Úřad a autorita v doznívajícím 20. století

Úvod

Autorita hrdinů

Robin Hood, obhájce utiskovaných je hrdina, se kterým se můžeme identifikovat. Kvůli spravedlnosti bere bohatým a dává chudým.
Ve filmech mého dětství byl šlechticem, který vedl skupinu nešlechtických sedláků. Vždy byl hrdinou, vždy se stal nakonec vítězem, zda ve sporu s šerifem v Nottinghamu nebo v zápase s Little Johnem. On, nepopiratelný vůdce, byl jediným, který mohl mít ve filmu ženu, Lady Marian, která naopak seděla ponejvíce doma a čekala na Robina nebo se nechávala, když ji zlý šerif unesl, Robinem zachraňovat.
Před pár lety se objevil další film o Robinu Hoodovi. V tomto filmu "Robin Hood, král zbojníků" je Robin rovněž šlechtického původu, ale když se po zavraždění svého otce přidá k vyvrženým v lese, trvá to chvíli než se prosadí jako jejich vůdce. Získá si uznání teprve tehdy, když naučí ostatní správně zacházet s lukem a šípy; až po předání svých vědomostí - vědění znamená vždy moc - je uznána jeho vedoucí úloha. Nikoli svým postavením šlechtice, nýbrž na základě svých vědomostí a svých osobních kvalit se stává náčelníkem zelených sukní - ke kterým v tomto filmu patří i ženy.
Kdysi byl Robin Hood hrdinou s nezpochybnitelnou autoritou, neboť jako šlechtici mu samozřejmě připadlo velení. Mnohé činil sám, na pomoc ostatních vlastně nebyl odkázán. Dnes se předvádí Robin jako hrdina, který se musí prokazovat. Platí nikoli to, čím je (původ nebo status), nýbrž to, co umí (vzdělání, schopnost přesvědčit).
Zatímco co v dřívějších filmech jeho hrdinství rostlo činy, které zmohl sám, roste nyní jeho hrdinství s jeho schopností přesvědčovat a získávat ostatní a tím využívat cílevědomě jejich sílu.
Též role žen ve filmech zrcadlí přesunutí image žen: ve starých filmech najdeme pouze jedinou ženu, která krásná a čistá očekává svého hrdinu u sporáku; v novém filmu vystupuje více žen s různými - pozitivně nebo negativně napsanými - rolemi. Nový film tímto překračuje zaužívané sterotypizování žen.
Žádné jiné medium kromě televize není pravděpodobně schopno tak dobře zachytit a zpracovat proud času. Srovnání různých akcentů ve starých a nových filmech o Robinu Hoodovi nám ukazuje, jak se mění představy o vedoucím úřadě a autoritě. Jakoby pod lupou nám přivádějí tyto filmy před oči změny, které v každodenním životě probíhají možná často nepozorovány, jejichž konsekvence však mají vliv na náš život a náš způsob myšlení.

Změněná představa autority

Když někdo bude zkoumat chápání autority v posledních 2000 letech, nepochybně zjistí, že:
Zacházení s autoritou na cestě k moderně zažilo velmi hlubokou změnu, kterou je poznamenána komunikační praxe ve všech oblastech života celé naší liberální společnosti.
Dvě světové války a politické přeměny v jejich důsledku, zkušenosti v Hitlerově režimu, krize autority, která se manifestuje v 68. letech a postupující individualizace jsou přitom faktory, které v našem století jistě podstatně přispěly k zrychlení procesu změněného zacházení s autoritou.
Jsme poznamenáni zkušenostmi naší moderní kultury. I jako křesťané jsme součástí této kultury a chováme se k této kultuře buď s identifikací nebo distancí. Též úřad a autorita nejsou nikdy definovány mimo svůj společenský kontext, nýbrž vždy v odpovídajícím vztahu. Proto je třeba se ptát, co znamená změněné zacházení s autoritou pro chápání autority v církvi.

