krása a symbolická hodnota liturgického oblečení musí vycházet z jeho materiálu a formy a nikoliv z jeho ornamentů. Protože je toto oblečení šatem a ne nějakým zvykem, jeho posvátnost vychází z podstaty úkonů, při kterých je nošen. Liturgické oblečení jako takové má vytvářet důležitou vizuální výpověď o významnosti liturgického aktu - oslavování Stvořitele a všech věcí skrze Syna a v moci Ducha svatého.

V posledních letech dochází k dalšímu vývoji ve věci liturgického oblečení. Ten nastal po jistém spirálovitém obratu. Přes důraz na materiál na rozdíl od ornamentů ve Všeobecných instrukcích bylo v šedesátých a sedmdesátých letech možno vidět liturgické oblečení užívané jako podklad pro aplikaci verbálních poselství nebo - na některých místech - jako tendenci zrušit klerikální oblečení úplně. Myšlenky, že církve nemají utrácet peníze na "ceremoniální show" vedly k opětné nízké úrovni kvality při průmyslovém zhotovování. Současná generace - jak se zdá - reaguje proti takovým trendům a dbá více o ducha Všeobecných instrukcí. I když bohoslužba není "méně platná", když je slavena v laciném, ne dobře padnoucím nebo křiklavém oblečení, užívání takového oblečení je zvláště silným vyjádřením toho, jaká je v daném případě péče o liturgii jako takovou a o snaze nabízet Bohu to nejlepší z našich lidských darů.

Inkulturalizace hraje také významnou úlohu při vývoji oblečení. To je skutečností jak mezi národy i uvnitř národů. V "neevropských" kulturách existuje jistá souhra mezi tvarem i designem moderního liturgického oblečení a posvátným oblečením, které bylo historicky součástí místní kultury. Patrná je též tendence uznávat, že posvátné oblečení nemusí být všude stejné a ani vlastně nemá vypadat jako by bylo objednáno ze stejného katalogu. Tyto snahy ovlivňují rostoucí měrou jak formu oblečení tak i způsob jakým je dekorováno.

V současné době se zvedají hlasy volající po pozornosti k péči církve o boží stvoření a tomu odpovídající uplatnění v oblasti oblečení. Tak jako Percy Dearmer káral viktoriánskou církve za užívání "propocených oltářů" (oltáře vyrobené v dílnách, ve kterých pracovníci dostávali mzdy neodpovídající životnímu minimu), musí církev našich dnů pozdvihnout své svědomí ohledem materiálů užívaných pro liturgické oblečení, tzn. otázku, zdali jsou vyrobeny z přírodních vláken, které jsou při ochraně životního prostředí mnohem přijatelnější než syntetická vlákna, která se vyrábějí procesy, které jsou podstatně zhoubnější pro životní prostředí. Svědomité snahy o užívání přírodních vláken v liturgickém oblečení vytváří významný příklad toho, že je možná mezihra mezi lidskými aktivitami, pořádkem stvoření a eucharistií jako místem, na kterém je celé stvoření přinášeno a obětováno Bohu.

2. Raná církev.
V nejstarších evidencích o slavení eucharistie (tj. Capella greca v Kalistových katakombách) není možné zjistit žádný rozdíl v oblečení mezi předsedajícím a ostatními přítomnými. Zatímco k obviněním vznesenými císařem Juliánem (Odpadlíkem) proti křesťanům patřilolo jejich oblékaní se do zvláštního oblečení při oslavování Boha, není žádného důkazu, že se nejednalo o nic jiného než oblékání jejich "nejlepších šatů". Jeroným píše o rozdílu mezi všedním šatem a zvláštním souborem "čistých šatů" užívaných pro liturgická shromáždění. Nejpozději do druhé čtvrtiny 5. století neexistoval žádný rozdíl mezi liturgickým oblékáním ordinovaných od obyčejného oblékání laiků. Když slyšel Celestin Římský o rostoucím rozdílu mezi klerikálním a laickým oblečením, které se začalo objevovat v galské církvi, napsal a zaslal biskupovi z Vienne a Narbony kritiku na zavádění rozdílu dávajícího ordinovaným jiný vzhled než mají věřící. "Pravý rozdíl mezi biskupem a jeho stádem má být nacházen v jeho doktríně a ne v jeho oblečení" (dopis z 26.7.428).

