Postupná nebo přímá svěcení? Návrat k pramenům
(I. část)

Často používané zkratky:

CSEL - Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum
LP - Liber Pontificalis
OR - Ordo Romanus
Pl - Patrologiae cursus completus (series Latina)

Úvod

V prohlášení Mezinárodního anglikánského liturgického výboru (IALC) z roku 2001 s titulem Anglican Ordination Rites, The Barkeley Statement: "To Equip the Saints" - "Připravovat svaté" se skrývá krátké doporučení, které by mohlo radikálně přeorientovat anglikánské chápání třístupňového duchovního úřadu. Krátký odstavec s nadpisem "Přímé svěcení" praví:
"Protože tři stupně duchovního úřadu jsou vnímány jako odlišené služby, přímá ordinace do presbyteriátu, ba dokonce i možnost přímé ordinace do episkopátu je zastávána v některých částech anglikánského světového společenství. Existují historické precedenty jak pro postupné tak i přímé svěcení. V přednicejské církvi bylo běžně praktikováno přímé svěcení a postupné svěcení se nestalo běžným až do jedenáctého století. Anglikánské provincie tedy mohou zvažovat možnost přímého svěcení do episkopátu a do presbyteriátu."
Tento odstavec je možná nejrevolučnější z celého dokumentu. Tradiční postup, kdy kandidáti jsou svěceni do diakonátu jako prvního stupně k presbyteriátu a kandidatura do episkopátu je limitována na ty, kteří byli v presbyteriátu po jistý předepsaný počet let, by mohl být nahrazen jiným systémem. Podle tohoto doporučení my mohli být laici svěceni přímo do presbyteriátu, aniž by předtím sloužili jako jáhni. Logicky by potom mohl být jáhen nebo dokonce i laik volen a vysvěcen na biskupa. Doporučení IALC uvádí historické precedenty pro obojí, jak pro současnou praxi, tak i ještě starší precedenty pro přímá svěcení, nechává ale otevřenou důležitou otázku: Mimo pouhou zálibu ve starobylostech, proč by měly anglikánské provincie "zvážit možnosti přímého svěcení do episkopátu a presbyteriátu"? Nebo, jak bylo zdůrazňováno při kritice tohoto doporučení, proč by měl jistý počet historických výjimek z praxe postupné ordinace nějakým způsobem ospravedlňovat její zavržení ve prospěch přímé ordinace do všech nebo do hlavních duchovních úřadů?
Doporučení IALC předpokládá odpověď již v první větě: Protože jsou duchovní úřady považovány za "různé a odlišné", je přímé svěcení zastáváno ze strany některých anglikánů. Od roku 1970 byly vznášeny námitky proti praxi postupného svěcení a to ze strany zastánců obnovení diakonátu jako samostatného duchovního úřadu, zvláště v Severní Americe a ve Spojeném království. V poslední době někteří američtí a kanadští anglikáni argumentují, že pokud kandidáti do presbyteriátu musí být podle dlouholeté praxe postupného svěcení - cursus honorum - nejprve vysvěceni na jáhny, diakonát může být sotva samostatným duchovním úřadem se svou vlastní integritou, ale není ničím více nežli jakýmsi stupněm, který je třeba překročit. V důsledku toho se zastávají přímého svěcení do presbyteriátu per saltum pro ty, kteří mají pro tento úřad povoláni, a to bez předchozího svěcení do diakonátu. Dokonce i pro ty, kteří nepovažují přímé svěcení za možnou alternativu, jsou kázání při diecézních ordinacích do diakonátu notoricky obtížná a kazatelé musí prohrabovat všechny druhy homiletické nápaditosti, aby mohli vysvětlit význam tranzitního úřadu, který není evidentní ani v současných liturgických ritech ani v hlásaném Písmu.
Jiní argumentují, že praxe postupného svěcení ohrožuje odlišnost presbyteriátu. Co znamená pro laika, aby požadoval předběžné jáhenské svěcení, když byl pastoračním vedoucím farního společenství již po celá léta, tj. dříve nežli církev objevila jeho povolání do presbyteriátu? Co znamená pro nějaké řeholní společenství vysvětit do diakonátu zvoleného laického opata nebo abatyši dříve nežli mohou být vysvěceni do presbyteriátu, tedy úřadu, do kterého je povolává jak širší církev, tak i jejich vlastní společenství? Co to znamená pro duchovního z neepiskopální tradice, který již obdržel presbyterátní formaci a zkušenosti, aby byl vysvěcen na jáhna na několik dní, týdnů či měsíců? Co to znamená vysvětit někoho na jáhna pouze na několik dní či týdnů před svěcením do presbyteriátu? Pokud není praktikování diakonátu ani zamýšleno ani rozlišováno, jakým způsobem je presbyteriát odlišným úřadem, nakolik spočívá tak zřetelně na předchozím jáhenském svěcení?
Co to znamená, omezovat kandidaturu do biskupského úřadu pouze na kněze v době, kdy i laici mohou být stejně dobře teologicky vzděláni jako duchovní, jejich víra, spiritualita a schopnost zvěstovaní jsou stejné jako u duchovních a často mají lepší schopnosti a zkušenosti s vedením, řešením konfliktních situací, komunikací a pastorační prací? Což není episkopát zvláštním úřadem, který vyžaduje nejlepší kandidáty - laiky i ordinované - nebo je snad jakýmsi druhem následné formy presbyteriátu?
Zatímco argumenty o "rozlišnosti úřadů" se mohou objevovat ve vyvinutějších provincích anglikánského světového společenství, do jaké míry praxe postupné ordinace mezitím brání misi těch provincií, které bojují za zachování života a misie církve? Je vedení místních a širších společenství umocňováno nebo snižováno, když se pouze jáhni mohou stát presbytery a pouze presbyteři se mohou stát biskupy? Pro anglikány na celém světě mohou zděděné kanonické tradice postupného svěcení omezovat naše schopnosti rozpoznávat a následovat v Duchu svatém ty, kteří obdrželi dary a povolání k pastorálnímu vedení.
