Christos
Starokatolická farní obec Brno
Sigisbert Kraft

Zásady, cesty a cíle starokatolické liturgické obnovy

Sigisbert Kraft

Starokatolická církev

Po vyhlášení neomylnosti a univerzálního jurisdikčního primátu papeže na 1. vatikánském koncilu roku 1870 nemohli někteří významní teologové - mezi nimi v Mnichově žijící a působící církevní historik Ignaz von Döllinger - a početní kněží a laici - především v Německu, Švýcarsku a Rakousku - tato nová dogmata uznat a přijmout. Byli proto exkomunikováni a tím donuceni k vytvoření vlastních náboženských obcí a místních církví, aby pro sebe i pro své děti zajistili bohoslužebné společenství. Na základě toho, že se odvolávali na původní církev, se nazvali starokatolíky. Brzy navázali spojení s Utrechtskou církví. Již v roce 1702 došlo mezi Římem a místní katolickou církví v Utrechtu k rozkolu. Vatikán vznesl obvinění, že jsou nizozemští katolíci jansenisté. Utrechtský arcibiskup Petrus Codde byl zbaven svého úřadu a katedrální kapitula oprávněná k volbě biskupa byla prohlášena za rozpuštěnou. Biskupové, duchovenstvo a lid viděl v tomto neobvyklém centralistickém opatření porušení svých starých církevních základních práv. Po smrti arcibiskupa Coddeho zvolila katedrální kapitula v roce 1723 nového arcibiskupa jménem Cornelius Steenhoven. Tato volba byla - stejně jako volba všech jeho nástupců - sdělena do Vatikánu. Až do II. vatikánského koncilu byla vždy odpovědí opětovná exkomunikace.

Po první starokatolické volbě biskupa v Německu, na synodě roku 1873, která se skládala z kněží a laiků, udělil biskup z Deventeru Hermanus Heykamp bývalému vratislavskému profesoru teologie jménem Joseph Hubert Reinkens biskupské svěcení. V roce 1889 byla založena "Utrechtská unie" jako společenství starokatolických biskupů a tím i jejich biskupství a v tzv. "Utrechtském prohlášení" byly vyjádřeny jejich společné základy víry.

Dnes existují starokatolické církve v ČR, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku a Švýcarsku. Dále se vyskytují starokatolické obce v Bosně, Francii, Chorvatsku, Itálii a Skandinávii. Těmto jednotlivým církvím s episkopálně-synodální ústavou náleží tzv. ius liturgicum.

Zachovávání tradice v bohoslužbě

Utrecht stále znovu obhajoval svoji příslušnost ke katolické církvi. A tak není divu, že byla v Nizozemí zachovávána nezměněně tridentská liturgie, a to až do prvního desetiletí 20. století v latině.

Proti jakýmkoli změnám se pozvedly různé důležité hlasy v celém starokatolickém hnutí po roce 1870. Liturgická tradice měla být nedotčeně zachována, v neposlední řadě proto, aby bylo zabráněno obviňování, že starokatolíci jsou ve skutečnosti novoprotestanti. Oni sami se považovali za ty katolíky, jací existovali před rokem 1870. A tak nebylo jednoduché zavádět nějakou obnovu.

Jeden úsek z Utrechtského prohlášení měl získat pro pozdější reformu liturgie velký význam. V něm se v souladu s jednou tezí 1. Unijní konference v Bonnu z roku 1874 praví: "Při zvážení toho, že svatá eucharistie je v katolické církvi odedávna skutečným středem bohoslužby, považujeme za svou povinnost, abychom se drželi staré katolické víry v nejsvětější svátost oltářní, tím že věříme, že pod způsobou chleba a vína přijímáme tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista. Eucharistická slavnost v kostele není neustálé opakování nebo obnovování oběti, kterou jednou provždy Kristus přinesl na kříži, ale její obětní charakter spočívá v tom, že je zůstávající připomínkou toho samého a na zemi se konající reálné zpřítomnění oné oběti Krista za spásu vykoupeného lidstva, která podle Žid 9, 11-12 je neustále vykonávána Kristem na nebi, když nyní se pro nás za přítomnosti Boha objevuje (Žid 9,24)." A potom se s odvoláním na 1K 10,17 zdůrazňuje, že "věřící přijímající tělo a krev Páně vytvářejí vzájemné společenství".

