Úřad v příboji

Úvod

Být ve službě Boha a lidí, jak je tomu ve všech církevních službách a úřadech, bylo po léta tématem mnoha diskusí v širokých ekumenických kruzích. Církve uvažovaly o významu a podstatě duchovní služby a hledaly formu vhodnou pro naši dobu, která by však současně uspokojovala původní úmysl, jak je reflektován ve spisech Nového zákona a v rané církvi. V kontextu ekumenické solidarity vynakládají církve skutečně snažení pracovat více spolu za účelem vytvářet větší spravedlnost vůči křesťanskému svědectví a vůči služebné roli, kterou má lid ve vztahu k Bohu a ve vztahu lidí navzájem. Ve stejnou dobu se církve pokoušejí vytvářet viditelnou jednotu a realitu. Základním předpokladem je při tom, že církve dosáhnou souhlas ve věci křtu, eucharistie a kněžské služby. Svátosti byly po léta hlavním tématem zasedání komise pro Víru a řád při Světové radě církví. Tyto konzultace vedly konečně k vydání tzv. „Zprávy z Limy“, která se zabývala obsahem a významem křtu, eucharistie a kněžské služby. I když tyto texty obsahují různá navzájem si diferující hlediska, byla položena základna pro vzájemné uznání svátosti křtu, jakož i pokračujícího růstu směrem k jednotě, avšak přesto nebylo možno vyřešit všechny diference, zvláště ne ty, které jsou dogmatické podstaty.

Také ve Starokatolické církvi Nizozemí přineslo poslední desetiletí mnoho změn, zvláště ohledně duchovní úřadu a svátostí. Reflexe a diskuse vedly k tomu, že nižší svěcení a subdiakonát již nejsou povinné a že texty ordinačních liturgií jsou dnes podstatně změněny. Kněžská ordinace již není omezena na ty, kteří budou jednou zaměstnáni v některé obci jako faráři, ale byla rozšířena tak, aby zahrnovala všechny ty, kteří slouží v mimořádné službě. Laici jsou více vtaženi do liturgie, zvláště po rozvoji lektorátu. Tyto změny způsobily, že „slovo a svátost“ stojí nyní více v centru obce.

Dvě témata zvláště dominovala v posledních letech jednání ve Starokatolické církvi. Duchovní služba a svátosti, jakož i způsob jakým fungují, byly tématem intenzivních diskusí při setkáních kléru .

Dále byla diskutována otázka možnosti otevřít duchovní službu ženám, a to detailním způsobem na seminářích, regionálních setkáních členů církve a na zasedáních synod. Toto téma bylo též obšírně debatováno v širším kontextu, zvláště pak se sesterskými církvemi uvnitř UU, ale i jinými církvemi mimo Unii.

Tento proces byl nyní dokončen. Na zvláštním zasedání dne 31.10.1998 odhlasovala synoda Starokatolické církve Nizozemí většinou 106 hlasů proti 5 ve prospěch otevření trojstupňového úřadu jáhna, kněze a biskupa i pro ženy. Kolegiální sbor a biskupové se potom rozhodli, že tomuto doporučení vyhoví a v tomto smyslu informovali písemně synodu, konající se dne 24.11.1998 Tento pastýřský list má, jak Starokatolické církvi Nizozemí, tak i všem starokatolickým církvím UU a církvím ekumeny, s kterými se cítíme spojeni, podat vysvětlení tohoto rozhodnutí.

Vodítkem tohoto dopisu je limské prohlášení (1982) o křtu, eucharistii a úřadu. V širokých ekumenických kruzích došlo k vzájemnému uznání křtu. Pokračuje se v hovorech o eucharistické pohostinnosti a vzájemném uznání Večeře Páně. Ve Starokatolické církvi Nizozemí to vedlo k velkorysé eucharistické pohostinnosti. Otázka úřadu, pojednávaná v limských dokumentech, je v různých církvích rovněž na pořadu jednání. Stalo se zřejmým, že hovory o tom mohou být vedeny plodně pouze při uvědomování si „esse“ církve (podstaty bytí církve). Jsme si toho při psaní tohoto dopisu vědomi a věnujeme tomuto tématu prvořadou pozornost.

Naše díky patří všem těm, kteří přispěli ke vzniku tohoto dopisu a všem, kteří v modlitbách a v práci se podíleli na procesu vytváření závěrů.

1. Bůh povolává všechny do svého lidu

Každý, komu bylo Písmo otevřeno a Písmo se mu otvírá, slyší o Bohu, který se stará o lidi. Lidé děkují za svou existenci boží stvořitelské lásce a Bůh je jim se svou důvěrnou náklonností blízko. Všemohoucí a milosrdný neustává v povolávání lidí ke společenství se sebou a mezi nimi navzájem. Bůh chce sjednotit do svého lidu všechny. Uzavírá se svým lidem Izraele smlouvu, která je prvním dílem tohoto nového lidstva. Osvobozeni od zlého mohou ze své síly žít ve spravedlnosti a lásce. Ve smlouvě potvrzuje Pán svou věrnost vůči lidem a současně je konfrontuje vysloveně s volbou mezi „životem a smrtí, požehnáním a kletbou“ (Dt 30,19). Povolává je, aby si byli navzájem blízko. Tím je jejich Bohem a oni jsou jeho lidem (Lv 26,12). Tento lid kráčí neobvyklou cestou od utlačování k osvobození, z exilu do návratu. Avšak stále zůstává živým vědomí a je vzbuzována víra v to, že Bůh přes všechny nepohody zůstává věrný. Těmito dějinami a touto vírou dostává Izrael jednou provždy zvláštní místo ve středu lidu božího a v dějinách spásy. Izraeli vděčíme za víru, že Bůh je tím, na koho lidé mohou spoléhat, pokud jdou svou cestu v Jeho jménu (Ex 3).

