Historie Starokatolické církve

Základy světovému starokatolickému společenství položili po 1. vatikánském sněmu (1869-1870) odpůrci dogmatu o papežské neomylnosti. Nejstarší tradici má církev holandská (samostatnost utrechtského arcibiskupství od roku 1723), jejíž arcibiskup je předsedou Mezinárodní biskupské konference. Vedle tří holandských biskupských stolců je významné biskupství v německém Bonnu (1873) a švýcarském Bernu (1876). Křesťansko-katolická církev ve Švýcarsku vyniká nejstarší teologickou fakultou (1874). Jen o něco později vzniká biskupství ve Varnsdorfu (ČR) a posléze ve Vídni (Rakousko).
Varnsdorf

Starokatolické církve působí dále v Polsku, v Chorvatsku, ve Francii, Švédsku, Dánsku a Itálii. Svátostné společenství spojuje starokatolíky s Anglikánskou církví, Nezávislou katolickou církví na Filipínách a episkopálními církvemi Španělska a Portugalska.

V našem prostředí zaznamenáváme už v létě 1870 protestní shromáždění lidu proti novým dogmatům a následné přihlášení se některých kněží a laiků, zejména inteligence, ke starokatolictví. Mezi její vůdčí osobnosti patří významný pražský univerzitní kanonista prof. J. F. Schulte.
J. F. Schulte

Církev působila především v severních územích státu, která měla převážně německé obyvatelstvo (Varnsdorf, Desná, Jablonec, Šumperk atd.). Výraznou osobností tu byl varnsdorfský kněz Anton Nittel. V českých oblastech vznikla větší společenství především v Praze a v Brně. Přes převažující počet německého kléru i věřících v čele církve stanul roku 1888 bratr významného českého básníka Miloš Čech, jako správce biskupství v tehdejším Rakousku, sídlem ve Varnsdorfu (+1922). Po jeho smrti byl zvolen a roku 1924 vysvěcen na biskupa Alois Pašek. Ke starokatolické církvi se tehdy hlásilo asi 30.000 osob. Národnostní složení církve se projevilo po konci 2. světové války při politováníhodném odsunu německého obyvatelstva, kdy církev ztratila většinu duchovenstva a věřících. V této složité době umírá biskup Alois Pašek ve Varnsdorfu r. 1946.
A. Pašek

Léta 1946 - 1968 přežívá církev s jednotlivými duchovními, kteří jsou zejména po komunistickém puči r. 1948 vystaveni stálému tlaku totalitního režimu. Po smrti biskupa Paška je správcem biskupství zvolen jeho generální vikář Václav Jaromír Ráb, který řídí církev až do roku 1950, kdy synodní rada pověřuje touto službou 38letého, vysoce vzdělaného kněze PhDr. ThLic. Augustina Podoláka. Stabilní persekuci přežívají v pohraničních farnostech menší laické skupiny a pražská obec s několika desítkami věřících. Oživení přináší rok 1968, kdy přicházejí do církve mladí lidé a vytvářejí aktivní společenství. Někteří z nich začínají teologické studium. Konstituují se farní rady, dochází ke svolání 37. řádné synody, k biskupské volbě a ke svěcení biskupa Podoláka v Utrechtu. Církev si získává nové pozice, zvláště v Praze, ale po obsazení státu Sovětskou armádou je tato aktivita potlačována politickým tlakem totality. Na podzim r. 1971 byl biskup Augustin Podolák zbaven státního souhlasu k výkonu své funkce.
A. Podolák

Vedení církve berou do svých rukou někteří duchovní, kteří intenzívně kolaborují s režimem, což jim přináší materiální výhody i možnost volně cestovat do zahraničí. Tito duchovní zatahují církev do konzervativního ritualismu, spirituálního i sakramentálního úpadku a prázdnoty, s čímž jde ruku v ruce i materiální devastace církve. Tzv. synodní a farní rady jsou obsazovány lidmi poplatnými režimu, bez hlubšího náboženského vědomí. Není možnost širší evangelizace a apoštolátu. Episkopálně-synodní principy jsou potlačeny. Kontakt duchovních, veřejně sporadicky působících, s biskupem je téměř vyloučený. I ekumenické kontakty jsou pod vlivem této doby.