První reformy bohoslužby

Žák a nejbližší spolupracovník Ignáce von Döllingera, mnichovský církevní historik Johannes Friedrich (1836-1917), zveřejnil již v roce 1873 knihu "Christkatholisches Andachtsbuch". Pouze šestinu této knihy tvoří privátní modlitby. Největší část tvoří texty a úvody ke slavení mše, svátostí a svátostin. Friedrich se pokouší ukázat, jak se církev modlila kdysi. Prosazuje liturgii, ve které má účast celá obec jako spoluslavící. "Protože neexistuje žádná větší degenerace života obce nežli v dnešní katolické tradici se vyskytující oddělení kněze od obce, kde se zdá, že se každý modlí a koná jenom sám pro sebe. Proti tomu jsou nezbytné reformy, které mohou být založeny a uskutečněny pouze z pramenů staré původní církve, a v neposlední řadě musí být taková liturgie ve všem srozumitelném jazyce. Friedrich začíná svou knihu pobožností úvodem do slavení mše v původní církvi. Poté následuje líčení "bohoslužebného pořádku" v 8. knize Apoštolské konstituce neboli tzv. "Klimentské liturgie". Při uspořádání mše staví Friedrich vedle římského kánonu synopticky "etiopskou liturgii"; jedná se o eucharistickou modlitbu připisovanou Hippolytovi. Tím se stávají nepřehlédnutelně zřejmými rozdíly a žádoucí změny, o kterých mluví.

Odvolává se na sbírku "Die Hauptliturgieen der alten Kirche in wortgetreuer Übersetzung nebst Einleitung" (Hlavní liturgie staré církve v doslovném překladu spolu s úvodem) od autora jménem Johann Ludwig König, pastora ve Volkovicích z Pomořanské evangelické církve ve Staropruské unii. Tem mluví již v úvodu o "veliké nepřízni, které podléhají staré liturgie, zvláště v protestantské církvi". Asi proto upadla jeho kniha brzy v zapomenutí a nedostala se ani k očím těch starokatolických autorů, kteří vytvořili brzy teologicky zdůvodněné nové liturgické předlohy.

Na první synodě "Katolického biskupství starokatolíků v Německu" v roce 1874 již bylo vysloveno, že je "žádoucí, aby při veřejných bohoslužbách a při udělování svátostí byla jako liturgická řeč používána řeč lidu". Druhá synoda roku 1875 dala podnět k vypracování knihy Rituale v němčině, která byla již příští rok vypracována profesorem Franzem Heinrichem Reuschem a mohla být téhož roku odevzdána obcím.

Obsahuje německé texty pro udělování všech svátostí včetně kněžského svěcení, pro doprovázení umírajících, pohřeb a žehnání. Kromě individuální zpovědi jsou zde nyní společné svátostné liturgie pokání (smíření). Podle usnesení čtvrté synody z roku 1877 byla zavedena též nedělní bohoslužba vedená laiky. V nedělích a svátcích, při kterých není v obci žádný kněz, aby bylo možno slavit eucharistii, se má obec přesto shromáždit k bohoslužbě.

Ve Švýcarsku vydal biskup Eduard Herzog v Bernu v letech 1879/80 knihu "Christkatholisches Gebetbuch für den gemeinsamen Gottesdienst" (Kristokatolická modlitební knížka pro společnou bohoslužbu), která byla v němčině. Při prvním vydání podle přemluvy nebyla "ještě vybavena oficiálním charakterem" a byla doporučena pouze "těm obcím, které chtějí slavit mši v německém jazyce".