Prvním druhem oblečení, kterému byl dáván v církvi zvláštní význam bylo bílé křestní oblečení - tunica alba neboli alba.

Patrističtí komentátoři křestní liturgie upozorňují na toto oblečení, vysvětlují jeho symbolický význam jako "roucho spásy a roucho štěstí" (Jan [Cyril] Jeruzalémský), jako vnější znamení "oblékání na sebe Krista" (Jan Zlatoústý), ošacení proměněného Krista (Ambrož), svatební oblečení (Jáhen Jan), rouno Kristovo (Zeno Veronský). Důležité je, že toto oblečení bylo společné pro všechny a nikdo nevytvářel rozdíly mezi pokřtěnými. První symbolické interpretace křestního oblečení je třeba chápat v kontextu symbolické interpretace odstranění všeho normálního šatu před tím, než kandidát vstoupí do pramene křtu a v souvislosti s velikou zálibou pro symbolismy, která charakterizuje tento žánr literatury.

Od 4. století charakterizují další vývoj oblečení užívaného v církvi dva fenomény. Mezi mnoha cennými věcmi věnovávanými církvi bohatšími věřícími byl i oděv pro užívání při zvláštních příležitostech. Císař Konstantin daroval "posvátné roucho ze zlatých vláken", aby bylo užíváno při křtech a při velikonoční vigilii (Theodoret, Ecclesiastical History II. 27). Když se církev přestěhovala pro slavení bohoslužeb z privátních domů do větších prostor, začalo se v některých kostelech objevovat speciální oblečení ke zdůraznění zvláštní role při liturgickém shromáždění a k vytvoření atmosféry vznešenosti a výjimečnosti. Při vysvětlování křestní liturgie upozorňuje Thoedor Mopsuestský při různých příležitostech na význam oblečení kvůli jeho vlastnosti podporovat a interpretovat liturgickou akci: "Biskup oblečený do tenkého a lesknoucího se lna tě pomaže..." Namísto svého obvyklého oděvu nebo normálního vrchního ošacení užívá biskup jemné a lesknoucí se lněné oblečení. Je ošacen do nového oblečení, což označuje nový svět do kterého vcházíme; toto oslňující oblečení znamená, že budeš v příštím životě zářit i ty; lehké složení látky představuje delikátnost a štěstí onoho světa. Později popisuje jak vypadá jáhenské oblečení při eucharistii: "Jáhni nosí oblečení, která jsou v souladu s jejich skutečnou rolí a oblečení jim dodává působivějšího vzhledu než by jinak měli ... Přes levé rameno mají nataženu štolu, která visí dolu stejnou měrou na každé straně, čímž se říká, vpředu i vzadu" (Baptismal Homilies II. 17; IV). Oblečení darované církvi výslovně pro liturgické používání spolu se sebevědomým užíváním takového oblečení za účelem většího dojmu a nádhery, kombinované se všeobecným konzervatismem v oblékání kléru hrálo důležitou roli v postupném objevování se a rozvoji toho, co se potom stalo výslovně "církevním" oblékáním.