Současná reflexe rozličné podstaty každého ze stupňů svěcení, a zvláště diakonátu z pozice katolické tradice, ovládá zřetelně současnou diskuzi. Je třeba však poznamenat, že již z historického hlediska musí být v anglikánství každá diskuze o ordinaci per saltum diskuzí ekumenickou. Na počátku a v polovině sedmnáctého století debatovali anglikáni v Church of England o postupném nebo přímém svěcení na pozadí situace svěcení neepiskopálně ordinovaných duchovních do episkopátu ve snaze o znovuzavedení episkopátu, tam kde byl opuštěn, například ve Skotsku. Tato debata v sedmnáctém století vytvořila model a terminologii ordinace per saltum pro anglikány dvacátého století, zvláště když vyvstávají otázky opětného spojení s neepiskopálními církvemi. Zvláště pak: jak ordinovat kandidáty do episkopátu v sjednocených církvích z neepiskopální tradice a ty, kteří nebyli nikdy vysvěceni na jáhny a presbytery podle anglikánských duchovenských postupů. Mají být takoví duchovní svěceni přímo do episkopátu nebo postupně přes diakonát a presbyteriát? Tyto otázky inspirovaly zřetelně debatu uvnitř Church of England na pozadí nadějí tzv. Home Reunion v první polovině dvacátého století a v širším měřítku v anglikánském celosvětovém společenství na pozadí plánů jednoty s neepiskopálními tradicemi na místech jako je jižní a severní Indie, které se uskutečnily, nebo v Kanadě, kde tyto plány ztroskotaly.
A konečně je třeba připomenout, že zatímco diskuze o postupném svěcení má uvnitř anglikánství svou vlastní historii, je současně tématem i v jiných tradicích, které si zachovaly třístupňový úřad. Pozoruhodná je římskokatolická studie z roku 1986: "Svátost služby: Vize stálého diakonátu dnes" od Patricka McCaslina a Michaela Lawlera. Již na počátku své studie kladou otázku: "Musí každý kněz dosáhnout svého kněžství přes diakonát?" Podotýkají, že existuje značné množství zastánců stálého diakonátu, kteří by chtěli odstranit anomálii pokusů o obnovení diakonátu jako stálého úřadu, zatímco je zachováván rovněž jako tranzitní krok. Ke konci své studie se McCaslin a Lawler vrací k otázce postupné ordinace do presbyteriátu přes diakonát. Protože, jak argumentují, jsou diakonát a presbyteriát různé a odlišné úřady s divergentními symbolickými funkcemi "říkáme, že vidíme potřebu seriózního přehodnocení praxe svěcení tranzitních jáhnů, neboť tento postup je zvěčňováním institualizace protiřečících si symbolů". Pokud je diakonát pouze přípravou na presbyteriát, pak navrhují nějakou jinou formu "vnitřního vztahu", která nemusí spočívat na svěceném duchovním úřadu nebo být institucionalizována jiným způsobem. Ozývají se též pravoslavné hlasy, které též otevírají otázku integrity tzv. cursus honorum pro ty, kteří nejsou určeni ani k presbyteriátu ani k episkopátu.
Otevření otázky postupného nebo přímého svěcení se nesnaží dojít k nějakému závěru založeném na precedentech nebo jiných modelech. Přístup založený na minulosti může být uplatňován v právních otázkách, avšak nikoliv bezpodmínečně v otázkách teologických. Je záležitostí historických faktů, že někteří biskupové patristické doby, jako např. Ambrož Milánský nebo Nectarius Cařihradský byli ordinováni přímo do episkopátu bez přípravných ordinací do diakonátu a presbyteriátu. Je též jasné, že jiní jako např. Augustin z Hippo nebo Řehoř Naziánský, byli již presbytery před ordinací na biskupy, avšak nikdy nebyli jáhny. Nebo že Lev Veliký a Řehoř Veliký byli oba jáhny, avšak nikdy presbytery před svým úřadem episkopé. Pro tuto studii nejsou důležité tyto nebo nespočetné jiné příklady, ale historické a teologické kontexty, za kterých se tyto události staly. Tento postup je založený na historickém bádání o vynoření se a následném chápání tradice postupného svěcení. Snaží se o posouzení praxe postupné ordinace ve světle jejího původu a následného vývoje. Tento časový rámec takového přístupu zahrnuje ranou církev, jakož i církev ponicejskou, středověkou a církev doby reformace a zvláště pak situaci anglikánství v sedmnáctém století a církev současnou. Účelem této studie je popsat základy tradice postupného svěcení - a v rámci toho i přímého svěcení - a co může být parametry jejího přijetí v anglikánské světící praxi dnes. To, co vyjádřil historik Robert Taft všeobecně o liturgii, může být aplikováno zvýšenou mírou na cursus honorum:
"... tradici můžeme porozumět pouze geneticky, a to s odkazem na její původ a vývoj. Ti, kdo ignorují dějiny, jsou vězni posledního klišé, protože nemají nic, s čím by ho mohli poměřit. To nám může dát znalost minulosti. Znalost budoucnosti by mohla sice sloužit dobře, avšak bohužel nám není k dispozici."
To neznamená, že by nás naše ignorance budoucnosti přiváděla do otroctví naší minulosti. Protože známe přítomnost a pro přítomnost je minulost vždy instruktivní, ne avšak nutně normativní. To, co činíme dnes, není ovládáno minulostí, ale adaptací tradice na potřeby přítomnosti. Dějiny nám mohou pouze pomoci rozhodnout, co je na tradici podstatné, a rozhodnout a o parametrech jejího přijetí."

1. Přednicejské období

Nový zákon nepřináší žádnou zmínku o nějakém postupném přesunu z jednoho duchovního úřadu do druhého, a to dokonce i v jejich nejranějších formách, které se později užívají k prezentování třístupňového duchovního úřadu biskupa, presbytera a jáhna. Často jsou výrazy presbyteros a episkopos užívány synonymně. Dokonce i diakonos a episkopos mohou být užívány synonymně. V Pavlově referenci k těmto úřadům, v zahajovacích pozdravech listu církvi ve Filipech, se píše:
"Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista, všem svatým v Ježíši Kristu, kteří jsou ve Filipech spolu s biskupy a jáhny" (F 1, 1).