Adolf Thürlings - tehdy starokatolický farář ve městě Kempten, od roku 1887 na kristokatolické (tj. starokatolické) fakultě bernské univerzity jako profesor pastorální teologie a liturgiky - vypracoval v němčině knihu "Liturgisches Gebetbuch nebst einem Liederbuch als Anhang (Liturgická modlitební knížka spolu se zpěvníkem jako přílohou), která vyšla tiskem v roce 1885. Obsahovala mešní ordinarium a proprium, systém "ranních a večerních služeb", jakož i modlitby hodinek pro obec ráno a večer. Autor následoval v této knize příkladu Book of Common Prayer. Před římský kánon postavil první "řád mše", který sice zachovává tradiční výstavbu, avšak přináší obsahové změny. Ještě silnější změny najdeme u Herzoga, především citáty z listu Židům, jakož i přesunutí "communicantes" a připomínky živých a mrtvých na konec modlitby bezprostředně před velkou doxologii.

Německé modlitby a čtení jsou u Herzoga a Thürlingse konstitutivními liturgickými texty, nikoliv jako v římskokatolických lidových misálcích vycházejících přibližně ve stejné době, kde sloužily jenom jako pomoc k pochopení latinské bohoslužby.

Výše citované chápání obětního charakteru v Utrechtském prohlášení nachází zřetelně svůj výraz v obou uvedených knihách.

Herzog i Thürlings zavedli opětně epiklezi, avšak oproti starocírkevním předlohám ji zařadili před zprávu o ustanovení. Oproti římskému kánonu změnili slova k přinášení oběti, která formulovali takto: "Ty ti přinášíme jako svoji čistou, svatou, neposkvrněnou ob컅". Herzog užívá pro postsanctus, epiklezi a správu o ustanovení nadpis "konsekrace" a nazývá anamnezi "obětní modlitbou"; u Thürlingse se nezývá "připomínkou". V jeho prvním řádu se epikleze nazývá "svoláváním" a zpráva o ustanovení "konsekrací". V obou liturgiích jsou slova: "Toto je moje tělo…toto je kalich mé krve…" tak jako v dosavadních latinských misálech zvýrazněna coby konsekrační moment tučnými písmeny.

Druhý řád u Thürlingse sleduje ještě více známý model Missale Romanum, obsahuje však rovněž teologicky zdůvodněné modifikace v částech připomínky a přinášení oběti. Namísto prosby z římského kánonu "…ut nobis Corpus et Sanguinis fiant dilectissimi Filii tui Domini nostri Jesu Christi" se zde praví: "…aby nám v těchto darech bylo uděleno společenství těla a krve tvého nejmilovanějšího Syna, našeho Pána Ježíše Krista". Také orace, především modlitba ke konci přinášení obětních darů (secreta) jsou obsahově změněny. Tím se však ve zde daném rámci nemohu podrobně zabývat. Také užívání Thürlingsovy mešní liturgie bylo předběžně jenom s doporučením dovoleno, avšak již v roce 1888 bylo schváleno biskupem a reprezentací synody a převzato do jejich vydavatelství. Oba autoři předpokládali, že již nebudou slaveny žádné "tiché mše", nýbrž že kněz bude celou liturgii nahlas a zřetelně recitovat nebo zpívat a obec bude odpovídat.

Mešní řády Herzoga a Thürlingse byly brzy přijaty ve všech německy mluvících starokatolických obcích a užívaly se tam až do poloviny 20. století.

V Německu již čtvrtá synoda v roce 1877 přiřadila k pořádku čtení perikop v Missale Romanum pro neděle a svátky druhý okruh čtení.