3. Liturgické oblékání na Západě.
Základní formy západního historického liturgického oblečení se vyvinuly ze tří typů římského oděvu: a) tunika pro nošení uvnitř domu (alba a dalmatika, jakož později též superpelice; b) plášť navenek (kazule a pluviál); c) znamení úřadu (štola, manipul). K těm je možno přidat ještě d) celou řadu částí oblečení, která jsou pozdějšího, převážně středověkého původu.

a) Alba, superpelice, dalmatika, tunika. Jsou jiné než křestní oblečení společné všem křesťanům (srv. výše), alba je oblečením pro všechny duchovní při liturgii. Ve své současné formě pochází v přímé linii z dlouhého oděvu s rukávy, který nosili Řekové a Římané. Jako zásadně světský oděv existovala jak v dlouhém, tak i v krátkém tvaru. Krátkou formu, po kolena sahající chiton, nosili muži - převážně vojáci a dělníci, a mohl být s rukávy či bez rukávů. Dlouhá verze, známá pod různými jmény: talaris nebo tunica; talaris protože sahala po kotníky, tunica alba kvůli své bílé barvě nebo též tunica linea, pokud byla ze lnu, měla všeobecně přiléhavé rukávy a nosili ji ženy, starší mužové, jakož i lidé zaujímající pozice autority. Tyto dvě formy tuniky obdržely svůj ekvivalent v moderním západním oblékání v košilích s rukávy. Ti, kteří měli větší význam nebo byli bohatší, nosili další tuniku s širšími rukávy, často ušitou z dalmatinské vlny (tunica dalmatica čili dalmatika) oblečenou přes tuniku s přiléhavými rukávy.Tato tunika mohla být dekorována pruhy (clavi) z purpurového nebo červenohnědého materiálu, které původně sloužily k posílení švů, ale v průběhu doby se staly záměrnou dekorací. Tunika, pokud byla nošena jako spodní oblečení, byla zpravidla u pasu obvázána provazem nebo cingulem.

Alba zůstala základním oděvem všeho duchovenstva až do 11. století, kdy se na severu od Alp vyvinula méně přiléhající forma tohoto oděvu. Tato tunica linea alba superpelliceum čili superpelice byla určena, aby pasovala i na kožešinami podšitý oděv (superpellices), který nosilo v zimě světské kněžstvo s velmi hutným oděvem, který se začal zlehčovat na evropském kontinentu v době renesance a v Anglii až v 19. století.

Rocheta je variantou alby, a sice středověkého původu. Původně poněkud kratší nežli alba, buď bez rukávů nebo s přiléhavými rukávy a nosili ji všeobecně všichni klerici až do 13. století, kdy se její nošeni omezilo na preláty. V moderním užívání ji nosí biskupové jako část "oblečení do chóru". Ve formě bez rukávů a "s křídly" často nosí rochetu kostelníci a varhaníci.

V posledních letech dostála alba různých změn ve svém charakteru i designu. V mnoha zemích se stala standardním "ekumenickým" oblečením a nosí ji při liturgii duchovní nejrůznějších denominací, čímž nahrazují liturgické oblečení pocházející ze 16. století. Alba se nyní běžně vyrábí z hrubšího materiálu nežli v minulosti, často se širokými rukávy a nosí se všeobecně bez kazule nebo humerálu a u pasu se nesvazuje.

Liturgickým oblečením tradičně spojovaným s albou je humerál a cingulum. Humerál (v latině amicio, obvazuji) je obdélný kus látky původně myšlený jako šál nebo šátek na krk, který má chránit cenná paramenta před potem. Jako liturgický doplněk se na Západě sotva objevuje před 8. stoletím a nikdy se nestal standardním v církvích Východu. Forma a způsob nošení se podstatně lišily podle různých oblastí a různé módy. Nejprve byl oblékán na albu (tradice, která pokračuje v lyonském i milánském ritu), ale v 10. století se stal první oblékanou částí oděvu poté, co móda delších vlasů učinila ochranu parament závažnou záležitostí. Humerál pak byl nejprve nasazován jako přilba a posléze, až byly oblečeny všechny ostatní části liturgického oděvu, přehozen za krk. V některých klášterech ho mniši měli na hlavě jako přilbu při těch částech liturgie, kdy světští kněží měli své hlavy zakryty jinými přikrývkami. V současné liturgické praxi byl humerál převážně zrušen a našly se jiné jednodušší metody jak chránit paramenta před potem.