Ačkoliv užívání těchto výrazů nelze chápat v pozdějším smyslu biskupa a jáhna, jejich výskyt je přesto významný. Někteří komentátoři se přiklánějí k názoru, že episkopoi kai diakonoi je všeobecný výraz, který se vztahuje na vedoucí společenství ve Filipech. V době Pastorálních listů, je však již jasné, že výrazy biskup a jáhen se týkají svou různých úřadů. Třetí kapitola 1Tt popisuje charakteristiky vyžadované po kandidátech na tyto dva úřady v sestupném pořadí biskup a potom jáhen. V textu není nic, co by předepisovalo nějaký přesun nebo následnictví těchto dvou. Jisté zmatky vyvstávají však u věty na konci diskuze o diakonátu:
"... pro ty, kteří slouží jako jáhni dobře a získají pro sebe dobrou pověst a velikou jistotu ve víře v Ježíše Krista" (1Tt 3, 13).
Pozdější generace s oblibou chápaly tuto pochvalu jeho referenci o povýšení do vyššího úřadu a navrhovali, že je to biblická zmínka o postupném svěcení. Tento biblický fragment se nachází například ve spisu Apoštolská tradice (dále AT) z raného třetího století, potom v pátém století v Sakramentáři Leonina a posléze i ve světících ritech tradice anglikánské Prayer Book. Modlitba postkomunia za nové jáhny v těchto podkladech prosí, aby:
"...se chovali v tomto podřízeném úřadu tak dobře, aby mohli být shledáni být hodnými k povolání do vyššího úřadu ve tvé církvi..."
Je však nepravděpodobné, že by autor 1Tim referoval o nějakém "povýšení" v rámci úřadů biskupa a jáhna. Pravděpodobnějším smyslem je, že jáhni, kteří jsou schopní a vroucí, získávají respekt a vděk celé své církve.
V poapoštolské literatuře jako je Didaché a 1. list Klimentův, není žádná zmínka o přesunu z jednoho úřadu do druhého jako o předepsaném nebo jiným způsobem stanoveném, dokonce ani ne o různých úřadech, které byly později spojovány s pozdějším cursus honorum; pokud vůbec, pak jenom ve velmi zárodečné formě. Druhé století odhaluje celou škálu vztahů mezi episkopátem, presbyteriátem a diakonátem, které mohou pouze naznačovat různé série nebo postupností duchovních úřadů. Např. i když Ignác Antiochijský neposkytuje žádný důkaz pro nebo proti postupným ordinacím, pokud byly vůbec v jeho společenstvích praktikovány, pak by taková postupnost byla z diakonátu do episkopátu, neboť Ignácovy listy reflektují jasnou příbuznost mezi diakonátem a episkopátem. Je nepravděpodobné, že by se v Ignácových církvích stávali biskupy presbyteři, nebo že by se stávali presbytery jáhni. Naopak presbyterové se stávali biskupy v Gaul v polovině druhého století a v Alexandrii až do raného čtvrtého století. Dalo by se očekávat, že lze najít stejný vzor v římské církvi druhého století kvůli jejímu kolegiálně presbyteriálnímu řádu. Avšak jsou tu důkazy, že v pozdním druhém století se v Říme stávali biskupy jáhni. I když ordinační rity raného třetího století v Traditio apostolica nereflektují žádné očekávání stupňovitého nebo následného ustanovování, potvrzuje současná biografická evidence jejich existenci v Říme.
Díla Tertuliána (160-220) jsou důležitými prameny pro historii ordinovaného duchovního úřadu. Spolu s Traditio Apostolica od Hippolyta je Tertulián jedním z prvních svědků sacerdotálního chápání episkopátu. Například ve spisu De baptismo referuje Tertulián o biskupu jako "veleknězi".
Zajímavý komentář o přesunu z jednoho duchovního úřadu do druhého se objevuje v De praescriptione haereticorum, díle napsaném asi v letech 198-200, v Tertuliánově raném katolickém období. V kapitole 41 obhajuje potřebu pořádku v církvi odstraněním nepořádků mezi heretiky. V této části, která je zaměřena s největší pravděpodobností přímo proti markioncům, si Tertulián stěžuje, že svěcení konaná heretiky jsou ukvapená, nezodpovědná a nestálá. Stěžuje si, že snahy tábora "rebelů" si získat věřící jsou konány povyšováním čerstvě pokřtěných, tito jsou "připoutáni ke světu", jsou apostaty od katolictví a přitom jsou ustavováni do duchovního úřadu. Ba co více ustanovování do duchovního úřadu je mezi heretiky nevypočitatelné. Tertulián podává zprávu, že dnes je nějaká osoba biskupem, příštího dne je namísto něho biskupem jiná osoba; nějaký jednotlivec je jednoho dne jáhnem a příštího dne však lektorem; někdo je dnes presbyterem, zítra však laikem. A konečně si stěžuje, že sacerdotální funkce jsou vkládány na laické osoby. V komentáři k této pasáži M. Bévenot píše: Tento veřejný útok na konání heretiků by byl nemožný, kdyby stejná praxe byla běžná v církvi, kterou autor sám obhajuje.
Kapitola 41 spisu De praescript není důkazem postupného přesunu nebo povyšování z jednoho duchovního úřadu do druhého. Tertuliánovy nadávky směřují proti ukvapenému, nezodpovědnému a nestálému způsobu ustanovování do církevních duchovních úřadů mezi heretiky a proti zavádění zmatků mezi laiky a vysvěcenými členy markionských společenství. A tak v komentáři k téže pasáži Faivre poznamenává:
"Tertulián nám neříká, zda máme být presbytery nebo jáhny nebo biskupy po celý život, ale vyzývá nás k serióznímu přístupu k výběru duchovního úřadu a k jisté stálosti ve vykonávání takových úřadů a funkcí".
Významné je, že Tertulián užívá slova profocitur - "nikde", říká "není lehčí dojít k povýšení nežli v táboře rebelů". Lze tedy dojít k závěru, že dojít k povýšení bylo mnohem obtížnější v katolické církvi? Pokud tomu tak je, je to pak náznak nebo narážka na povyšování v duchovních úřadech katolického křesťanstva v severní Africe koncem druhého a začátkem třetího století? Lze pozorovat, že v Tertuliánových stížnostech se vyskytují (sestupné) přesuny mezi duchovními úřady u heretiků: jáhni si stávají lektory a presbyteři laiky. Podstata těchto stížností ukazuje, že uvnitř katolické církve, existovaly vzestupné přesuny duchovních úřadů, při který se lektoři normálně stávali jáhny a laici presbytery.