První vatikánský koncil jako konflikt autority

Naše starokatolické dějiny nám připomínají, že jmenovaný proces změněného zacházení s autoritou nezačal teprve v tomto století. Protichůdná vyhlášení ohledně učení prvního vatikánského koncilu v roce 1870 je možno číst jako klasický případ konfliktu autority. V konstituci "Pastor Aeternus" z 18.7.1870 se vyhlašuje autoritativní nárok papežského úřadu v církvi a nad církví za pomoci myšlenkové struktury rozkazu a poslušnosti.
Jeden z důvodů protestu starokatolíků spočívá ve formální stránce usnesení: učitelská mínění o neomylnosti a jurisdikčním primátu byly dogmatizovány pomocí hierarchické struktury a to za každou cenu, neuskutečnilo se to na základě vytvoření konsensu. Kdo ale postupuje tímto způsobem, není schopen ujasnit relevanci záležitosti pro jednotlivé věřící. Tím se pak nestalo odhlasování aktem existenciálně podmíněného souhlasu, nýbrž aktem formální poslušnosti.
Odmítnutí poslušnosti (staro)katolíky spočívá v poznání, že se v tomto případě autorita (papeže, koncilu) ukázala jako čisté prosazování moci. Protestující (staro)katolíci poukazují ve svém protestu na manko jistých principů jednání, které se v dnešní demokratické společnosti staly zcela běžnými. Tak vycházejí např. z toho, že procesy vytvářející rozhodnutí jsou dlouhé pochody ke společně zodpovídatelným konsensům a že je nelze vytvářet jedinou osobou z plnosti své vlastní moci, quasi "ze sebe sama" (a pokud se to takovýmto způsobem případně stane, pak nemají nikdy trvale úspěch). (Staro)katolíci se ve své argumentaci dovolávali příkladu ranné církve, současně však hráli roli v jejich představách o vykonávání autority tehdy moderní státně-politické náhledy 18. a 19. století, ve kterých jsou důležitými faktory např. kontrola moci, zdůvodňování a komunikativnost.

I. Čtyři modely autority

Nizozemský teolog Johannes van der Ven pojednává ve své knize "Ekleziologie v kontextu" o čtyřech rozličných modelech autority, které chci dále popsat a použít na dnešním obrazu kněze či kněžství.
Pokud někdo zkoumá vývoj úřadu od novozákonní doby, pak zjistí, že úřady pozvolna nabývaly svoji podobu v rámci různých, tehdy současných sociokulurních a dějinných podmínek, což nazývá Van der Ven kontextualitou.
Struktura obce a jednotlivá chápání autority se k sobě navzájem vztahují; církevní struktura má za účel, aby sloužila výstavbě církevní obce, podle van der Vena mluvíme o eklezialitě.

1. Charizmatická autorita

Vedoucí charizmatické osobnosti jsou připisovány zvláštní dary - např. že je naplněná Duchem a na základě tohoto vlastní autoritu. Charizmatická autorita je vždy autoritou osobní.
Takovýto druh autority nacházíme často v rané církvi. Tehdejší struktura obce je neformální a egalitářská, což značí, že takovouto autoritu si může přivlastňovat každý, pokud má nějaké charizma, zvláštní dar milosti. V Novém zákoně jsou takováto charizmata např. zvěstovávání, služba jiným, schopnost prorokování nebo kvalita vedoucího.
Charizmatická autorita je připisována osobě, která má schopnost stimulovat, inspirovat nebo motivovat jiné. Autorita charizmatické vůdčí osobnosti se zakládá tedy na tom, že její vlastní inspirace může "přeskakovat" na jiné.
I v naší společnosti dochází pozvolna k růstu významu takové charizmatické autority. Toužíme po osobách, které nás přesvědčí, a to jak v tom co říkají tak i v tom co činí. To platí i pro nositele úřadu. Autorita duchovních se již neuznává pouze na podkladě jejich funkce a úřadu, nýbrž musí být stále znovu dokazována.
V jedné nizozemské obci, ve které jsem kdysi několik let pracovala, byli lidé, kteří nepřišli do kostela, když věděli, že bohoslužbu povede jistý farář. Naopak jiní přicházeli vždycky a záměrně nečinili své chození do kostela závislé na nějaké osobě, která má mít kázání. Tento příklad má objasnit, že lidé mohou mít před očima u nositelů úřadu pouze jejich úřad, jindy však i osobu nositele úřadu.