Pod vedením biskupa Podoláka se však tvoří skupiny věřících v čele se svými duchovními, kteří zachovali věrnost původnímu poslání církve. V těchto neformálních strukturách žila církev dál svým spirituálním a svátostným životem. V roce 1971 došlo ve varnsdorfské katedrále k polotajnému svěcení kněží, kteří v těchto podmínkách pracovali až do roku 1989. V této "podzemní církvi" se zvláště angažoval Dušan Hejbal a vzdor svému vysokému věku také jáhen Josef Plachý. Také mnozí laici, navzdor režimu loajálnímu "vedení církve", se dali na cestu morální obrody a vytvořili společenství, které prakticky zajistilo kontinuitu církve v čele s biskupem po celá léta totality, téměř bez možnosti kontaktů se zahraničím a pod stálou hrozbou perzekuce. Charakteristický pro tuto periodu po roce 1971 je hluboký úpadek a radikální úbytek množství a kvality věřících na jedné straně a na druhé straně působení biskupa Podoláka a jemu věrných kněží a věřících. Postavení církve na veřejnosti a v široké ekuméně bylo díky tehdejšímu vedení značně zproblematizováno.
D. Hejbal

Po listopadové revoluci roku 1989 mohl vedení církve opět převzít řádný představitel, biskup Dr. Podolák. Díky iniciativě duchovních i věřících svolal na jaře 1990 Synodu obnovy, s jejímiž závěry se zcela ztotožnila naprostá většina starokatolíků. Jurisdikce biskupa Podoláka byla akceptována státními orgány ČSFR. Byla obnovena řádná duchovní služba ve všech farnostech a intenzívně začaly pracovat nové církevní orgány. Ve svobodných podmínkách začalo dílo obnovy církve. Biskup Podolák, který 40 let v čele církve mohl svůj úřad svobodně vykonávat jen pouhé čtyři roky, však 7. ledna 1991 umírá. 39. mimořádná synoda dne 23. 2. 1991 zvolila jeho nástupcem jeho žáka a nejbližšího spolupracovníka, dosavadního generálního vikáře ThMgr. Dušana Hejbala.
sv. Vavřinec

Tato synoda vytvořila rovněž podmínky pro práci na obnově liturgie a precizování právního řádu církve. Dalším úkolem církve bylo mj. obnovení jejího postavení v mezinárodním starokatolickém společenství Utrechtské unie. Důležitým faktorem bylo jmenování vídeňského biskupa Bernharda Heitze delegátem biskupské konference pro Starokatolickou církev v ČR v roce 1995. Biskup Heitz se v této funkci zúčastnil jako pozorovatel 40. synody, která se konala dne 11. listopadu 1995 v kostele sv. Vavřince v Praze na Petříně. Tato synoda přesunula sídlo biskupství z Varnsdorfu do Prahy a katedrálním chrámem se stal kostel sv. Vavřince na Petříně. Synoda dále vyjádřila plnou podporu novému vedení církve a směru jejího dalšího vývoje. Významná úloha v upevnění mezinárodních vztahů patří též Josefu Königovi, který byl na této synodě zvolen místopředsedou synodní rady. Mezinárodní biskupská konference poté uznala závěry posledních synod Starokatolické církve v ČR. K vysvěcení zvoleného biskupa Dušana pak došlo dne 27. září 1997 v Praze v katedrálním chrámu Sv. Vavřince na Petříně za široké účasti biskupů jakož i zástupců ekumény.

(Pramen: Starokatolická církev, vyd. Starokatolická církev v ČR, 2000, Praha - upraveno)