De praescript je příkladem rozsahu, ve kterém slova jako exorcismos, neophytus, laicus, lector, diaconus, presbyter a episcopus předpokládají jejich jistý technický význam v církvi. Je to jeden z nejranějších západních textů, ve kterém je zmínka o lektorátu a rovněž je tentýž pramenem, kde sacerdotální terminologie (sacedotalia munera) je užívána k popisu funkce svěceného. Pozoruhodné je Tertuliánovo užívání výrazu ordinationes; dílo De praescript je často citováno jako jeden z nejstarších příkladů užívání terminologie spojené s výrazy ordo a ordinationes. V římském světě byl výraz ordo užíván k popisu specifické společenské třídy, zvláště v případě senátorského a kvestorského "ordo". Lidé, kteří náleželi do těchto "ordo" se nacházeli v pozicích vedení civilních a vojenských služeb impéria. Jak poznamenal P. M. Gy:
"Z užívání křesťanské latiny u Tertuliána, vidíme, že analogie slova ordo a lidu města Říma byla užívána k popisu vztahu duchovenstva a lidu božího".
Zatímco Tertulián nenaznačuje postupné přesuny v těchto "ordo" duchovenstva paralelně s cursus honorum senátorským a kvestorským, není nedůležité, že užívá terminologii výrazu ordo, čímž předkládá analogii mezi církví a institucemi impéria, které postupné přesuny uvnitř jednotlivých "ordo" znaly. A konečně, jednou z největších ironií je fakt, že později ve svém životě, kolem roku 207, se Tertulián připojil k sektě montanistů, kde se musel zřeknout mnohého z toho, co napsal ve svém díle De praescript, zvláště pak nedostatků ve svěcení, které tak odsuzoval mezi markionovci.
Traditio apostolica (AT) , rekonstruovaný text z raného třetího století, je považován většinou (i když ne úplnou) znalců za církevní ordo z Říma, z doby okolo roku 215. AT je zpravidla připisována Hippolytovi Římskému, i když je toto Hippolytovo autorství sporné. Dále není jasné, který z Hippolytů měl sepsat AT - presbyter Hippolytus Římský (+ asi 235) nebo biskup Hippolytus z Portus Romaus (+ asi 253).
V každém případě AT obsahuje celou řadu liturgických ritů, včetně nejstaršího známého existujícího ritu svěcení. Zatímco si AT nárokuje popis ritů známých v Římě na počátku třetího století, zůstává jedinou evidencí jakéhokoliv světícího ritu před čtvrtým stoletím. Přesto však, jak Brandshaw varuje, je zapotřebí užívat AT opatrně:
"Tento církevní řád… si zasluhuje, aby byl užíván s větší obezřetností, nežli tomu zpravidla bylo, a nelze automaticky předpokládat, že by skýtal spolehlivou informaci o životě a liturgických aktivitách církve v Římě v raném třetím století".
AT se zabývá svěceními biskupů, presbyterů a jáhnů separátně, nakolik se pouze tyto tři udělují za vzkládání rukou. Podle tohoto rekonstruovaného textu a podle jeho arabské a etiopské verze jsou duchovní úřady řazeny v sestupujícím pořadí biskupa, presbytera, jáhna, vyznavače, vdovy, lektora, panny, podjáhna a někoho s dary uzdravování. V sahidském textu se nižší duchovní úřady objevují v odlišném pořadí, tzn. lektor, podjáhen, vdova, panna a někdo s dary uzdravování.
Není tam žádná zmínka o duchovních úřadech akolyty nebo ostiáře (klíčníka), které se objevují v dopisu Kornélia Fabiovi ze třetího století. Vyjmenováváním vyloženě ženských nižších duchovních úřadů v těchto pořadích se zdá, že tyto nižší duchovní úřady nejsou uváděny v hierarchickém pořadí jejich zařazování podle stupňů významu. Je zajímavé si všimnout, že v pořadí rekonstruovaného textu a také v sahidské verze se lektor objevuje před podjáhnem.
AT svědčí o paralelním, avšak rozlišném, vztahu mezi biskupem a presbytery na jedné straně a biskupem a jáhny na straně druhé. V modlitbě za svěcení presbyterů (v latinské verzi, etiopská je však analogická) se biskup modlí, aby nový presbyter obdržel "ducha porady". Zatímco Bradshaw to chápe, že duch porady má přivádět presbytera k lidu, zastává Donovan stanovisko, že tento výraz popisuje vztah presbyteria k biskupovi jako jeho synedrion, což znamená, že presbyteři asistují biskupovi při jeho úloze ve vedení. Avšak presbyteři jsou v AT mnohem více nežli jakési "poradní kolegium" biskupa; vzkládají ruce na kandidáty do presbyteria spolu s biskupem a sdružují se s biskupem při eucharistii, kde vzkládají společně ruce nad eucharistickými elementy. A skutečně AT popisuje presbytery jako podílející se na sacerdotálním duchovním úřadu biskupa. I když je Tertuliánův spis De baptismo jedním z nejstarších textů popisujících episkopát jako sacerdotální, je AT nejstarším textem asociujícím presbyterát s "kněžstvím" biskupa.
Současně reflektuje AT původní propojení biskupa a jáhna. Například pouze biskup vzkládá ruce při ordinaci jáhna, protože jáhen je ordinován k službě pro biskupa. Jáhen je v AT jasně popisován jako sloužící biskupovi. Liturgické funkce zmíněné ve světících modlitbách AT jsou asociovány s biskupem a jáhnem, avšak nikoliv s presbyterátem, který je popisován termíny vládnutí. Levitská terminologie je užívána pro popis biskupa a jáhna v jejich konkrétních světících modlitbách, avšak nikoli pro popis presbytera. Kromě toho Dix ujišťuje, že v době AT byli biskupové a jáhni placenými zaměstnanci církve, zatímco presbyteři si svou obživu zajišťovali jinde. Osborne poznamenává, že vztah mezi jáhnem a biskupem je v AT podobný tomu v Didascalia apostolorum.