Další vývoj

Církve polských vystěhovalců, které vznikly v USA, Kanadě a polské vlasti na přelomu 19. a 20. století, resp. po roce 1918 a později vstoupily do Utrechtské unie, nevzešly z teologického odporu vůči I. vatikánskému koncilu. Ve své liturgii a lidové zbožnosti si zachovaly římskokatolické tradice.

Po druhé světové válce se německá Starokatolická církev ztotožnila s výsledky a požadavky (římsko)katolické liturgické reformy. Tam šlo samozřejmě méně o změny a obsahové reformy, ale spíše o lepší chápání tradované liturgie jako podklad pro aktivníh spoluslavení.

Oltářní kniha z roku 1959, která byla největší měrou prací Kurta Pursche, zůstala zcela v této linii. Pursch označuje eucharistickou modlitbu za "přinášení a zasvěcení" a dává kromě toho přednost druhé velké modlitbě stojící tak blízko římskému kánonu. O deset let později bez zapojení liturgické komise biskupství vydaný třetí řád podle Hippolyta původní textové předlohy značně zkrátil a pozměnil. Na konci anamneze, ještě před následující krátkou obětní epiklezí se opět objevuje modifikace Thürlingse a Herzoga, když se uvádí: "V něm ti přinášíme chléb života a kalich spásy". V této oltářní knize se však již vyskytují čtyři okruhy čtení.

Pro další práci na obnově liturgie měla být určující Mezinárodní starokatolická konference teologů konaná 24.-28.9.1979 v Altenbergu u Kolína nad Rýnem, která měla za téma: Teologie eucharistické modlitby. Tehdejší utrechtský arcibiskup Marinus Kok dal tehdy podnět k vypracování společné eucharistické modlitby Utrechtské unie. Již o rok později mohla Mezinárodní starokatolická liturgická komise předložit starokatolické Mezinárodní biskupské konferenci (IBK) text, který byl nejprve určen k vyzkoušení.

Utrechtská eucharistická modlitba sleduje - v souladu s konsensem konference teologů - ve své teologii a ve své výstavbě důsledněji starokatolický řád nežli kánon Missale Romanum z roku 1969/70 nebo Eucharistická liturgie z Limy z roku 1982 nebo početná anglikánská či evangelická zpracování tzv. Hippolytova textu z dob po Druhém vatikánském koncilu. Bernský odborník na liturgii Herwig Aldenhoven k tomu poskytl ve svém výzkumu "Darbringung und Epiklese im Eucharistiegebet" (Přinášení oběti a epikleze) důležité přípravné práce.

Tak jako kristokatolická mešní liturgie z roku 1978, tak jako postupná obnova v Německu (vydání k vyzkoušení v roce 1979 a 1986), tak i "Kerkboek van de Oud-Katholieke Kerk van Nederland" (Církevní kniha Starokatolické církve v Nizozemí) v roce 1993 a konečně i "Die Feier der Eucharistie im Katholischen Bistum der Alt-Katholiken in Deutschland" z roku 1995 (druhé vydání 1997) získaly opět návaznost na Johanna Friedricha a raně církevní tradovanou liturgii. V této práci se nacházejí mnohé zkušenosti z plného církevního společenství s anglikánským světovým společenství, které existuje již od roku 1931.

V této nové německé knize pro eucharistii se nachází doslovný přenos tzv. Hippolytova textu, samozřejmě eucharistická modlitba Utrechtské unie a různá převzetí ze starokatolických církví Nizozemí a Švýcarska, ale i eucharistické modlitby z Limy, Taizé, z Římskokatolické církve ve Švýcarsku, z nových anglikánských liturgických knih, z Luterského světového svazu a z evangelických zemských církví Německa. Eucharistická modlitba na připomínku zemřelých je podle předlohy římskokatolického odborníka na liturgii Heinricha Renningse. K tomu se řadí nově vytvořené texty, celkově 23 forem eucharistických modliteb. V církevním roce se tak jako u anglikánů na rozdíl od římského pořádku zachovala doba epifanie až do 2. února (Hromnice) s nedělemi Ježíšova křtu a svatby v Káni. Pro neděle v mezidobí byly vypracovány kolekty, které obsahují tématiku příslušných čtení trojročního pořádku čtení perikop. Řídí se více méně podle římskokatolického Ordo Lectionum Missae.