Cingulum je opasek používaný k opásání tuniky. Vešlo do liturgického užívání spolu s dlouhou tunikou jako čistě praktická záležitost. V průběhu věků mělo různé formy sahající od dlouhého provazu až k široké stuze z textilu. Jeho současná forma, pokud je vůbec užíváno, je vypracována z dlouhé šňůry omotané okolo pasu tak, aby byl ponechán průchod pro štólu. Rozšířením moderních forem alby se jeho používání všeobecně zrušilo.

b) Kazule a pluviál jsou oblečení, která mají svůj původ ve vrchním oblečení (burrhus, planeta, paenula nebo lacerna) nošeném v celém řecko-římském světě bez ohledu na věk nebo pohlaví. Byly vyráběny z velkého polokruhu vlněného materiálu. Tento kus oděvu byl buď sešit do jednoho kusu, který pak na nositeli visel jako stan nebo "poncho" s otvorem vystřiženým pro hlavu nebo byl pak sepnut sponou u pluviálu. Ve své kornoutové formě, kterou známe jako casula, což znamená malý dům, je tento oděv předchůdcem dnešní kazule, zatímco jeho pláštěnková forma je předchůdcem pluviálu. Podle římských ordines nosily všechny stupně duchovenstva od akolyty až po papeže tuniku s planetou. Pozvolna však užívání tohoto oděvu bylo omezeno na presbytery a biskupy. Užívání "zřasené kazule" neboli "široké štóly" jáhny a podjáhny v adventu, postu a jistých obdobích pokání (všeobecně zrušeno po II. vatikánském koncilu) bylo pozůstatkem starobylého užívání.

Kazule, od té doby, co se dostala do liturgického používání, prošla ve svém tvaru dlouhým staletí trvajícím vývojem. Často se stávala vedlejším produktem při evoluci eucharistické teologie a rituální praxe. V období středověku panovala tendence zdobit kazuli vyšíváním, často znázorňujícím kříž. V průběhu času dostala formu určovanou přišitými aplikacemi několikacentimetrové tloušťky, přičemž byla nejenom těžká, ale ukázala se být velmi nepraktická po zavedení pozdvihování hostie ve 13. století a kalicha o jedno století později. To zapříčinilo pozvolné mizení tohoto oblečení v kornoutové formě, kterou pak vystřídal "basičkový" střih v epoše baroka. Záliba 19. století pro středověké formy přinesla pozvolný návrat plnějšího "gotického" oblečení, které však bylo ještě v porovnání s původními standardy příliš krátké. 20. století se svým obnoveným zájmem o důležitost materiálu a forem nad ornamenty vyvolalo všeobecný návrat k mnohem plnějším kazulím, a často ke klasickému kónickému střihu.

Dalším oděvem je plášť navenek, který se vyvinul do pluviálu. Tento oděv, většinou známy jako pluviale (protože ochraňoval před deštěm) nebo cappa (protože to byl nejvrchnější šat čili "vrchní" šat) je též známý pod jménem paenula nebo planeta, stejně jako jeho "ponchu" podobná obměna. Je často velmi obtížné rozlišovat mezi oděvy, které se vyvinuly do kazule a těmi, které se vyvinuly do pluviálu. Rané mozaiky a fresky, které obsahují pluviale/cappa je zpravidla ukazují na straně otevřené a zakrývající celé tělo spíše nežli otevřené vpředu po způsobu jakým je většinou pluviál nošen dnes. Velmi známá mozaika ze San Vitale v Ravenně, která ukazuje císaře Justiána (oblečeného do ceremoniální cappy sepnuté umně vypracovanou sponou na jeho pravém rameni) stojícího vedle arcibiskupa Maximiliána (oblečeného do kazule ve formě podobné pluviálu) velmi dobře ilustruje podobnost obou těchto oděvů, jak ve funkci tak i ve vzhledu.