V příchodu Ježíše a v jeho zvěstování božího království slovy i činy se ukazuje boží náklonnost k lidem a světu konečným způsobem. Dává všem lidem podíl na spáse, ke které jsou povoláváni. Ježíšova solidarita s lidmi až ke smrti na kříži ( (F 2,8) otevírá novou budoucnost., Jeho vzkříšení přináší pro dějiny lidstva podstatný obrat. Bláznovství Boha je moudřejší než lidé a slabost Boha je silnější než lidé (1K 1,25).

Dotknuti Duchem skládají Ježíšovi učedníci svědectví o Jeho životě, smrti a vzkříšení. Zvěstují Pána a začínající království boží. S oporou v naději a v očekávání Izraele, kterou měl i Ježíš, cítí se být povoláni, aby ho následovali a jej zvěstovali: Sama plnost Boha se rozhodla v něm přebývat (Ko 1,19). V těchto skupinkách „učedníků Ježíšových“ nachází svůj původ církev. Ježíšův život služby, jeho kázání, jeho smrt a jeho vzkříšení vytvářejí základy, na kterých je stavěna dobrá zvěst Evangelia a dary svátostí. Duch svatý obdarovává toto společenství svou životní silou. Kristem jsou lidé uschopněni, aby se s chvalozpěvy obraceli na Boha a sloužili svým bližním. V něm nachází pramen nového života ve svobodě, vzájemném odpuštění a lásce.

Církev má přednostní právo, aby si byla vědoma toho, že má již nyní podíl na božím životě. Mít podíl na božím životě znamená žít z jeho lásky. Existence je autentická pouze proto, protože je naplněna boží láskou. V tajemství Trojice spočívá láska projevená vydáním sebe sama. Církev je povolána být obrazem Trojice a je prostorem, ve kterém taková láska může růst. Mít podíl na boží lásce znamená kromě pokojného cítění domova též služebnost.

Boží láska je kreativní. Rozvíjí se v rozmanitosti, spojuje však různosti k jednotě. I v církvi může být usvorněna rozmanitost a jednota, protože jednotlivé údy v láskyplné vzájemné starostlivosti nepotkávají pouze sebe navzájem, nýbrž i pramen jejich různosti, totiž Boha samého.

Církev je společenství a jeho údy vytváří společně Tělo Kristovo. Přijati do tohoto společenství, které je zakotveno v Bohu, vytváří jeho členové bijící srdce božího soucitu s lidmi ve svých radostech a svých žalech a to spolu s celým stvořením. Církev vděčí za svou existenci osvobozující a obnovující síle Ducha svatého. Boží Duch vyzbrojuje svou církev a její údy pro jejich povolání, které spočívá ve zvěstování božího království a v tom, že jsou obrazem božím. Tak jako Ježíš, půjde i církev - v síle Ducha - k lidem, aby vyhlásila milostivé léto Hospodinovo (L 4,18-19), které má svůj počátek ve vlastním kruhu. Příznačným pro obec je držení se učení apoštolů, života ve společenství, lámání chleba a modliteb (Sk 2,42-47). Dělili se navzájem o svůj majetek a starali se o ty, kteří to potřebovali (Sk 4,32-35).

Církev se stará ve jménu Boha o sen o celosti a jednotě pro celé lidstvo: o království boží. Může být k tomu nástrojem. Církev není tímto královstvím, ale stojí ve službách jeho zvěstování. Protože je toto království uskutečňováno jenom částečně, nachází se církev neustále ve velikém napětí. Církev je povolána jak k tomu, aby s nadšením podávala svědectví o tom, co již bylo na uskutečňování spravedlnosti a lásky mezi lidmi možné, tak i k tomu, aby s prorockým zápalem ukazovala zlo a bojovala s ním. Církev se nachází v kritickém odstupu jak k sobě samotné tak i ke společnosti, jejíž je sama součástí. Napětí ji činí bdělou a způsobuje, že vědomě pátrá po stále nových možnostech k realizaci božího království.

2. Úřad: ve službě Pána a jeho lidu

Pohnuti božím slovem, které má svůj příbytek v Ježíši Kristu, učedníci jej následovali a byli posláni do světa na místa, kam měl přijít on sám (L 10, 1-12). Učedníci se stali příbytkem božím mezi lidmi, ale byli vysláni také jako svědci a poslové míru. Byli hnutím ve službě božího království. Od prvopočátku vyvstalo uvnitř tvořících se křesťanským obcí velké množství služeb a úkolů, svátostí a úřadů. Boží obec je nesena a zachovávána jeho láskou, která ve vší své kreativitě tvoří původ rozličnosti darů milosti (charismat). V listě do Efezu se píše, že On je to, který učinil některé apoštoly, jiné proroky, jiné evangelisty a opět jiné pastýři a učiteli, aby svaté dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla (Ef 4, 11-12). Rozličnost přispívá k dynamice, se kterou se obec soustřeďuje na uskutečňování svého povolání, ale přináší též různá napětí, která mohou vytvářet problémy.

První učedníci a apoštolové zaujímají zvláštní místo. Jejich setkání se vzkříšeným Pánem určuje rozhodujícím způsobem jejich poslání uvnitř obce, ale i mimo ni.

Bůh, který je náš Otec, nás povolal všechny ke své službě. Ať svou silou dokončí to, co my se svou slabostí začínáme.

(Prezentování při jáhenském svěcení, Oud-Katholiek Kerkboek)

Dílo Tvých apoštolů bylo podporováno muži a ženami, které jsi obdaroval rozličnými dary svého svatého Ducha. Ve společnosti apoštolů doprovázely Tvého Syna ženy a sloužily mu, když na zemi konal své dílo a jako první podaly svědectví o tom, že vstal z mrtvých.