V AT není ani zmínky o kvalifikacích potřebných k připuštění k jakémukoli z hlavních ordo, a také žádná indikace o nějakém postupném přesunu nebo povyšování mezi jednotlivými stupni. I když je pořadí světících ritů v AT biskup, presbyter a jáhen, pokud by se vyskytovaly nějaké přesuny z jednoho duchovního úřadu do druhého, pak by to byl přirozený svazek mezi jáhnem a biskupem. Postupný přesun nebo povýšení z diakonátu do episkopátu by bylo možno zastávat na základě prosby ve světícím ritu pro jáhny, kde se prosí aby "on [nový jáhen] mohl získat hodnost vyššího ordo". Pramenem této prosby je bezpochybně 1Tim 3, 13. E. Segelberg poznamenává, že nějaká prosba za jáhna k dosažení vyššího úřadu je podivná, nakolik jáhni nastupovali do biskupského úřadu pouze příležitostně. W. Geerlings poznamenává, že z tohoto textu není jasné, co slova gradum maioris ordinis assequator znamenají: mohla by vyjadřovat povýšení v duchovenské kariéře nebo by mohla být symbolickým odkazem k nebeské odměně. Pro Geerlingse dává tato druhá interpretace více smyslu z hlediska textu, protože poskytuje lehčí přechod k doxologii, která uzavírá světící modlitby.
Bradshaw trvá na tom, že biskupové v době AT byli voleni laiky. Argumentuje tím, že "protože byl každý úřad udělován doživotně, nemohly se vyskytovat žádné přesuny k vyššímu ordo a jáhni i presbyteři by byli bez oprávnění k volbě do episkopátu v době AT. Ba co více, poznamenává, že AT určuje zahrnování vyznavačů buď do presbyteriátu nebo do diakonátu, a to na základě jejich utrpení. Pokud by byl vyznavač zvolen biskupem, pak by obdržel vzkládání rukou. Dá se diskutovat o tom zda, i když bylo pořadí nebo série úřadu nepotřebné pro vyznavače, nebylo však vyžadováno u jiných kandidátů na duchovenské úřady. Na příklad asi v roce 236 byl Faián laickou osobou v době svého zvolení a konsekrace na římského biskupa, aniž by předtím sloužil v jakémkoliv jiném duchovním úřadu.
Bradshaw dochází k závěru, že ona prosba za nového jáhna, aby "mohl získat hodnost vyššího ordo" je pozdější adaptací textu, poté co se situace změnila. Kromě toho se nachází pouze v etiopské verzi AT. Domnívá se, že originální text byl podobný s paralelním textem z pozdního čtvrtého (nebo pátého) století zvaným Testamentum Domini, kde stojí "nechť je hoden této vysoké a povznesené hodnosti" (kniha 1.38). Bradshawův názor souhlasí s názory interpretů 1Tim 3,13, jenž byly uvedeny výše. Pokud má pravdu, pak je Traditio apostolica důkazem vývoje třístupňového duchovního úřadu, který nevyžadoval ani nedovoloval postupný přesun mezi těmito stupni.
E. C. Ratcliff předkládá podobný náhled. Ratcliff chápe, že "charismata" Ducha předávaná jáhnům a presbyterům jsou konečná: "nemůže se zde vyskytovat přesun k vyšším ordo". Obdobně, nějaký "...biskup nemůže být vybírán z jáhnů nebo presbyterů; musí být vybírán z laos nebo pleithos".
Pokud Traditio apostolica nereprezentuje rané třetí století, ale praxi středu druhého století, pak jsou Bradshowovy a Ratcliffovy názory oprávněné. Pokud však AT jednoduše reflektuje praxi konce druhého a začátku třetího století, pak je třeba jejich teorie zavrhnout, protože od konce druhého a začátku třetího století byli kandidáty na biskupy v římské obci jáhni. Např. Eleutherus (175-189) a možná i Callistus (217-222) byli jáhny před svým ustanovením do episkopátu. Kromě toho, postupný přesun z presbyteriátu do episkopátu byl na Západě známý v pozdním druhém století; Ireneus byl presbyterem nežli byl učiněn biskupem v lyonské církvi. V samotném Římě byli presbyteři kandidáty do episkopátu ve třetím století. Jedním z příkladů je Hippolyt, presbyter v Římě, jeden z možných autorů AT, který se stal schizmatickým biskupem v Římě po volbě Callista v roce 217. Zatímco to byl jasný přesun z jednoho ordo do druhého na Západě a v Římě na počátku třetího století, takový přesun nebyl ani vyžadován ani implikován v rámci ordinačních ritů AT.
Z poloviny třetího století pochází nevyvratitelná evidence postupného ustanovování z jednoho duchovního úřadu do druhého - nebo do druhých; hlavním svědkem tohoto fenoménu je Cyprián z Kartága (+258). V Epištole 38, napsané okolo roku 250, Cyprián píše duchovenstvu a lidu v Kartágu, aby jim vysvětlil, proč ordinoval jednoho mladého muže, Aurélia - vyznavače, do lektorátu, aniž by je předtím konzultoval. Vysvětlením je tu, že dotyčný, i když je mladý lety, je starším ve cti. V první části Cyprián činí narážky na to, co by bylo obvyklým způsobem pro vybírání kandidátů na církevní duchovní úřad: biskup by konzultoval presbytery, jáhny a i lid ohledně mravů a zásluh kandidáta. Takové konzultace by přinesly prostředky k testování kandidáta. V případě mladého vyznavače Aurélia však bylo přijímáno, že kandidáta již otestoval sám Bůh. V druhé části Cyprián vysvětluje, že i když je Aurélius hoden "vyššího stupně", bude začínat v lektorátu. Je jasné, že Cyprián zamýšlí povýšit Aurélia do "vyššího stupně" v pozdější době. Jeden úřad je zde jasně užíván jako příprava a zkušební doba před povýšením do jiného. Není zde však jakýkoliv náznak nějakého teologického nebo kanonického zdůvodnění této Cypriánovy akce, která se zdá nebýt ničím jiným, než aktem daného politického zájmu.