Oděvy typu pluviálu pokračovaly ve svém liturgickém užívání avšak v jednodušším provedení (cappa nigra, černý plášť) jak v chóru, tak i pro nošení navenek, a to kvůli jejich vlastnosti chránit dobře před chladnem a vlhkostí. Kvůli své působivosti a ceremoniální formě začaly být užívány v západní církvi při procesí a při udělování jiných svátostí nežli je eucharistie. V mnoha východních a orientálních církvích (koptické, syrské, arménské atd.) se však tento typ stal základním oděvem pro slavení eucharistie. V době anglické reformace nařizoval The Book of Common Prayer 1549, aby kněží nosili roucho (tj. kazuli) nebo pluviál. Tento příkaz se již neobjevil v dalším BCP. Kánon XXIV (1604) nařizoval, aby kněz nosil při eucharistii barevný pluviál přes jednoduchou albu. Tento zvyk zůstává zaužívaným v mnoha anglikánských katedrálách a farních kostelech až dodnes. Existovaly doby, kdy nošení pluviálu a nikoli kazule naznačovalo distancování se nositele od jakékoliv oddanosti nauce o eucharistické oběti. Je to spíše slabá interpretace toho, co bylo ve své podstatě reformačním zjednodušením středověkých anglických katedrálních zvyků, které nemělo žádný jiný teologický podklad, nežli samotnou organizaci liturgického oděvu.

Tak jako i u jiného oblečení tvary a styly pluviálů se ve svém vývoji měnily, avšak ne natolik jako u kazulí. Byl to výběr materiálů a dekorace, které působily největší rozdíly ve vzhledu liturgického oblečení jako takového. Užívání těžkých, vzácným kovem vyšívaných materiálů (zvláště v období baroka) se širokým lemováním a přehnaně velkých (falešných) kapucí, dávalo často pluviálům vzhled spíše maškarního převlečení nežli liturgického oblečení.

Moderní vývoj pluviálu všeobecně následoval v několika různých směrech a všechny se snažily zaujmout umělce a specialisty. V některých tradicích se šíří návrat k více pluviálovému střihu se skutečnou kapucí, což je jasná reminiscence stylu cappa nebo pluviale. Tyto pluviály jsou často tkané a "vizuální" zájem se obrací k vlastní struktuře materiálu. V jiných tradicích, zvláště v oblasti anglikánské, je pluviálu věnována zvláštní pozornost jako slavnostnímu oděvu a také oděvu pro biskupy. Jako takové často obdrží co nejkreativnější pozornost vyšívajících, kteří pokračují v moderním stylu v tradici opus anglicanum v řemesle.

Masově produkované pluviály se stávají věcí minulosti mnohem rychleji nežli jejich homolog, totiž kazule.

c) Části oděvu pocházející ze znaků civilních úřadů. Stola a pallium mají svůj původ v šálu, který byl nošen na tunice nebo paenule. V Římě se nosil dlouhý šál z bílé vlny položený přes ramena s jedním koncem visícím vzadu a s druhým koncem visícím dopředu; pálium bylo původně poctou udělovanou císařem členům jeho dvora. Ve Španělsku a Galícii bylo používáno v Říme neznámé oblečení, tzv. orarium (nazývané od 9. století stola) jediný odlišující oděv jáhnů a bylo nošeno jiným způsobem také presbytery. V karolinském období při sloučení galikánské a římské praxe se štola stala součástí římského oblečení pro jáhny a presbytery.