(Světící modlitba při jáhenské ordinaci, Oud. Katholiek Kerkboek)

Jako spolupracovník (-nice) biskupa Ti budou v církvi přiděleny úkoly. Zvláště dostaneš pověření obci, do které budeš povolán (a), zvěstovat evangelium a předsedat v ní eucharistické slavnosti. Budeš mít spoluzodpovědnost za obec. Jako služebník (-ice) Krista a jako udělovatel (-ka) jeho tajemství, budeš křtít a dále vést ty, kteří jsou již pokřtěni. Ve svátosti smíření budeš užívat znamení božího milosrdenství. Máš posilovat nemocné, církevními prostředky milosti doprovázet umírající a pochovávat zemřelé. Máš žehnat svazkům manželů. V lásce a bdělosti se máš starat o obec. Chudí a potřební se mají skrze Tebe setkávat s Kristovou láskou; toho, kdo pochybuje, máš posilovat a těm, kteří se pomýlili, máš ukazovat správnou cestu. Konej všechno v souladu s biskupem. Zachovávej jednotu. Vytrvávej v naději, že se můžeš spolehnout na Pána, který Tě povolal a který Ti dává sílu vykonávat věrně Tvou službu. Nenazývá tě svým sluhou (svou služebnicí), nýbrž svým přítelem (svou přítelkyní), posvěcovaným (-nou) v pravdě a vedeným (-nou) Duchem Svatým. Setrvej proto při učení apoštolů a ve věrnosti církvi, vyvolenému pokolení, královskému kněžství, a lidu božímu, jehož majetkem jsi i Ty svým křtem. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

(Pověření při kněžském svěcení, Oud-Katholiek Kerkboek)

Sám Pán je posílá k lidem, aby pokračovali v jeho díle (J 20, 21-22). Proto jsou apoštolové, proniknuti Duchem, prvními a bezprostředními svědky vzkříšeného Pána.

Apoštoly a prvními učedníky byly zakládány obce. Zvěstovali evangelium, prováděli znamení síly Ducha a vedli ještě mladé obce. Na základě jejich svědectví byly založeny obce, jako nové stvoření (K 5, 17). Za svou víru vděčí první křesťané odvaze a důvěře nechat se uchvátit Pánem a žít z jeho lásky. Byla to odvaha, které sahala tak daleko, že mnozí zemřeli mučednickou smrtí.

Obec a apoštolové se jeden bez druhého neobejdou

Jako „Tělo Kristovo“ jsou věřící jeden na druhého odkázáni a spolu jsou zaměřeni na Pána. Apoštolové a věřící jsou v jistém slova smyslu „protějškem“. Tím je tento vztah pramenem konstruktivního a navzájem se posilujícího společenství, které dodává každé části vzájemně odvahu. Obě části nesou Ducha Hospodinova. Respekt, se kterým apoštol přistupuje k obci vytváří mezi jiným základnu pro dobrého ducha mezi údy obce. Otevřenost, s jakou obec zdraví apoštola mu umožňuje, aby s ní zacházel se starostlivostí a láskou, jako by se jednalo o jeho vlastní děti (1J 2, 12-13). Úřad proto není možno oddělovat od obce a nositelé úřadu jsou odkázáni na uznání a podporu, na kritické otázky a povzbuzování ze strany členů obce. Obec naopak nemůže vyjít bez starostlivosti pastýře a bez prorockého připomínání ze strany úřadu, neboť jinak by jí chyběla potřebná rychlostní páka k naplňování jejího poslání.

Bezesporu pak vyvstává potřeba místních nositelů úřadu a nějaké struktury k vedení obce. Apoštolská služba „na dálku“ vede k tomu, že se pak vášnivě zaangažovaní lidé, okolo kterých se vytvářejí skupinky, sami povýší na vedoucí obcí, čímž hrozí rozpory (1K 1).

První křesťanské obce se přizpůsobily vlastní situaci a potřebám a zacházely se službami a úřady kreativně. Apoštolové hledali i mezi nežidy spolupracovníky, kteří je potom podporovali. Jsou to, jak Pavel naznačuje, pracovníci v obcích a vedoucí osobnosti obcí, kteří se zvláštním způsobem o obec starají (1Te 5, 12). Jejich nejdůležitějším úkolem je působit prorocky a obec vyučovat (1K 12, 28); 14, 6 a Ř 12, 6-8). Vedle vedoucích obcí přijímají zvláštní úkoly jáhni. Tito lidé, stojící v apoštolské službě, připomínají obci iniciativu Boha a jejich závislost na Ježíši Kristu, který je pramenem jejich poslání a základnou jejich jednoty. Pán nezanechává svou obec osiřelou. Proto povolává nositele úřadu, kteří obci slouží zvěstováním a udělováním darů milosti.

Úřad a další charismata vytvářejí společně klouby, které udržují celé tělo, jehož hlavou je Kristus, pospolu (Ef 4, 16). Uvnitř celku obce mají nositelé úřadu své zvláštní úlohy a úkoly. Tím mají jako křesťané podíl na všeobecném poslání obce.

Základ každého církevního úřadu spočívá, při vložení do povolání církve jako celku, v povolání každého jednotlivého křesťana. Každý, kdo je pokřtěn a vyznává jméno Ježíše, je povolán k životu ve svědectví, víře, naději a lásce. Tímto povoláním je lid boží jako celek posvěcován (Lv 19) na královské kněžství, aby zvěstoval velikost Boha (1P 2, 9).