Významnějším textem z Cypriánových dopisů, které se vztahují na postupnou ordinaci, je list 55.8 určený Antoniovi. Cyprián zde popisuje církevní kariéru Kornélia, biskupa v Římě (251-253). Cyprián prohlašuje, že Kornélius nebyl učiněn biskupem najednou, nýbrž "byl povyšován přes všechny církevní úřady"; že "postoupil skrze všechny stupně náboženství až k povznesenému vrcholku kněžství". Komentátoři považují Cypriánův dopis Antoniovi za důkaz existence cursus honorum ve třetím století. Ve svém komentáři k Cypriánově epištole prohlašuje G. W. Clarke, že Epištola 55.8 je pozoruhodným svědectvím toho, že duchovenský cursus byl zaveden již v polovině třetího století.
Zajisté je případ Kornélia, který "postupoval přes všechny církevní úřady", což je později považováno za duchovenský cursus, dosti zárodečný. Jasné je, že specifické duchovní úřady již více nebyly doživotními povoláními; jednotlivci mohli "postupovat" z jednoho stupně úřadu do druhého a také tak činili. Avšak v polovině třetího století byla pravděpodobně Kornéliova kariéra něčím, co bylo výjimkou. Neexistuje nic, co by naznačovalo, že by Cyprián chápal příklad Kornélia za normativní nebo předepsaný. Ani nepřikládá Cyprián nějaký sakramentální význam postupnému přesunu skrze "všechny církevní úřady". A opět, ve svém komentáři k Epištole 55.8, týkající se církevní kariéry Kornélia, G. W. Clarke poznamenává, že "sám Cyprián by byl uboze kvalifikován do úřadu na základě kritérií, která přednáší v Kornéliově eulogii...".
Zcela naopak nežli jeho současník Kornelius v Římě, je vysoce pochybné, že by Cyprián sloužil ve všech církevních úřadech s výjimkou dočasné služby v presbyteriátu krátce po křtu, před svou volbou s ordinací na biskupa v Kartágu (okolo roku 248). Nějaký důkaz, že by Cyprián sloužil v nějakém jiném ordo, např. v diakonátu, než se stal presbyterem nebo biskupem, jednoduše neexistuje. Jeho vlastní církevní kariéra se neshoduje ani s onou Kornélia v Římě, ani s pozdějším cursus honorum v církvi.
Zároveň list 38 a list 55.8 naznačují, že v polovině třetího století, alespoň v Římě a severní Africe, jeden duchovní úřad mohl být - a byl - užíván jako přípravná fáze před povýšením do druhého. Ba co více, jednotlivec mohl dokonce sloužit postupně "ve všech církevních úřadech". Zatímco postupná ordinace nebyla ani nějakou sakramentální prioritou a ani nějakou kanonickou potřebou, vyskytovala se v přednicejské církvi a konkurovala s přímou ordinací. Jak Dom Gregory Dix sumárně prohlásil před půl stoletím:
"Když byl nějaký muž zvolen biskupem, pak byl na biskupa ordinován, bez ohledu zda byl již akolytou nebo presbyterem nebo jednoduše laikem; když byl zvolen za biskupa jáhen, pak byl ordinován na biskupa, aniž by byl nejprve ordinován na presbytera atd.".
Přednicejské období zaznamenává případy jáhnů, kteří se stali biskupy, rovněž laiků, kteří se stali biskupy, jakož i presbyterů, kteří se stali biskupy. Postupnost, která je často vynechávána a je pro ni velice málo důkazů, je přechod z diakonátu do presbyteriátu. Nedostatek důkazů pro tuto specifickou postupnost je pozoruhodný, protože je to postupná ordinace, která se stala tak důležitou pro současnou otázku.

2. Ponicejské období

Po usmíření církve již nebyly místní církve úzce stmelená společenství, ve kterých by bylo povolání k vedení lehce rozeznatelné. Původní, více flexibilní a různé metody ustavování vyššího duchovenstva byly pravidelně zneužívány nesvědomitými, ambiciózními a nepoctivými jedinci. Jak uvádějí patristické církevní prameny, jako např. Historia francorum od Řehoře z Tours, nevhodní kandidáti na episkopát byli pravidelně ke své kandidatuře motivováni chtivostí a ambicemi sebeuplatnění. Podobným způsobem simonie, tj. koupě církevních úřadů, se stávala pro církev rostoucí hrozbou. Civilní ustanovení, ambice a simonie (podle Řehoře Velikého: "tato hrozná nemoc") byly příliš často doprovázeny a asociovány s ordinací per saltum neboli přímým svěcením.
Vážnost problému svěcení "nehodných" jedinců do episkopátu se odráží v papežských dopisech. Například papež Celestín (422-432) si stěžoval, že známi kriminálníci byli učiněni biskupy. V dopise biskupům z Mauretania Caesariensis Lev Veliký (440-461) protestoval, že lidé ignorující církevní právní instituce s nedostatkem jakékoliv pokory, nezkušení a neschopní byli taktéž učiněni biskupy. Řehoř Veliký (590-604) komentoval, že "nedovolené povýšení několika začíná ničit mnohé, a to kvůli nedostatku respektu k vedení církve. Z toho důvodu patristické, koncilní a papežské texty pravidelně hovoří o potřebě probatio - testování pravé víry a mravů. V patristické církvi neexistovaly žádné všeobecné zkoušky před svěcením nebo nějaké církevní výběrové komise. Požadavek probace byl plněn přes cursus honorum, což je dlouhá tradice v římské armádě a římských civilních službách, naznačující postupné povyšování přes stupně podle plánovaných období služby v každém úřadě, jenž se nazývaly interstices. Jedna z původních funkcí církevního cursus, byla vyzkoušet svatost a vhodnost duchovenstva po dobu několika let v nižších úřadech. Tento postup byl pokusem k zajištění toho, aby nehodní "hodnosti" episkopátu nebo presbyteriátu se do těchto úřadů nedostali.
Kandidáti na biskupy bez tomu odpovídající přípravy se ukázali být pro církev vážným problémem. Nepřekvapuje proto, že patristické texty mluví o postupu skrze stupně v termínu praeparatio - trénování a výchovy; stání se učedníkem před bytím učitele. Biskupové, kteří nebyli připravováni pro úkoly episkopálního vedení - v teologii, liturgii, diplomacii, kanonickém právu a administraci - byli takřka nežádoucími a nevhodnými kandidáty, stejně jako ti, kteří nebyli nikdy zkoušeni. Nakolik nebyly v rané církvi žádné semináře nebo teologické školy, byla zmíněná potřeba řešena upřednostňováním postupného svěcení a zmíněných interstices čili metodou cursus honorum.