Z mozaik a fresek vysvitá, že pálium a štola byly původně bílé a někdy zdobené na koncích křížkem a měly případně barevné olemování. Tak jako je tomu s každým ošacením stal a zdobení se podstatně průběžně měnily. V období středověku zůstávala štola dlouhá, avšak byla zhotovována z barevných materiálů (často za použití zlata), aby kontrastovala s kazulí. V barokním období se štoly všeobecně podstatně krátily, zato se však rozšiřovaly jejich konce, aby na nich bylo možno umístit více dekorace. "Pastorální" štola, užívaná pro kázání a udělování některých svátostí, měla rozměry konců připomínající lopaty. V době "gotického obrození" v 19. století štoly dostaly opět původní dlouhý a úzký tvar. Od sedmdesátých let a všeobecného přijetí "moderních" alb jako základního liturgického oblečení se štoly staly širšími a zdůrazňují hodnotu utkaného materiálu jako podstatný estetický faktor. Přechodně (jak doufáme) byla štola užívána jako prostředek prezentace různých náboženských sloganů - praxe, která nyní takřka vymizela.

Způsob, kterým se štoly nosily podléhal v průběhu dob také změnám. Již v 6. století začali štoly nosit také biskupové, a sice způsobem presbyterů, jáhnů a podjáhnů (oba konce visely až k zemi) jako dodatek k páliu. V období středověku fascinovaném symboly umučení začali presbyteři nosit své štoly tak, aby tvořily na jejich prsou kříž. Běžným západním zvykem je, že biskupové a presbyteři nosí štolu přehozenou přes zadní část krku s konci visícími směrem k nohám. Jáhni zpravidla nosí štolu jako šerpu (přehozenou přes levé rameno, taženou přes prsa na pravou stranu, kde jsou potom obě části spojeny), i když se stává stále rozšířenějším ji nosit v "byzantinském" stylu (přehozenou přes levé rameno s konci visícími přímo dolů jak vpředu tak i vzadu).

Manipul má svůj původ ve svršku mappa, což bylo znamením úřadu římského konzula. Z počátku byl nošen v pravé ruce (tehdy nebyly kapsy) jako ceremoniální kapesník, mappou byl totiž signalizován začátek her. Když si našel svůj vstup do církevního užívání, pak byl užíván biskupem, který jim mával k signalizování začátku liturgie, což se dozvídáme v Ordo Romanus I. Dlouho se nosil výhradně v ruce (např. arcibiskup Stigand na gobelínu v Beyeux). Jeho užívání si osvojili všichni klerici, avšak průběhem času bylo jeho užívání limitováno na hodnosti mezi podjáhnem a biskupem, v této době se nosil omotán a svázán okolo levého zápěstí na ruce. Ve své nejposlednější formě se manipul sestával z pásu textilu, který odpovídal kazuli a štole, byl asi 4-6 cm široký a asi jeden metr dlouhý. Jako oblečení se přestal užívat a také není zmiňován v současných Všeobecných instrukcích Římského misálu.

d) Jiné oblečení kleriků. Původ sutany (jinak řečeno kleriky) pravděpodobně leží v původně barbarské tunice s rukávy, která byla zavedena i v pozdním římském impériu a stala se tam všeobecně nošeným oděvem. Tak jak tomu bylo často i s jiným oděvem, když se směnila sekulární móda a tento oděv byl nošen kratší, duchovenstvo si zachovalo jeho delší formu až po kotníky. Střih (a barva) materiálu, šířka rukávů, umístění (a počet) knoflíků, barevná paspulka, barva a styl cingula byly vysoce rozdílné podle doby a místa, často označovali náboženská společenství, církevní hodnost a akademický stav.

Sutana je technicky pouličním oděvem duchovenstva (a je jím v některých zemích až dodnes) a není tedy liturgickým oblečením, i když se často nosí pod jiným liturgickým oblečením (albou, rochetou, atd.).