Těch, kteří ve službě úřadu obci předsedají, se dotýká Pán zvláštním způsobem a povolává je jako svědky a ke službě ve svém jménu. Uznání takového povolání ze strany církve jim uděluje úkol předsedat obci. Tento dvojí aspekt povolání .- ze strany Pána a důvěrou církve a obce - nachází své vyjádření ve svátosti svěcení. Za svolávání božího svatého Ducha a modlitbou celé církve se stávají lidé vyvolenými. Jsou na ně vzkládány ruce, aby byly vysvěceni pro tuto zvláštní službu, která přispívá k výstavbě obce službou „slova a svátostí“. A tak tvoří zvláštní církevní úřad jeden z mnoha darů milosti Ducha.

Tři aspekty

Limské dokumenty rozdělují při vykonávání zvláštního církevního úřadu tři aspekty.Ty jsou pro úřad, který je lidmi ve středu obce vykonáván konkrétní formou, rozhodující, a sice aspekt komunální, kolegiální a osobní.

Společenství musí společně s nositeli úřadu objevit, co Bůh od tohoto společenství chce a kterým směrem je Duch svatý vede. Vždyť mají společně podíl na poslání Pána. To je „komunální“ aspekt vykonávání úřadu. V naší církvi je mu udělována forma v episkopálně-synodálním modelu.

Nositel úřadu je dále součástí kolegia, ve kterém nositelé úřadu spolu zastupují zájmy společenství. Přispívají si radou a činem. Společně se modlí za společenství, která jsou jim svěřena a promýšlí pastorální otázky, která tato společenství potřebují. Vykonávání úřadu je tedy kolegiální zodpovědnost. To je v naší tradici viditelné v presbyteriu, které se o tuto zodpovědnost dělí s biskupem na provinciálních synodách duchovních a při jiných diecézních a regionálních poradách.

Konečně předpokládá vykonávání úřadu u nositele úřadu na osobní úrovni dvě věci. Na jedné straně je to hluboké vědomí, že on či ona je v první řadě „učedníkem“ Pána a v jeho stopách hledá autentický význam života a na druhé straně je touha sloužit obci i svými osobními prožitky. Takovou dvojitou otevřeností bude možné zprostředkovávat přítomnost Pána v obci viditelně a jako vysvěcený nositel či nositelka úřadu podávat jak znamení pro Ježíše Krista, věrného svědka (Zj 1, 5), tak i být orientovaný či orientovaná zcela na něho.

Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky. Amen.

Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen. Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.
Zj 1,4-8

3. Forma úřadu vázaná na danou dobu

Původ církve spočívá ve svědectví apoštolů o vzkříšeném Pánu. Podoba církve nese v průběhu časů rysy společenských a sociálních poměrů, ve kterých se církev pohybuje. Také způsob, jak je církev vedena, tj. vykonávání zvláštního úřadu, je tím ovlivněno.

Společenství věřících stojí neustále před otázkou, jak může zvěstovat Ježíšovo poselství tak, aby se opakoval letniční zázrak a každý mohl porozumět, o co v evangeliu jde. Při tom je třeba reagovat na otázky života různých lidí v různých situacích. Již ve spisech Nového zákona hrají takové otázky svou roli, např. při okolnostech, ve kterých Pavel vykonává svou misionářskou práci. Aby učinil zřejmým, že spása v Kristu platí pro všechny, odvažuje se překročit staré náboženské schéma. Stává se, jak sám uvádí, Židům Židem a Řekům Řekem. A tak nemůže ani církev, pokud chce uskutečnit své celosvětové poslání v daném čase a prostoru, přecházet bez povšimnutí okolo otázek, které jsou ji okolím kladeny. Jejím úkolem je, aby se jimi zabývala, aby se více a více učila porozumět a činit srozumitelným, jak obsáhlé je bohatství, které ji Ježíš zanechal. Ví, že je v tom posilována Duchem pravdy, který ji uvede do veškeré pravdy a oznámí, co má přijít (J 16, 3).

Stále nová chápání se táhnou dějinami církve. Raná církev v řecko-římské kultuře stála před jinými problémy než církev, která vyvstala v naší západoevropské galogermánské kultuře. A tak stojí církev stále znovu před úkolem dávat odpověď na specifické otázky a výzvy. Pokud chce toto své poslání plnit, musí být pro takové otázky otevřená a vůči takové výzvy reagovat. Kvůli univerzalitě svého poselství se musí přizpůsobit formám, zvykům a názorům, které jsou pro určitou společnost charakteristické. To platí i proto, jakým způsobem se vyvíjí úřad.

Stopy tohoto všeho najdeme i v Novém zákoně., ve kterém se ještě mluví o putujících apoštolech, prorocích a učitelích, ale též o vedením pověřených starších (presbyterech) a dohlížitelech (episkopech). Jak byl jejich vzájemný poměr stanoven, lze z novozákonních spisů sotva vyvodit. Poapoštolské spisy ukazují, že, že nomádsky putující charizmatičtí vedoucí pozvolna upadají do pozadí. Vedoucí kolegium starších a dohlížitelů zaujímá v obcích stále důležitější pozici. Jeho vliv stoupá na úkor zmíněných proroků a učitelů. Společenství vyvíjí - takřka kontrolní - řád pro charizmata, jakož i pevnější strukturu a organizaci. Tato organizace je mnohdy považována pro církev za právě tak nezbytnou jako její jedinečné poselství. U prvních generací křesťanů neexistuje ještě žádné všeobecné zřetelné vymezení mezi úřady biskupa, kněží a jáhnů. Kromě toho existují v různých obcích, jak již bylo řečeno, ještě i jiné úřady; nebo tři jmenované úřady se vyskytují na jednom místě buď v kombinaci nebo jen částečně.