2. Tradiční autorita

Tradiční autorita se zakládá na přesvědčující síle tradice. Vedoucí osobnost s tradiční autoritou dosahuje poslušnosti proto, poněvadž ztělesňuje ve svém úřadě kontinuitu a souvislost s původem. Tradiční autorita je pak zdůvodňována kontinuitou ("poněvadž to tak vždy bylo") a tradicí ("poněvadž se to tak sluší"); pozitivní oceňování tradice a osobní spojení s minulostí nachází svůj výraz v uznání tradiční autority. Tradiční autorita je spojená se statusem, přičemž se tento stává viditelným znakem hodnosti. Papež ve svém bílém oděvu a královna se svým žezlem jsou oba typickými nositeli tradiční autority.
Úřad biskupa je dobrý příklad tradičně založené autority. Tak např. říkáme, že biskup stojí v apoštolské tradici a vidíme v úřadě biskupa úřad, který zaručuje věrnost k původu. Tuto garanční funkci můžeme vykládat různě, a sice ve smyslu spíše statickém (potom je zdůrazňováno pevné se držení tradovaného) nebo ve smyslu spíše dynamickém (potom představuje tradiční nositel spíše relevanci tradice pro nás v dnešní době).
Pokud má být v církvi tradiční autorita důležitá, potom je zapotřebí prezentovat novoty jako znovuzavedení. Co se týče kněžského a biskupského úřadu žen, je třeba aby se stalo plausibilním, že to přinejméně neodporuje křesťanské tradici.

3. Legálně-spirituální autorita

Legálně-spirituální vůdčí osobnosti nachází respekt na základě skutečnosti, že získali svůj úřad zákonitým způsobem. Kdo splnil formální pravidla/předpisy, ten získal formální právo k výkonu autority. Příkladem takových legálně-racionálních nositelů úřadu jsou prezidenti, starostové nebo faráři s magisterskou zkouškou a diplomem.
S takto čistě právně zdůvodněnou autoritou jako model pro církevní úřad mají dnes mnozí lidé těžkosti.
Jde tu o strukturální problémy: legálně-racionální struktura autority např. produkuje více nebo méně rozvinutou hierarchizaci. Čím příkřejší je hierarchická pyramida, tím delšími se stávají vzájemné cesty a tím obtížnější jsou komunikační procesy.
Dalším strukturálním problémem je zapojení spodních vrstev v pyramidě. Jakým způsobem je možno zajistit, aby formální osobnosti autority poskytovali neformálním vedoucím osobám dostatečný prostor k rozvoji? Využívá se dostatečně kapacita osob, které se nacházejí na některé ze spodních úrovní pyramidy?
Kromě těchto strukturálních problémů je důležitá základní otázka, v čem nachází legální autorita svůj původ. Je to figurka na vrcholu pyramidy nebo základna, kdo vytvářejí základ autority?
Od té doby co se stala západní církev ve čtvrtém století církví státní, přizpůsobila se v mnohých ohledech římskému právnímu myšlení. Jmenované problémové oblasti hrály roli již tehdy.
Tendence k formalizaci se ukazuje dokonce již v některých pozdních částech Nového zákona (pastorální dopisy) a to tam, kde se zdůrazňuje, že členové obce jsou zavázáni poslušností biskupovi (episkopos/pater familias). V západní církvi se rozvíjí další prolegalizování církevní struktury. Co se týče úřadu, to má pak následek, že se ve středověku mluví o tom, zda jsou svěcení "platná" nebo "neplatná", "dovolená" nebo "nedovolená" anebo zda pouze platně vysvěcený kněz může "platně" sloužit mši.
Existují lidé, kteří vidí v Římskokatolické církvi vzorový obraz takovéto legálně-racionální struktury autority. Tak píší čtyři římskokatoličtí profesoři Ottmar Fuchs, Norbert Greinacher, Norbert Mette a Hermann Steinkamp ve svém nedávno uveřejněném dopise o "současné eskalaci výkonu moci v Římskokatolické církvi":
Mnoho křesťanů prožívá, že církevní autorita nemá nic společného s jejich vlastním životem, případně, že mít ani nemá. Prožívají tuto nemilosrdnou tzv."věrnost k principům" jako cynické a je vymezující pohrdání jejich životní a náboženskou realitou.
V tomto dopise předhazují, a to z pozice právní, legitimní autoritě zvrhnutí se k pouhé chtivosti po moci. Tzv. "věrnost k principům" se neděje z pozitivních pohnutek, nýbrž je výsledkem "strachu o další ztrátu vlivu".
Avšak i ve starokatolické církvi nacházíme, že jsou tu legálně-racionální autoritě kladeny otázky. Nedávno bylo v jednom farním věstníku možno číst zjištění, že biskup vydal nařízení a dovolával se při tom pouze platných právních předpisů. Ten kdo to napsal, nachází nařízení očividně méně přijatelné tím, že vyvstalo pouze z práva.
Tyto příklady nám mají ukázat, že právě u tohoto druhu autority se dnes objevuje nejvíce těžkostí. Je to fenomén našeho času, že mnoho dnešních lidí pojímá čistě právní argumentaci jako "nezdůvodňující"! To ukazuje, že v povědomí lidí ohledem autority došlo ke změně.
Naopak je závěrem třeba zdůraznit, že pro starokatolíky je legálně-racionální autorita v zásadě pozitivně definovaná veličina; do dnešního dne pohlížejí starokatolíci s jistou pýchou na svá právní ustanovení, poněvadž tyto zaručují participaci a spoluzodpovědnost všech členů církve. Tak je např. právní platnost biskupské volby závislá na dodržení jistých procedurálních procesů. Podstatnou částí těchto procedurálních procesů je volební právo duchovních a laiků, které je rovněž juristicky usměrněno.