V Nizozemí vyšel v roce 1990 zpěvník "Out-Katholiek Gezangboek". O tři roky později následovalo "Lectionarium" pro užívání obce a také "Kerkboek van de Oud-Katholieke Kerk van Nederland". Tato kostelní kniha obsahuje ordinarium missae s 12 formami eucharistické modlitby a proprium církevního roku, udělování svátostí, žehnání a obřad pohřbu jakož i liturgii hodinek.

Ve Švýcarsku a v Německu byly v roce 2003 vydány nové zpěvníky.

Pro slavení svátostí a pohřby vydala liturgická komise v Německu jednotlivé sešity, naposledy k pomazání nemocných a pro slavení sňatku. V nich jsou alternativně k žehnání páru epikletické modlitby, které předcházejí sňatkovému slibu a výměně prstenů. S ohledem na snoubenecké páry s rozlišnou konfesí se tam též nachází jedna žehnací modlitba z luterské agendy. Jako vlastní eucharistickou modlitbu k sňatku lze použít tu ke svatbě v Káni, kterou lze užívat i při manželských výročích.

Slavení ve společenství

Až do druhé světové války se v porovnání s bohoslužbami římských katolíků na spoluslavení obce změnilo velice málo. Obec se podílela především písněmi a zpěvem, za normálních okolností i liturgickými odpověďmi. Na mnoha místech se společné přijímaní omezovalo na jednu neděli v měsíci. Namísto velikonoční noci se praktikovala slavnost vzkříšení v předvečer velikonoc.

Kněz celebroval u prostorově vzdáleného hlavního oltáře zády k obci a sám přednášel čtení. Při zvláštních příležitostech byly slavena "slavná mše s asistencí", při které přebírali role jáhna a podjáhna kněží.

To se změnilo až v šedesátých letech 20. století. Dnes je v evropských biskupstvích Utrechtské unie obvyklé, ba samozřejmé, slavení versus populum, pravidelné časté přijímání, čtení a přímluvy přednášejí členové a členky obce, jenž také přinášejí dary k oltáři. V malých skupinách se eucharistie slaví okolo stolu, často s dialogem namísto kázání a volně formulovanými přímluvami. Častá křižování a pokleky při eucharistické modlitbě odpadly. Na mnoha místech zpívá celá obec velkou závěrečnou doxologii, při modlitbě Páně se drží za ruce a vyměňuje si s velkou srdečností pozdravení pokoje. Tři vrcholné dny Velikonoc, především velikonoční noc, slaví převážná většina obce. Přes neměnící se situaci diaspory a s tím spojeným dojížděním zdaleka se v mnoha obcích slaví bohoslužby i ve všední dny týdne.

Nová liturgie svěcení

Po roce 1980 pracovala Mezinárodní starokatolická liturgická komise z pověření IBK Utrechtské unie na nové formě ordinačních obřadů. I zde platila zásada lex credendi, starocírkevní a tím i starokatolické základy víry je třeba dosvědčovat skrze lex orandi. Místní církev a její biskup stojí zásadně ve společenství se všemi ecclesiae localis jedné, svaté, katolické a apoštolské církve. Protože však plné společenství všech církví již neexistuje, je biskup zodpovědný za zvláštní službu na jednotě i mimo svou vlastní místní církev, neboť roztržky musí být uzdravovány. Při jáhenském a kněžském svěcení je výrazně zdůrazněno přiřazení služeb k biskupovi a do místní církve. Spoluzodpovědnost celé církve dostává svůj výraz prohlášením souhlasu slavící obce, podobně jako ono "axios" při pravoslavné liturgii svěcení. To je namířeno proti úchylným vývojům jako jsou vyjmenování nebo prezentace "shora" namísto synodálního vota nebo proti praktikám, při kterých je důležitá jenom "světící moc" na straně platně vysvěceného ordinujícího. Takové zjevy nacházíme především u tzv. episcopi vagantes a v nejnovější době při údajně pokrokových prosazováních ordinace římskokatolických žen mimo jejich vlastní církevní řády a struktury.