O božích dětech seřazených podle hodností a stavů

Pomalu se krystalizují úkoly dohlížitele (episkopos, biskupa), staršího (presbytera, kněze) a jáhna. První nositel úřadu vede společenství ve věrnosti, v tradování a v zachovávání vzájemné jednoty, druhý ve zvěstování a ve vyučování a poslední ve starostlivosti o chudé a v pěstování vztahů k ostatní společnosti. Všichni mají vlastní místo při bohoslužbě a při slavení eucharistie.

Musíme konstatovat, že v té míře, v jaké jsou úřady, úkoly a kompetence silněji vymezovány, upadají do pozadí původní spontánní formy vedení a služeb. Na počátku mohly ženy ještě hrát v obci důležitou úlohu, ale časem jsou jim - i podle vzoru tehdejší společnosti - přidělovány stále podřadnější role. Nakonec jsou z držení úřadů vyloučeny. Můžeme vycházet z toho, že společenský úspěch církve vedl k tomu, že byly ženy uvnitř institucionálního církevní společenství odsunuty na druhé, podřadné místo.

Je zřejmé, že tou mírou, jakou církev získávala větší společenské uznání - především v pozdější západní církvi - vyvstává tendence vidět nositele úřadu a především biskupa jako sakrální služebníky tajemství víry, a úřadu jsou připisovány stále více kultovní rysy. To vede k tomu, že nositelé úřadu již nejsou považováni za osoby „uvnitř společenství“, nýbrž za osoby stojící nad společenstvím. A když je církev uznána státem, uchyluje se církev k tomu, že přebírá administrativní struktury státu. Tím rozdíly v hodnosti a ve stavu narůstají a vzniká stále více vyhraničené rozdělování na podřízené - vedené a nadřízené - vedoucí. Také odstup muže od ženy se zvětšuje a je to podkládáno i filozoficky, jak je vidět na argumentaci používané středověkými teology pro legitimizování výlučného připouštění mužů k úřadům. Nemá to tolik co do činění s bytostí muže, ale spíše se společenskou rolí, která je připisována muži a ženě. Pouze muž mohl jednat in persona Christi.

Tzv. sakralizace úřadu a zpolitizování pozice biskupa vedou ke konci středověku ke zlořádům, na které reagují reformní hnutí. Reformace zdůrazňuje především zvěstování, vyučování a dohled jako nejvýznamnější úkoly úřadu a připisuje laikům důležité místo. Nelze přehlédnout, že jako protireakce jsou postaveny nové akcenty i z katolické strany. Zvěstování a vyučování zůstávají i zde důležitými, ale za prvořadý úkol kněží se považuje péče o duchovní život věřících; dále je potom zdůrazněn sakrální aspekt a obětní charakter mše. Především v období po Francouzské revoluci jsou silně zdůrazňovány rozdíly mezi reformačním a katolickým chápáním úřadu.

Vývoj v poslední době

V naší starokatolické tradici je možno konstatovat rovněž jednostranné zdůrazňování kněžského úřadu na účet diakonátu, který jako vlastní funkce již dlouhou dobu pozůstává pouze ještě ve „zcvrklé“ formě. Teprve v naší době se objevila potřeba dát diakonátu jako podstatné části trojstupňového úřadu opět své vlastní místo. V procesu korektury jednostranného zdůrazňování sakrálního aspektu církevního úřadu jsme mohli pozorovat, že charizmatická hnutí mobilizují pokřtěné a činí je vědomými si vlastních darů. V tomto případě můžeme navázat na spirituální tradici naší církve, ve které byla již dávno dávána laikům do rukou Bible a byla silně zdůrazňována vlastní zodpovědnost ta vývoj duchovního života.

S rozvojem ekumenického hnutí hledají církve stále více to, co mají společné. Elementy, které je doposud rozdělovaly, se dostávají na druhé místo. Starokatolické církve se pokoušely tímto způsobem dát podobu svým kontaktům s jinými církvemi. Závěry Utrechtského koncilu z roku 1763 šly za účelem dosažení církevní jednoty ohledem uznání privilegií římského stolce příliš daleko. Prohlášení biskupů z roku 1889 zdůrazňovalo to, co různé starokatolické církve navzájem spojovalo a orientovalo se přitom na nerozdělenou církev. Tato orientace se ukazuje i při teologickém dialogu s pravoslavnými církvemi. V posledních padesáti letech se podstatně zvýšilo pochopení pro chápání úřadu v jiných církvích, a to především díky mezicírkevním rozhovorům. Tuto změnu v orientaci nelze vidět odděleně od situace společnosti. Poměry v politice a pracovním světě se změnily, což sebou přineslo jiné nazírání na význam vedení a řízení.

4. Žena a úřad

Žádná církev se nemůže vyhnout otázce, zda je správné, aby pouze muži mohli zastávat zvláštní církevní úřad a ženy z toho byly vylučovány. Protože se v naší západní společnosti oproti minulosti podstatně změnilo rozdělení rolí mezi muži a ženami, není nic samozřejmějšího, než že se otázkou rovnocennosti mužů a žen zabývají i církve.

Když tuto otázku společnost klade církvím, je možné ji negovat argumentem, že církev a společnost k sobě navzájem stojí v protikladu. Takový postoj však vede k izolaci. Problém může být též vyřízen tím, že se převezme to, co se děje ve společnosti. To vede k asimilaci. A konečně existuje možnost se vážně otázkou zabývat a hledat nějakou formu přizpůsobení, za kterou můžeme nést zodpovědnost. To pobízí k přijetí fundované odpovědnosti. Tímto způsobem církev odedávna řešila problémy, které ji předkládala společnost a i my stojíme před tímto úkolem.