4. Funkčně-racionální autorita

Autorita dotyčné osoby se zakládá na znalostech a kompetenci (profesionalitě). Povolání faráře patří od středověku do jedné z prvních skupin povolání, které se vyznačují profesionalitou. Náskok ve vzdělání duchovních v středověku a novověku je příkladem pro tuto profesionalitu.
V naší moderní společnosti je funkčně-racionální autorita důležitým předpokladem k výkonu autority vůbec. Existuje tu něco jako "syndrom specialistů". Vždy, když se ve zprávách přináší reportáž o mimořádné události, pak se připojí zaručeně i mínění odborníků, kteří pak před mikrofonem dávají k dobru svou znalost. Kompetence pomáhá i v církvi tomu, aby bylo možno pracovat cílevědomě.

Jaké nositele autority potřebujeme dnes v církevních úřadech?

Osoba, která dnes vykonává církevní úřad, by měla vést obec takovým způsobem, aby se uplatnily všechny čtyři jmenované formy autority.
To znamená, že by měla:
a. vystupovat charizmaticko-autoritativně: být inspirována evangeliem a též inspirovat ostatní;
b. vystupovat tradičně-autoritativně: být orientována na apoštolskou základnu a z toho vyplývající "statky" dělat relevantní a "odkrývat" je dnešnímu člověku;
c. vystupovat legálně-autoritativně: využívat své postavení - dosáhnuté na základě formálního pověření - k tomu, aby se církev stávala společenstvím, na kterém jsou ... podíl a zodpovědnost všech realizovány tak dalece jak jen je to možno;
d. vystupovat funkčně-racionálně-autoritativně: na základě získané kompetence a za pomocí vědomostí... a schopností profesionálně doprovázet jiné v jejich... problémech, starostech a úzkostech: kromě toho by měla na ... základě znalosti minulosti a přítomnosti být schopná ... vypracovávat cílové představy pro budoucnost.