"Ženevský kazatelský talár" je konečný produkt vývoje z ošacení užívaném celou řadou profesí, zvláště pak členy univerzit. Na Vánoce roku 1521 celebroval v hradní kapli ve Wittenbergu profesor Andreas Karlstadt eucharistii ve svém profesionálním (ne klerickém) oblečení - ve svém akademickém taláru. Tato idea našla přízeň mezi mnoha reformátory, kteří měli převážně akademické kořeny. Pro některé to byla vizuální demonstrace distancování se od středověkých eucharistických doktrín, s kterými nesouhlasili. Až do poslední čtvrtiny 19. století byl tento talár standardním liturgickým oblečením v mnoha reformovaných církvích. V posledních letech je často nahrazován albou.

Chimera je plášť středověkého původu určený navenek, který nosili biskupové, když jezdili na koních a který byl později přizpůsoben pro jak liturgické, tak i civilní příležitosti. V "moderním" užívání ho nosí biskupové a doktoři teologie přes rochetu jako součást "oblečení do chóru".

Pelerína a kapuce jsou také středověkého původu. Pelerína je široký, šálu podobný, kus (zpravidla černého) textilu, který je položen okolo krku a visí dolu vepředu. Původně byla součástí středověké kapuce, avšak osamostatnila se a byla nošena nezávisle na kapuci. Jako nápadná část oděvu prodělala svůj vývoj, přijímala různé tvary a barvy podle dané univerzity a akademické hodnosti. Pelerína i kapuce se staly standardním oblečením anglikánského duchovenstva spolu se sutanou i rochetou a jsou součástmi "oblečení do chóru".

Almuce a mozetta jsou obě typem krátké pláštěnky. Almuce je kožešinou lemovaná kapuce se dvěma konci, které visí dolů vepředu a nosí se na rochetě jako "oblečení do chóru". V průběhu doby se stala znamením církevní hodnosti. Mozetta je krátká pláštěnka s kapucí vypracovaná z hedvábí nebo kožešiny, která se nosí na rochetě. Její barva a ornamenty se mohou různit podle řádu, hodnosti nebo místa. Je součástí "oblečení do chóru" u římskokatolických biskupů, prelátů a kanovníků.

Výraz mitra byl užíván k popisu celé řady forem sekulárních pokrývek hlavy, dokud se nezměnil na označení pro typický "klobouk" biskupa. Vyvíjela se po staletí přes množství nejrůznějších tvarů. Její první popis v křesťanském užívání ji označuje za měkkou čepici s dvěma pruhy (pásy látky) visícími dolu za zády. Okolo 12. století se tvar změnil na okrouhlou pokrývku hlavy se dvěma špicemi. Nejprve byly tyto hroty na stranách této pokrývky hlavy, avšak ve 13. století se přesunuly dopředu a dozadu pokrývky jak je tomu i dnes. V průběhu doby užívané materiály ztvrdly, forma se pozdvihla do výšky a byla "obohacena" dekoracemi, až potom mitra v barokním období vyvolávala dojem velké věže na hlavě nositele. V moderním užívání má mitra zpravidla skromné proporce.

V Římskokatolické církvi je užívání buď "jednoduché" nebo "ozdobné", což záleží na charakteru slavnosti. V anglikánském a luterském používání často ladí s pluviálem. Je sice všeobecně rezervována pro užívání biskupem, avšak nosí ji též někteří opati a v římskokatolické tradici může být uděleno právo ji nosit i kněžím jako "osobní privilegium".