O zacházení s Písmem a tradicí

Kdo chce vědomě a zodpovědně hledat odpovědi a řešení, ten se nemůže omezit na svědectví evangelistů, že Ježíš povolal za apoštoly pouze židovské muže nebo na výroky Pavla v Novém zákoně ohledem mlčení ženy v obci a ohledem na její podřízené postavení. Takovým postupem bychom nezohledňovali ani vlastní předpoklady, s kterými přistupujeme k textu, ani historický a kulturní kontext, v jehož strukturách byl text napsán. Je také nemožné trvat na „nezměnitelně“ předané tradici, protože víra v to by znamenala, že si nejsme vědomi skutečnosti, že tradování je vždy přizpůsobeno historicky kulturním okolnostem a že se jedná o vyjádření víry, které souvisí s nějakou určitou situací. Když se tato situace změní, musí se přizpůsobit i původní výrok víry.

To platí i o úvahách o fungování kněžského úřadu v katolické tradici. Jak bylo vyloženo, vyplynulo zdůrazňování kněžské moci ke konsekraci chleba na tělo a vína na krev Páně, jakož i obětního charakteru mše z reakce na reformaci. V roce 1889 přinesli naši starokatoličtí otcové v Utrechtském prohlášení biskupů důležitou nuanci vzhledem k obětnímu charakteru eucharistie: Jde u ní a zpřítomnění oběti Ježíše, kterému se tímto způsobem otvírají všichni, aby tím mohli mít podíl na plodech jeho oběti. Tak se účastní všichni úkonu, kterému předsedá kněz. Tím se posouvá akcent konsekrační moci od kněze ku zpřítomnění události poslední večeře Páně mezi nás, takže můžeme vskutku koncelebrovat všichni. Z toho je zřejmé, že nějaký výrok „tak je tomu provždy“ na základě Písma a tradice není možný, a že je stálým úkolem objevovat, co nám Bůh, uprostřed různosti historických svědectví, zjevuje. Církev nevlastní pravdu, nýbrž ji hledá pro každou dobu novým způsobem.

Proto je úkolem teologie kriticky zkoumat historickou praxi ohledně pokračování tradice na jejím počátku a při jejím vývoji, protože tradice neznamená jenom pohled do minulosti, nýbrž také pohled k těm v budoucnosti, jde o „překlad“ slov a forem evangelia pro příští generace. Tradice znamená návrat k počátku s pohledem na další cestu. Je to komplexní proces teologického studia, společného uvažování a společných hovorů, společného hledání, která přináší na světlo pravdu evangelia pro naši situaci. Tento namáhavý proces je možno v církvi obejít tím, že se jisté instanci přiřkne nejvyšší kompetence k rozhodování. To se stalo v Římskokatolické církvi tím, že papež rozhodl, že o uvedení žen do úřadů se dále nesmí diskutovat, protože odpověď byla pevně dána jeho učitelskou autoritou. To se dá pochopit a je to svůdné, protože konciliární a synodální proces vytváření mínění je dlouhý a obtížný a neprobíhá bez konfliktů. Často sebou přináší nejistotu, protože činí diskutabilním to, co mnozí považují za neotřesitelné a nezvratné.

Rozhodli jsme se proto nepřenechávat rozhodnutí nějaké určité instanci, ale pokoušíme se interními poradami dospět ke shodě. Osvětlujeme, jaký postoj spolukřesťané k takovým otázkám zaujímají - co může být v dnešní církevní situaci konzultacemi a studiem protichůdných argumentů dosaženo - a nakolik je historicky vzniklou situaci potřeba považovat za normativní a nezměnitelnou. Tak se pokoušíme zodpovídat podle možností otázky, pokoušíme se eventuelně pokračovat v tradici jiným způsobem, než jakým jsme ji poznali.

Zásada Vincenta Lerinského

V minulosti byla opakovaně položena otázka, zda starokatolická církev stále ještě stojí v katolické tradici; jak tomu bylo při nedávno zavedeném grémiu kolegiálního sboru duchovenstva (Collegial Bestuur), ve kterém biskupové své úřední vedoucí plnomoci sdílejí s kněžími a laiky, a rovněž později při otevření diakonátu pro ženy. Starokatolické církve Utrechtské unie vycházejí podle Utrechtského prohlášení biskupů z roku 1889 ze zásady Vincenta Lerinského: „Držíme se pevně toho čemu se věřilo všude, vždy a všemi, neboť to je vpravdě katolické“. Jak je možno aplikovat tuto větu na nejpozdější vývoje ve starokatolické církvi?

V první chvíli by bylo možno se domnívat, že tato zásada Vincenta znamená, že nikdy nesmí být zavedeno nic, co neexistovalo v nerozdělené církvi prvních deseti staletí, že se nic nesmí změnit a že je třeba se držet všeho, co bylo tradováno. I když odhlédneme od faktu, že církevní praxe vykazuje mnoho změn, musíme se ptát, zda tento Vincentův názor replikuje korektně Vincentův úmysl.

Vincent postavil svou zásadu jako rezultát svého hledání způsobu, jak církev řešila v konkrétních situacích konflikty víry. Konstatoval, že se to může nejlépe dít na všeobecných církevních shromážděních nebo ekumenických koncilech, při kterých se dosáhne shody o tom, co bylo odedávna považováno za zásadu víry. Tyto závěry budou vykonány ne nějakou osobou nebo nějakou skupinou, nýbrž celou církví. Nakonec šlo vždy o otázku, jak je možno v tradici legitimně pokračovat. Vincentova odpověď se dá chápat jako pokyn ke konciliárním poradám. To bylo také hnací silou starokatolického hnutí z roku 1870, které se postavilo proti názoru, že jedna osoba v církvi, jmenovitě papež, má plnou moc posuzovat to, jakou má být správná cesta tradice, a naopak chtělo prosazovat konciliární princip. Nikoliv autoritativním slovem nějakého nositele úřadu, nýbrž široce vedeným procesem porad v církvi je hledána správná cesta. V tomto smyslu je katolické, v co bylo a bude všemi, vždy a všude věřeno.