II. Starokatolická představa kněze a čtyři modely autority

V kontextu 19. století začali starokatolíci vyvíjet svou vlastní představu úřadu a kněžství. Podněty k obnově představy kněze při tom obdrželi z dřívějších reformních snah.
Je tu třeba jmenovat např. vliv Sailera, Wassenberga, Hermese a Günthera. Z jejich snah o obnovu pak vychází "pastorální samozřejmost církevního úřadu ve starokatolictví".
Pravdymilovnost a přímočarost, upřímné zdůvodnění víry jsou např. u Hermese a Günthera bezpodmínečné předpoklady kněžské existence. Pouze takový kněz , který smí následovat své "myšlenkové svědomí", může být skutečným vedoucím a učitelem lidu. Kromě toho se klade význam v Sailerově a Wassenbergově tradici na slušné pastorální a vědecké vzdělání.
Z perspektivy řečeného, dávali tehdejší starokatolíci přednost charizmatické a funkčně-profesionální představě kněze.
V několika bodech se však chtěli starokatolíci vědomě od běžných představ o nositelích úřadu v 19. století odlišit. Při své volbě na úřad biskupa v roce 1873 např. odmítnul Joseph Hubert Reinkens nosit biskupské insignie. Začal je nosit teprve po dlouhém naléhání. Jeho představa biskupa se řídila více jednoduchostí sv. Martina z Tours nežli nádherou a pompou svých současných kolegů v úřadě. Totéž platí o Eduardu Herzogovi, prvnímu biskupovi Křesťansko-katolické církve Švýcarska. Avšak nejenom navenek, nýbrž i obsahově se chtěl Reinkens odlišovat. Od svých kněží nežádal poslušnost, nýbrž lásku.
To znamená: Reinkens nechtěl formální podvolení podřízených pod sebe jako pod "duchovní vrchnost", nýbrž spolumyslící akceptaci ze strany duchovních (a laiků).
Též Adolf Thürlings, praotec starokatolické liturgické reformy, píše u příležitosti zavedení antimodernistické přísahy, kterou museli začátkem tohoto století skládat římskokatoličtí kněží, o skutečnosti, že autoritu úřadu je třeba nejprve zkoumat a teprve potom může být akceptována. Píše:
Neuzavíráme se vůči pravdě, kdekoli je nám kázána, neuzavíráme se ani vůči kněžskému vlivu, pokud pro nás něco může znamenat. Ať úřední kněžství nejprve vystoupí se svým nárokem před obec, před křesťanstvo a před lidstvo. Máme je uznat jako božím zjevením a božím posláním legitimovaný orgán. Takovýto nárok je třeba nábožensky a historicky zkoumat. Podle Thürlingse je antimodernistická přísaha vynucená přísaha a proto je "symptomem vnitřní slabosti." Dalším znamením starokatolického chápání úřadu je, že od počátku bylo zabraňováno tzv. "sacerdotalizaci" kněze. Tak se uvádí např. v Utrechtském prohlášení z roku 1889, že Kristus je jediným veleknězem. Též zdůrazněné přikládání významu epiklezi - prosbě o sv. Ducha - v eucharistické modlitbě přispívá k tomu, aby se kněz osvobodil od jistých představ o své úřední plnomoci (a od definice kněze vycházející z mešní oběti). Z tohoto, zde jen krátce rozvedeného, lze dojít k závěru, že starokatolíci kladou důraz na to, aby se odpojili od jistého legalistického "římského" myšlení, přičemž však současně zdůrazňují tradičně-autoritativní stránku úřadu, tzn. jeho vazbu na tradici, zvláště pak na chápání úřadu v ranné církvi.
V starokatolické představě kněze lze najít tedy všechny čtyři jmenované modely autority, avšak s omezením, že legálně-racionální autoritu je třeba brát se zvláštní opatrností.

III. Ženy a autorita úřadu

Jakým způsobem se zařazují ženy do těchto výše popsaných modelů autority?
Chci pojednávat dále o dvou těžkostech "vpasovat" ženy do těchto modelů autority.

1. Ženy jsou jako veřejně vystupující autoritativní osoby nezvyklé

Kolik žen a kolik mužů vám spontánně napadne, když přemýšlíte o autoritě a autoritativních osobách?
Nejvíce autoritativních osob, které vás napadnou, jsou mužského pohlaví. Jeden z důvodu tohoto se nachází zajisté v tom, že i ve veřejném životě je stále více mužů nežli žen, které je jejich vystupováním jako autoritativní osoby možno vidět a slyšet. Pouze v blízkém a uzavřeném kruhu rodiny požívají ženy uznávaným způsobem a odedávna autoritu.
Tím, že stále ještě nejsme zvyklí ve stejné míře jak na ženské tak i na mužské autoritativní osoby, jsme v zajetí starých myšlenkových systémů při braní na vědomí a uznávání autority.
Představte si následující situaci. Chcete navštívit svou dobrou přítelkyni, která leží v nemocnici. Když sedíte u její postele, přijdou dvě další osoby, muž a žena. Oba jsou oblečeni v bílých pláštích. Muž je vysoký a ve věku přes 40 let, má lehce šedé vlasy; žena je malá a sotva vypadá na 30 let. Chcete položit otázku ohledně zdravotního stavu navštíveného - tato otázka je pro vás velice důležitá. Na koho z obou se obrátíte? Kdo má ve vašich očích spontánně více autority?
Zjev nebo ošacení nehrají při naši odpovědi žádnou roli. Bílý plášť je znamením úřední autority. Ten kdo pobíhá v nemocnici v bílém plášti je považován za kompetentního. Kdo z obou je však lékař, kdo ošetřovatel? Nebo, kdo je primář a kdo lékař asistent?
Stále ještě - ačkoliv mezitím existuje dostatečný počet lékařek - inklinujeme k tomu, abychom cítili větší důvěru v úřad muže nežli ženy. Tento muž je starší nežli ta žena? Potom bude stát určitě výše na žebříčku kariéry!
Jenom pozvolna si zvykáme v tomto vztahu na změněné struktury. Jenom pozvolna si zvykáme na hlasy žen, které možná nezní tak hlasitě, možná poněkud váhavě, avšak přece jenom si osvojují nemenší autoritu.