Hojná odsuzování svěcení nehodných a neškolených jedinců v koncilních prohlášeních, papežských listech a dekretech, jakož i v patristickém písemnictví ukazuje, že v nové situaci čtvrtého a pátého století potřebovala církev efektivní prostředky k výběru, přípravě a testování svých vedoucích sil. Postupná svěcení byla metoda, která se objevila jako praktické a pastorační řešení tohoto problému ustavování nehodných a neschopných jedinců do církevního vedení v nedávno pokřesťanštěné Římské říši a Franckém království. Nebyl to jenom praktický prostředek, nýbrž též prostředek osvědčený v rámci sociálně politické kultury Římské říše, úspěšné tam byl totiž používán cursus honorum již po staletí.
Od poloviny čtvrtého století se praxe postupného svěcení objevuje jako preferovaný a kanonický způsob výchovy a výběru členů duchovenstva. Nejranější kanonický požadavek postupného svěcení se objevuje v kánonu XIII koncilu v Sardách roku 343, který nařizoval, aby kandidáti na episkopát museli sloužit postupně v úřadech lektora, jáhna a presbytera. Následně koncilní a papežská prohlášení opakovaně požadovala postupná svěcení s udáním specifických časových intervalů - tedy interstices - mezi vysvěcením do jednoho úřadu a postupem do dalšího.
Ideu serióznosti, s jakou patristická církev chápala postavení interstices ve spojení s postupnými ordinacemi, lze nalézt v dekretu papeže Siricia (384-399) určeném biskupovi Himeriovi v Taragoně (Epištola 1 z 10.2.385). Očividně Himerius, biskup v Taragoně, ve Španělsku, žádal od Siricia odpovědi na různé otázky k životu církve, které též zahrnovaly ordinované duchovní úřady. Tento Siriciův dekret obsahuje směrnice o duchovenském celibátu, svěcení mnichů, jakož o duchovenských interstices a cursus honorum. Tento text je důležitým důkazem ohledně statutu práce cursus honorum a interstices ke konci čtvrtého století v církvi Západu. Terminologie, kterou Siricius užívá, je pozoruhodná; např. v užívání termínu gradus. Tento dekret je jedním z nejranějších příkladů terminologie per saltum. Později by přímá ordinace do nějakého vyššího úřadu bez předchozích ordo byla považována za ordinaci per saltum, tj. skokem. Ústřední motiv Siriciova dekretu činí jasným, že jeho odpovědi nejsou pastorační odpovědi na nějakou konkrétní situaci, nýbrž jsou autoritativní legislativou určenou k širokému užívání.
Siricius nařizuje, aby hoši, kteří se oddali duchovenské službě církvi, byli pokřtěni před dovršením puberty a připuštěni k lektorátu. Pokud takový hoch žil "ctnostně" od dospělosti do svých třiceti (nebo dvaceti) let a později se oženil v rámci disciplíny církve, může být ustanoven akolytou nebo podjáhnem. Pokud je schopen žít zdrženlivě, pak může postoupit do diakonátu. Po pěti letech jako jáhen může být vysvěcen do presbyteriátu. Po deseti letech jako presbyter, pokud se integrita jeho života a víry osvědčila, může "získat biskupský stolec".
Následovně se dekret zabývá ordinací starších mužů. Když je nějaký starší muž pokřtěn a chce postoupit do "posvátné služby", pokud žije v rámci manželské disciplíny církve, má být okamžitě připuštěn do úřadu lektora nebo exorcisty. Po době dvou let, bude takový muž sloužit jako "akolyta a podjáhen" po dobu pěti let. Když bude shledán poté toho hodným, musí být učiněn jáhnem. A poté bude pravděpodobně vysvěcen na presbytera nebo biskupa tak jako jakýkoli jiný duchovní.
Siricius se také zabývá otázkou svěcení mnichů. Nařizuje, že mniši mladší třiceti let mají projít skrze nižší svěcení ve stanovených dobách, dokud nedosáhnou diakonátu a presbyteriátu. Siricius nařizuje, aby mniši nepostupovali do "výšin episkopátu" žádným skokem - nec saltus - avšak i v jejich případech mají být zachovávány pro každou hodnost patřičná období.
Pořádí postupu je vytýčeno Siriciem následovně: lektor/exorcista, akolyta/podjáhen, jáhen, presbyter a biskup. S výjimkou přeskočení ostiáře jsou to tytéž stupně jak je vypočítává Kornelius v Římě před jeden a půl stoletím. Siricius spojuje úřady lektora s exorcistou a akolyty s podjáhnem. Avšak přesto není z tohoto textu jasné, zda dotyčný obdrží obě svěcení v rámci spojení nebo pouze jedno z nich.
Intervaly neboli interstices uvedené v dekretu jsou: lektorát (a úřad exorcisty pro starší muže) do věku třiceti let (nebo v období dvou let u starších mužů), úřady akolyty a podjáhna na pět let (výslovně pro starší muže), diakonát na pět let, presbyteriát na deset let a potom episkopát. Nikdo, ani ne mnich, nemá být svěcen do episkopátu skokem. S ohledem na cursus honorum a na interstices Siriciem zdůrazňované zvážení je zkouškou vhodnosti. Povýšení z jednoho úřadu do druhého je chápáno jako podmíněné.
Avšak onen cursus honorum byl ve čtvrtém a pátém století ještě v rané fázi dlouhého procesu vývoje. I když obdařen koncilní i papežskou legislativou a předávaný patristickými kanonickými písemnostmi, nebyla praxe postupného svěcení ani uniformní ani univerzální. A tak byli ve skutečnosti kandidáti na episkopát stále vybíráni z různých kategorií: nedávno pokřtěných, laiků, držitelů nižších svěcení, jáhnů a presbyterů. K ilustraci: v Miláně byl Ambrož konsekrován přímo do episkopátu jako nedávno pokřtěný v roce 374.