A tak není možné aplikovat zásadu Vincenta tak, že se předem konstatuje, co je dovoleno a co nedovoleno nebo co je falešné. Podle chápaní starokatolických otců a teologů to spíše znamená, že když církev stojí před volbou, tak všichni, kteří k církvi patří, se musí zapojit do hledání správné cesty.

O konzultacích k přijetí závěrů

Touto cestou jsme šli v posledních letech; byly konzultovány i jiné církve, abychom došli k závěru. Starokatolická církev Nizozemí měla vedle léta trvajících porad se sesterskými církvemi Utrechtské unie i svůj vlastní synodální proces. Též na ekumenickém procesu porad o Křtu, eucharistii a úřadu (Lima, 1982) jsme se aktivně zúčastnili.

Výsledek těchto široce koncipovaných porad, které je možno nazvat ekumenickými, nyní krátce shrneme. Na základě exegeze novozákonních svědectví nelze při dnešním stavu vědění najít žádné podstatné biblické nebo teologické důvody, které by úřad omezovaly výlučně na muže. Kromě toho je forma, ve které dnes úřad známe, beze sporu zcela jiná než v rané církvi. Úřad se v průběhu století vyvíjel a pod sociálně kulturními vlivy - které ženě připsaly podřízenou roli vůči muži - přijal dnešní podobu. Když tento vývoj posuzujeme z naší situace, ve které takové sociálně kulturní důvody již neplatí, skrze jádro evangelia - ve kterém jde o zcela nové vztahy mezi lidmi, tedy i mezi muži a ženami - je nevyhnutelná otázka, zda je legitimní, abychom ženy, které se cítí být k úřadu povolány, k tomuto úřadu jednoduše nepřipouštěli. Když odvozujeme tento úřad od Krista - nositel úřadu zpřítomňuje ve svém konání Ježíše, je s ním tak říkajíc identický - pak jsou dobré důvody připouštět pouze muže. Vidíme-li však úřad jako nesený Duchem, což v katolické tradici není žádná neobvyklá představa, pak takový pohled skýtá ženám větší prostor.

Spása přichází ve jménu Boha v tom, že se Ježíš stal člověkem, a dotýká se nás především jako lidi, a teprve potom jako muže a ženy. Proto nemůže obstát argument, že když nositel úřadu něco činí, pak to činí pouze na základě svého bytí mužem. Konzultace s pravoslavnými teology, kteří podrobně prezentovali názory církevních Otců, nám to ukázaly více nežli dostatečně. Když je člověk veden k novému životu, může tato spása být zprostředkována také lidmi - muži a ženami. Proč by měla smět jedna pokřtěna osoba úřad zastávat a jiná ne? Nejde zde primárně o vykoupeného člověka (nebo jeho obraz) a teprve potom o rozdělování na muže a ženy?

Pochopitelně, že nelze postupovat svévolně, když jde o aktualizování spásy. Normou pro církevní znamení a svědectví zůstává svědectví o působení Ježíše. Toto působení je univerzální a týká se všech pokolení a národů. To nám vyjadřují znamení spásy, k nimž patří i úřad. Kvůli této univerzálnosti nejde u těchto znamení o literu, nýbrž o ducha. To s sebou přináší okolnost, že určitá dějinná událost je považována za spásonosnou pro všechny časy. Svědectví je třeba vždy překládat do slov a forem, aby bylo učiněno srozumitelné. Proto podléhají i znamení, která přinášejí blíže naši spásu, v průběhu věků změnám a obnovám, právě proto, aby spásu, o kterou zde jde, zachovávala po všechny věky a neztratila ji. V tomto světle musíme uvažovat i o svém rozhodnutí. Svou identitu si nezachováme tím, že zůstaneme nezměnitelní, nýbrž právě změnami.

Je našim přesvědčením, že rozhodnutí připustit ženy k apoštolskému úřadu nás neodcizí ekumenickému vyznání víry a apoštolské tradici, i když si jsme vědomi, že jiné katolické církve na to zastávají se vší vážností jiný názor.

Nezabývej se myšlenkou: Kdo vstoupí na nebe? - aby Krista přivedl dolů -, ani neříkej: Kdo sestoupí do propasti? -aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? „Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdce, věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení, neboť Písmo praví: „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“

Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť, „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: „Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!“ (Ř 10, 6-15)

5. Proces docházení k závěrům

V ekumeně stále více církví zjišťuje, že není žádných biblických nebo teologických námitek proti připuštění žen do církevních úřadů. Jiné církve naopak zastávají mínění, že dlouhá tradice církve ženy nepřipouštět, musí být nezměněně nadále zachovávána.

V Nizozemí se počátkem tohoto století rozhodly „obce křtěnců“ a remonstráti připustit ženy do úřadu kazatele. Tento vývoj se prosadil i v jiných protestantských církvích. Za hranicemi se rozhodly luterské, episkopální a anglikánské církve otevřít úřad ženám. Na rozhodnutí anglikánské církve, se kterou stojí starokatolické církve Utrechtské unie již od roku 1931 v církevním společenství, reagovala PNCC Ameriky a Kanady přerušením sakramentálního společenství s touto církví.