2. Neschopnost autority u žen

Co se týká církve, pak je tu druhá obtížnost, a to teologického charakteru. V průběhu celých dějin měli církevní myslitelé, ze kterých jsou známi téměř výlučně jen mužští zástupci, problémy s autoritou žen. Mohou ženy vůbec autoritu mít? Jsou autority schopny?
Středověcí teologové jako např. Tomáš Akvinský zpravidla dávali na takovéto otázky odpověď NE. Pro Tomáše bylo právě toto "nemít autoritu" nejvýraznějším argumentem, proč ženy nemohou být svěceny. "Od přírody" - mínil Tomáš - se nachází žena v podřízeném stavu. A proto nemůže reprezentovat Krista a proto se nemůže stát knězem. Tomáš pochopitelně vycházel též se svého současného kontextu, kde ženy byly mužům právně podrobeny. Co ale dělá do dnešního dne jeho argumentaci pro někoho tak užitečnou, je skutečnost, že se dovolává Bible. Jmenovitě vychází Tomáš z toho (jako i mnoho z jeho mužských současníků), že žena není obrazem božím v plném smyslu. Odvolává se tu na následující verše v 1K 11,7:
Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy.
Jako takovýto "odlesk" nesmí žena vykonávat žádné samostatné činy, protože jinak by byl tento poměr obrácen, pervertován. V argumentační struktuře jiného teologa, Bonaventury, se odepírá ženě jakákoli duchovní autorita. Též Bonaventura se odvolává na Bibli, a sice na 1Tm 2,12:
Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem ...
Poměr muže k ženě je tu popisován jako poměr ovládání. Pochopitelně vědí Tomáš i Bonaventura, že ne všechny ženy jsou chtivé po podvolení se a že existovaly a existují také ženy ve vedoucích postaveních. Soudkyně Debora v Starém zákoně nebo prvokřesťanské mučednice požívaly velkou duchovní autoritu. Byly charizmatičkami. Ale takovéto ženy je třeba udělat výjimkami. A výjimky potvrzují, jak je známo, pravidlo.

Přesun: Ženy jako obraz Boží

Při nějakém v dnešní době provedeném průzkumu veřejného mínění by asi nikdo nepopíral, že i žena je obraz boží. Ale ještě to není tak dávno, kdy takové mínění nebylo sdíleno všemi. Teprve v posledních 70 letech se prosadil názor, že žena, jako taková, je obrazem božím. V dřívější teologii se připouštěl jejich obraz boží nikoli kvůli jejich ženství, nýbrž přes jejich ženství. Ženy byly považovány za obraz boží, protože byly lidmi a nikoli proto, že byly ženami. Z tohoto pohledu hraje již zmíněné místo v 1K 11,7 důležitou roli, tam je totiž žena považována pouze za "odlesk". Tento úsek 1K 11 se zakládá na jistém výkladu Gn 1, 26-27.
Zde stojí následující:
26: I řekl Bůh: "Učiňme člověka (hebr. Adama),
aby byl naším obrazem podle naší podoby..."
27a: Bůh stvořil člověka (hebr. Adama), aby byl jeho obrazem,
27b: stvořil ho, aby byl obrazem Božím
27c: jako muže a ženu je stvořil.
Jak je ale možné, aby se oba texty - Gn 1 a 1K 11 - spolu kombinovaly, když si navzájem protiřečí? Dlouhou dobu bylo zvykem, číst verš 27c separátně; verš 27c nebyl také napojován na verše 27a a 27b. Kromě toho se nechápalo hebrejské slovo Adam ve verši 26 a 27 jako označení pro celé lidstvo, nýbrž jen jako jméno vlastní. Tímto je možno text číst, jakoby Bůh stvořil k svému obrazu pouze Adama. V tomto smyslu lze text kombinovat s 1K 11 a je možno dojít k závěru, že pouze muž je v plném smyslu božím obrazem.
Takovýto způsob výkladu se stal našimi dnešními metodami přežitý. Dnes vycházíme z toho, že ženy jsou zrovna tak jako muži obrazem božím. Kromě toho dnes znovu objevujeme, že Bůh nese v Nibli nejenom mužské nýbrž i ženské rysy. Kromě toho víme, že spása, která přišla světu v Kristu, vykoupila nejenom muže, nýbrž i ženy. To znamená, že již ze stvoření jsou jak ženy tak i muži obrazem božím a obě pohlaví jsou přijata a vykoupena v přijetí lidství Ježíšem Kristem.
To znamená, že stará argumentační schémata, která mají "dokazovat", že ženy nemohou vykonávat kněžský úřad, již dnes nepřesvědčují. Též pro otázku, zda ženy mohou vykonávat autoritu nebo ne, má tento náhled důsledky. Jednoduše řečeno, pokud bereme obraz boží a spasení žen vskutku vážně, potom musíme vycházet z toho, že mají i schopnost nebo autoritu reprezentovat Krista.
Další otázka zní: Jakého druhu je takováto autorita? To se pokusím nastínit za pomocí čtyř modelů autority.