Kdysi užívala i Utrechtská unie řády, které se nacházely velice blízko Pontificale Romanum, a to dokonce i latinskou světící formuli "Accipe Spiritum Sanctum" - toto při liturgii biskupského svěcení v německém jazyce! Tak tomu bylo ještě při konsekraci Josefa Brinkhuese v Mannheimu v roce 1966. Někteří starokatoličtí biskupové pronášeli tato slova jako spolukonsekrující na anglikánských biskupských svěceních při vzkládání rukou. Tak dalece šly tendence, aby Řím nakonec nemohl popírat platnost starokatolických ordinací!

V novém řádu pro jáhenská svěcení jsou pro světící modlitbu předvídány variace. Pokud jsou ordinováni muži, připomíná se tak jako doposud text ze Skutků apoštolských 6. Při svěcení jáhenek namísto toho: "Spolu s apoštoly doprovázely ženy působení tvého Syna a jako první se setkali se Vzkříšeným". Na Boží hod svatodušní roku 1996 obdržely v Německu dvě ženy kněžské svěcení. V následujících letech byly ženy ordinovány na kněžství i ve starokatolických biskupstvích Rakouska, Švýcarska a Nizozemí. Do světící modlitby byly připojeny věty "Povolal Marii z Magdaly, aby svým bratrům zvěstovala vzkříšení. Od těchto dnů dosvědčovali muži i ženy radostné poselství Ježíše Krista".

Shrnutí a výhled

Odvolávání se na víru a učení rané církve vedlo v západoevropských starokatolických církvích v posledních desetiletích také k reformě bohoslužby. K tomu pomohly velkou mírou výsledky liturgického vědeckého bádání stejným způsobem jako výsledky odborných ekumenických porad. Episkopálně-synodální ústavy místních církví přitom zkrátily cestu prosazování liturgických předloh do praxe obcí.

Slavení eucharistie je středem církevního života. Když taková účast na jednom chlebu přijímá mnohé jednotlivce do společenství Kristova těla a činí je jedním tělem (1K 10, 16-17), pak toto slavení zavazuje ke starosti o jednotu křesťanů. Společné ohlédnutí se k židovským kořenům Ježíšova ustanovení a z toho vzešlé zásady lex orandi et credendi raného křesťanství jsou při tom nepostradatelné. Když si dnes rozdělené církve přivlastňují svědectví víry a slavení, které kdysi spojovaly všechny křesťanské obce na Východě i na Západě, pak se nacházejí na cestě k jednotě. Nikdo nemůže zdůvodněně říci, že se přitom jedná o nedostatečné, ba dokonce základním výpovědím víry si protiřečící konání. I rozdělující otázky chápání zvláštního úřadu služby jsou na půdě společného lex celebrandi a z pohledu starokatolického chápání baraka/eucharistie, jakož i epikleze překonatelné. Mezicírkevní dialog o eucharistickém společenství a úřadu již nemůže probíhat s pohledem pouze izolovaným na zprávu o ustanovení.

Z autorova doposud nepublikovaného původního rukopisu v němčině přeložil Josef König. (pozn. z textu byl vypuštěn poznámkový aparát, který obsahoval ponejvíce citovanou literaturu)

Sigisbert Kraft je emeritním biskupem Katolického biskupství německých starokatolíků.

Doporučujeme: Firefox, 1024x768@16bit
Webmaster

Valid XHTML 1.0!

Valid CSS!