4. Liturgické oblečení na Východě.
Oblečení užívaná v byzantinském ritu mají svůj původ podobný těm v církvi Západu. Rozdíly se připisují různým cestám evoluce, různým kulturním vlivům a různým obdobím, kdy se konkrétní oblečení ustálilo. Na rozdíl od západního užívání, ve kterém se činí jasný rozdíl mezi oblečením užívaným pro slavení eucharistie a oblečením pro jiné příležitosti byzantinské užívání nemá oblečení speciálně vyhrazené za "oblečení do chóru". Existují jistá oblečení pro slavení eucharistie, která nemají na Západě ekvivalent (což platí i naopak), avšak většina liturgických oblečení užívaných na Východě má své západní homology.

a) Sticharion a alba mají společného předchůdce. Sticharion je však všeobecně zhotoven z barevného materiálu.

b) Zone i cingulum mají stejný původ, i když je zone vyroben z jiného materiálu než je provaz a jeho konce jsou sepnuty sponou.

c) Orarion a epitrachelion mají stejný původ jako štola. V byzantinském užívání se jejich formy vyvíjely podle jistého řádu. Orarion je oblečením pro jáhna, které se nosí přes levé rameno s konci visícími dolů jak vpředu tak i vzadu jak to popisuje Theodor Popsuestský (srv. výše). Epitrachelion je široká štóla spojená dole vepředu s otvorem pro hlavu nahoře a je oblečením pro biskupy a presbytery.

d) Phelonion a kazule mají společný původ. Vývoj phelonionu zahrnul pozvolné ubývání materiálu vepředu, takže vypadá takřka jako pluviál s materiálem zakrývajícím celá prsa (na rozdíl od západní kazule, kde ubývání materiálu probíhalo na stranách). Od 11. století byl bílý phelonion nošený patriarchy dekorován mnoha kříži a nazýván polystavrion.

e) V pozdějším byzantinském období začali byzantinští patriarchové nosit císařské sakkos, což je dalmatice podobná tunika. Její užívání bylo nejprve omezeno na patriarchy, pozvolna přešlo na seniorní biskupy a po pádu Cařihradu na všechny biskupy.

Některá byzantinská liturgická oblečení však nemají západní ekvivalent. Mezi ně patří:

f) Epigonaton, tvrdý čtverec z textilu, který se nosí pověšený jako kosočtverec na pravé straně od zone. Je možno ho vidět jak jej nosí císař Justininán a jeho dvořané na mozaikách v Ravenně a pravděpodobně má svůj původ v ceremoniálním kapesníku. V současném užívání ho nosí biskupové a ti, kterým byl propůjčen, jako znamení hodnosti nad jinými presbytery.

g) Epimanikia jsou manžety nošené na sticharionu. Podobně jako sakkos je nejprve nosil patriarcha cařihradský, ale v pozdější době se jejich užívání přesunulo i na biskupy, jakož i na presbytery a jáhny.

h) Když cařihradský patriarcha začal používat císařské sakkos a epimanikiu, začal nosit také císařské koruně podobnou mitru, která se během času stala pokrývkou hlavy všech biskupů a stejně jako na Západě byla udělována (avšak hojněji než na Západě) jako "osobní privilegium" některým presbyterům. V arménském užívání byla mitra přijata do užívání biskupy při křižáckých výpravách a užívali ji posléze i jáhni a presbyteři.

Ve svém liturgickém oblečení si zachovala Pravoslavná církev mnoho z viditelné nádhery byzantského dvora i po době jeho politického konce. Ve vzhledu liturgicky oblečeného biskupa tam ožívá sám byzantský císař.

Pouliční oblečení pravoslavného duchovenstva má podobný původ jako na Západě. Základním úborem je sutana spolu s pláštěm a pokrývkou hlavy (se závojem pokud je nositelem kněz-mnich nebo biskup-mnich). Tvary a barvy každého ošacení se různí vysokým stupněm mezi (a často i uvnitř) jednotlivými církvemi a národy.

Příspěvek zveřejněný anglicky jako "Vestments" v souborném odborně slovníkovém díle The New SCM Dictionary of Liturgy and Worship, edited by Paul Bradshoaw, scm press, London 2002 (přeložil Josef König).

David Holeton je profesorem liturgiky a prezidentem Societas Liturgica.

Doporučujeme: Firefox, 1024x768@16bit
Webmaster

Valid XHTML 1.0!

Valid CSS!