Ženy v úřadě, ženy a autorita

Charizmatická autorita byla přiznávána ženám odedávna. Dokonce teologové, kteří argumentují vehementně proti ženskému kněžskému úřadu museli přiznat, že jednotlivé ženy prorazily myšlenkové schéma podřízení se ženy. Avšak charizmatická autorita je vždy, jak jsme viděli, autoritou osobní. To znamená, že jednotlivé osobnosti, které byly ženami, autoritu měly, poněvadž byly mučednice, prorokyně nebo učitelky. Velká část žen byla však z tohoto druhu autority vyloučena.
Jak jsme již zjistili, nabývá charizmatická autorita právě dnes znovu "půdu pod nohama". Charizmatická autorita je pak chápána jako přesvědčovací síla, jako schopnost nadchnout jiné, aby se připojili ke spolupráci a byli integrováni do společenství. Charizmatická autorita pomáhá - jako porodní asistentka - objevovat skryté talenty v lidech.
Co se týče autority funkčně-racionální, pak mají ženy v Německu nejpozději již od roku 1908 přístup k univerzitnímu studiu a jsou tím ve stavu získávat kompetenci a profesionalitu. Tzn. v ohledu na získávání kompetence mají ženy a muži stejné šance. Zda se ženám podaří rozšířit doposud platná stanoviska o obsahu kompetence a profesionality, to se ukáže. Skutečnost, že povolání faráře je všeobecně uznáváno jako povolání péče, a péče je odedávna uznávána jako oblast úloh, ve které jsou ženy kompetentní, mohlo by být pro uznání tohoto druhu autority žen dokonce velmi užitečným, přičemž je však třeba opatrně poukázat na to, že jak oblast úloh farářského úřadu, tak i kompetence žen sahají mnohem dále, nežli pouhá schopnost péče. Proto se mi jeví důležitým, zcela vědomě tu zapojit kompetenci žen v oblasti organizování a plánování budoucnosti na všech úrovních církve. Co se týče tradiční autority pak leží argumentační problémy zde. Ne náhodou se odvolávají protivníci ženské ordinace na Písmo a tradici. Avšak v posledních desetiletích se stále více ukazuje, že náš dosavadní výklad Písma a náš dosavadní obraz tradice byly příliš úzkoprsé. Aktivity a podíl žen v rané církvi byly buď přehlíženy nebo podceňovány. Je zapotřebí si uvědomovat "ušetřené ženské tradice" jako součást naší tradice a explicitně je reintegrovat.
Takové názory nám mohou pomoci při tom, abychom nepovažovali pouze jeden model úřadu za jediný možný.
Tradiční autorita je spojena, jak bylo řečeno, s jistými symboly úřadu. Je to neobvyklé, když znenadání nosí takové tradiční symboly ženy. Ženy mohou pak slyšet: "Doufám, že to nemáš zapotřebí, abys nosila kněžský kolárek." Jsou však i ženy, které se tomu vehementně brání, aby nosily - v rámci jejich cítění - takovýto mužský symbol. V tomto ohledu bude třeba zajisté ještě mnoho psychicky zpracovat. Na těchto výrocích je zřetelné, že na jedné straně již neexistuje ochota beze všeho přijímat tuto tzv. autoritu statutu a že se na druhé straně od žen očekává, že se budou od takových symbolů statutu spíše distancovat než muži. Zda je to třeba hodnotit pozitivně či negativně, to nechávám otevřené. Mohl by to být však poukaz na obtížnost mnohých lidí identifikovat navzájem ženy a kněžský úřad. Co se týče legálně-racionální autority žen, pak se právě zde ukazuje nejvíce problémů.
Tak bylo např. možno slyšet od mnohých kritických římskokatolických žen, které reagovaly na papežský list o "Pouze mužům vyhrazeném kněžském svěcení" z roku 1994 odpovědí, že by se o takový úřad tak jako tak nechtěly snažit. Nacházíme zde jistou zdrženlivost ohledem kněžského svěcení žen, neboť kněžský úřad je viděn především jako produkt legálně-racionální struktury; bylo by též možné říci, patriarchální, hierarchické struktury. A jak by pak mohla žena usilovat o takový úřad?
Avšak v církvi, kde legálně-racionální princip není v otázce úřadu principem vedoucím, ale kde tato otázka zůstává v rovině funkčnosti, není tato námitka opodstatnělá. V tomto případě může uznání legální autority žen sloužit dokonce jako pomoc, na jejíž základě může žena rozvíjet svým osobním způsobem vedení úřadu. Legální autorita má totiž přednost, že se nositel autority nemusí stále znovu prokazovat a dokazovat. To vytváří jasnost a zřetelnost. Tak je např. rozdíl, zda stojím u smrtelného lože jako privátní osoba Angela B., která studovala teologii nebo zda tam stojím jako Angela B., která přišla jako duchovní pastýřka v pověření své církve.