Nejlépe známý východní příklad je Nectarius z Cařihradu, který byl podobným způsobem vysvěcen do episkopátu během Druhého cařihradského koncilu v roce 381. V severní Africe byl přímo do presbyteriátu jako laik vysvěcen Augustin v roce 391, pět let po svém křtu. Řehoř z Tours naznačuje v díle Historia francorum, že existovalo ve francké církvi málo uniformity ohledně postupného svěcení.
Kniha Liber pontificalis a další prameny podávají zprávy, že po celé patristické období mnoho římských biskupů bylo nadále do úřadu ustanovováno přímo z diakonátu bez předchozího svěcení na presbytery. V jednom případě byl dokonce zvolen a ordinován na římského biskupa podjáhen. I když kánon XIII koncilu v Sardách se zmiňuje o diakonátu a rovněž presbyteriátu jako předpokladech pro povýšení do episkopátu, západní patristické písemnictví jako např. Collectio Dionysiana z Říma a Concordia canonum ze severní Afriky modifikovalo kánon XIII tak, aby reflektoval praxi svěcení jáhnů nebo presbyterů do episkopátu. Tato významná úprava kánonu XIII ze Sard přetrvala v hlavních západních kanonických sbírkách až do dvanáctého století. I když není uvedený seznam svěcení per saltum kompletní, jasně demonstruje, že bylo také v pozdně patristické době i pro laiky možné, aby byli svěceni přímo de presbyteriátu nebo episkopátu, pro jáhny bylo možné se stát přímo biskupy a to dokonce v jednom případě i pro podjáhna. Ve světle opakovaných odsuzování svěcení čerstvě pokřtěných a laiků v patristické době je jasné, že přestože starší praxe přímého svěcení setrvávala byla legislativa, která preferovala cursus a interstices, pravidelně ignorována. Přes celé patristické období byla postupná svěcení s institucí interstices, jak je vynucovala koncilní a papežská legislativa, spíše ideálem nežli aktuální praxí. Jak zpozoroval Paul Bradshaw: "Legislativa je lepším důkazem pro to, co se snaží zakázat než pro to, co se snaží podporovat". Přímá svěcení pak pokračovala, a to často za bezohledných motivací jako jsou episkopální ambice, civilní ustanovení nebo simonie. V jiných případech přetrvávala tato starší praxe ze spíše pastoračních důvodů jako je např. nedostatek duchovenstva nebo potřeba zajištění pravověrného vedení. V době Deciánova pronásledování byly např. řady duchovenstva značně zdecimovány a rovněž invaze barbarů snížila značně počty duchovenstva. Kvůli nedostatku katolického duchovenstva bylo na některých místech, jako např. Milán v době Ambrožovy volby, zapotřebí vybírat kandidáty na biskupa i z řad katechumenů. A konečně, jak k tomuto fenoménu poznamenal Paul-Henri Lafontaine ve svém vynikajícím pojednání Les conditions positives de l´accenssion aux ordres dans le premiere législation ecclésiastique, nikdo nemůže vylučovat působení Ducha svatého.
V patristické době se konala přímá svěcení spíše z pastoračních nežli teologických nebo sakramentálních potřeb. Proto papežové a koncily odsuzovali praxi svěcení nedávno pokřtěných a laiků přímo do episkopátu, avšak přesto považovali ty, kteří byli vysvěceni per saltum za skutečné biskupy. Skandál svěcení per saltum se nepohyboval okolo otázek teologie svěcení ale okolo kvalit kandidátů. Biskupové, kteří byli povýšeni bez požadovaného cursus byli často podezřelí z toho, že byli špatně připraveni, že jsou nevhodní nebo neschopní, ale nebylo nalezeno něco nedostatečného na jejich svěceních.
Během několika staletí první koncilní a papežské legislativy předepisující postupná svěcení a interstices se však tento dvoukolejný záměr- příprava a zkušební doba - začal rozpadat. Tento rozklad je spojován s modifikacemi a ignorováním kánonů o interstices. Již zde bylo poznamenáno, že dodržování cursus a inrestices jak byly zavedeny Siriciem, by vyžadovalo od dospělých kandidátů 29 let; pro ty, kteří začali jako hoši, to znamenalo, že se mohli stát kandidáty na biskupa až ve věku 45 let. Tato délka času (tempora constituta nebo též praefixa tempora) měla skýtat patřičnou příležitost k vyzkoušení a přípravě kandidátů na hlavní stupně svěcení.
Pokud byl cursus honorum kombinovaný s dodržováním dlouhých interstices, pak zaručoval vyzkoušení i přípravu. Tento účel nemohl být patřičně plněn, když byly intestices modifikovány a eventuelně rušeny. V dopisu papeže Inocenta adresovaném Felixovi v městě Noccera (Epištola 7), lze pozorovat objevení se tohoto fenoménu na počátku pátého století, i když ho Inocent odsuzuje. Lev Veliký si stěžoval na zkracování interstices v polovině pátého století (Epištola 6). Přesto však za pontifikátu Gelasia ke konci pátého století se stalo přípustné světit laiky přes všechny stupně od lektora až k presbyterovi v době jednoho roku (Epištola 14.2). List papeže Pelagia Sapaudovi z Arles (Epištola 5) reflektuje skutečnost, že rychlé udělování svěcení skrze pořadí cursus honorum - mnohdy v pouhém jednom dni - se stalo vážným problémem poloviny šestého století.
V těch případech, kdy byl dvojkolejný postup cursus honorum porušován, byly zanedbávány spíše interstices nežli postupná svěcení. Když mohly být interstices vážným způsobem porušovány, pak se postupná svěcení začala chápat jako formální zvyk spíše nežli zřejmý prostředek k výběru a trénování. I když udělování rychlých svěcení po sobě jednomu kandidátu stálo v příkrém kontrastu s předchozí papežskou a koncilní legislativou, indikuje tato praxe přesun v chápání a užívání cursus honorum. Takové rychlé série svěcení, buď během jednoho roku nebo dokonce jednoho dne, sotva mohly plnit zmíněnou potřebu přípravy a zkušební doby zamýšlenou dřívějšími legislátory duchovenského cursus a kánonů o interstices.

(pozn. web.: pokračování ve II. části)