Závěrem

K úvahám o úřadě a autoritě v doznívajícím 20. století je vhodné připojit několik všeobecných poznámek.
Jak již bylo řečeno, měly by být v optimálním chápání úřadu a autority zastoupeny ve vyváženém poměru vůči sobě navzájem všechny čtyři druhy autority.
U žen se uplatňuje všeobecně mnohem méně "důvěra v úřad", nežli je tomu u mužů a ženy se pak musí prosazovat na základě své charizmatické autority a profesionální kompetence. Proto jsou ženy nuceny k tomu, aby rozvíjely tyto dva aspekty autority. Ke skutečné integraci žen bude zapotřebí, aby byly všechny čtyři druhy autority přivedeny do rovnováhy. Jenom tak přijde konečně pověření kněžského úřadu ke svému právu.
Kdo doufá, že se zapojením žen do úřadu všechno stane jiným, bude zklamán. To ukazují zkušenosti oněch církví, které již své úřady ženám otevřely. Jako starokatolická církev se však ze zkušeností jiných můžeme učit, a to jak z pozitivních tak i z negativních.
Jedna taková zkušenost spočívá v tom, že ženy samy církev nezmění, ale že se to může stát pouze skrze nás všechny. Ukazuje se též, že ženy mají funkci katalyzátoru. Jejich příchodem se stanou mnohé problematické oblasti, ale též mnohé vize, jako např. jaká má církev být, zřetelnějšími a viditelnějšími nežli před tím.
Tak ukázal průzkum veřejného mínění o církevní představě ženských osob v Nizozemí, že ženy mají jisté problémy s přílišným zdůrazňováním institucionálního aspektu existence církve.
Nechtějí církev, která se vznáší nad lidmi, nýbrž chtějí prožívat církev jako církev lidí a pro lidi. Tento náhled však není specificky ženský. Existuje mnoho mužů, kteří to cítí podobně. Avšak zapojením žen do úřadů je možno tento náhled posilnit a umocnit tak, že se celá představa církve posune a církev dostane změněnou tvář.
Bude záležet na nás všech - na našich schopnostech, na naší připravenosti k zpracování obav před novým a na naší otevřenosti - kolik místa zaujme tato církev v budoucnosti s tváří obohacenou o ženy. Když zaintegrujeme do úřadů církve nejenom ženy, nýbrž i jejich bytí jako ženy, bude to mít následky i pro naše chápání autority.

Přepracovaná verze referátu, který přednesla autorka během konference "Ženy proboha jako poselkyně", která se konala koncem ledna 1995 v Rastattu v SRN (přeložil J. König).

Angela Berlisová je presbyterkou ve starokatolické církvi v Nizozemí.