V souvislosti s vývojem uvnitř anglikánských církví byla naše biskupská konference v roce 1976 takřka jednomyslná v názoru, že apoštolský úřad může být zastáván výhradně muži, a že vykročení jinou cestu na vlastní zodpovědnost není možné. Od té doby různé starokatolické církve se svými biskupy a synodami došly k jinému názoru a došlo k procesům, která vedly k jiným závěrům. Dlouholeté porady a zvažování argumentů pro a proti na mezinárodní úrovni však k žádoucímu „konsensu“ nevedlo. To je pochopitelné, když si uvědomíme, že jak teologický tak i kulturní vývoj není všude současný a neprobíhá stejnou rychlostí. Potom vyvstává otázka, zda místní církev ve vlastní zodpovědnosti může jednat nebo dokonce jednat musí, i když žádoucí shodu není zcela možno dosáhnout.

Protože ve své tradici při hledání cest a nacházení pravdy trváme na konciliárním procesu, nemůžeme se vyhnout situaci nejistoty a nevyhnutelného napětí.

Nedostatek centrální rozhodovací instance, jakou má římská církev, však neznamená, že každá církev si může dělat, co chce a podle vlastního zvážení konat usnesení, která jsou podstatně významná pro všechny církve. To, že konečná zodpovědnost je nyní přenechána místní církvi pro ni znamená současně trvalý úkol se snažit o uznání a potvrzení ze strany jiných a orientovat se na udržení společenství. Jakkoliv hluboce oprávněné přesvědčivé takové závěry mohou být, nemůžeme se uzavřít do vlastního „máme pravdu“ a vytvořit hradbu proti jiným názorům a tradicím.

Po dlouhých interních a mezinárodních poradách o otevření apoštolského úřadu ženám se většina církví Utrechtské unie vyslovila za to, že jít vlastní cestou nemusí vést k přerušení společenství. K tomuto názoru se však nemohli připojit všichni. Někteří jsou toho názoru, že je třeba mluvit o nevěrnosti svaté tradici, a že je riskantně ve hře fundament společenství, když se budou světit na kněze i ženy.

To nám připomíná rok 1889, kdy biskupové vyznali své zásadní společenství mezi sebou jako biskupové katolické církve a katolických tradic a tomuto společenství dali podobu v Mezinárodní biskupské konferenci. Přes jejich společné prohlášení měli v různých bodech různé názory a věděli o značných rozdílech ve své církevní praxi:

někteří uznávali anglikánská svěcení a praktikovali jistou formu interkomunia, zatímco ostatní o tom nechtěli nic vědět;

konání synod, kterých se aktivně zúčastňovali i laici (mezi jiným i při volbě biskupa) bylo pro jednu církev zásadní věcí srdce, zatímco jiné církve se na tuto praxi dívaly nedůvěřivě jako na záležitost neslučitelnou s katolickým pojetím církve;

povinný celibát byl v jedné zemi překonanou záležitostí, jinde to byla ještě běžná praxe;

pro jednu církev ztratil Řím od roku 1870 veškerou autoritu, jiné církve, především církev Utrechtská, se nechtěly chovat na Římu zcela nezávisle a nechtěli se vzdát spojení s římským biskupem.

Tak jako tehdy mohou se i dnes biskupové pokoušet dosáhnout, aby bylo přenecháno místním církvím, ve kterých otázkách budou předběžně sledovat vlastní kurz aniž by se vylučovalo, že v budoucnosti dojde k přiblížení, což se tehdy, i když až po několika desetiletích, také stalo.

Proces docházení k závěrům ve vlastní církvi

Uvnitř obou biskupství Starokatolické církve Nizozemí se během posledních deseti let dbalo na to, aby toto téma bylo prodiskutováno s faráři a kolegiálním sborem duchovenstva a aby došlo o tom k hovorům na úrovni všech církevních obcí. Přičemž se nedalo hovořit o tlaku způsobeném nedostatkem kněžstva. Ukázalo se, že mnoho členů církve a mnoho obcí tento vývoj přivítalo a také podpořilo, ale byli i tací věřící, kteří s tím měli jisté problémy, i když z tohoto důvodu církev opustit nechtěli. Nemůžeme dále zatajovat, že rozhodnutí kněžské svěcení otevřít i ženám přivádí některé lidi do rozpaků a je pro ně bolestné - a to dokonce v takové míře, že se několik z nich v posledních letech cítilo být nuceno naše církevní společenství opustit.

To, že zvláštní synoda v říjnu 1998 se usnesla na připuštění žen do úřadu, a to drtivou většinou, avšak též s upřímným vědomím spojitosti s těmi, kteří zastávají mínění jiné bylo povzbuzením jak pro vedení církve tak i pro kandidátky svěcení.

Debaty byly vedeny důstojně, protože byly ovocem dlouholetého procesu, který sice mnozí prožívali jako nepotřebné oddalování, avšak který nakonec rozhodnutí učinil velmi respektovatelným.

Proto doufáme, že otevřenost, která byla ukázána těm, kdo s tímto rozhodnutím souhlasit nemohou, umožní, aby dotyční vystupovali vůči ženám, které budou pracovat v budoucnosti jako nositelky úřadu, otevřeně a umožní vedoucím církve jakož i obcí, aby vytvořili pro tyto ženy potřebný prostor. Tak, aby se všichni cítili být povoláni k modlitbě jeden za druhého a k stálému uvědomování si toho nejhlubšího, co námi jako církví hýbe.

6. Na závěr

Nemůžeme zakončit úvahami, které osvětlují pouze teologické aspekty. Znamení, která nám přinášejí blíže spásu, nejdou pouze skrze hlavu a myšlení, nýbrž skrze srdce a prožitky. Musíme si těchto „změn“ být vědomi, především když probíhají v oblasti náboženské. Máme v sobě potřebu pevného bodu při prožívání odlivů a přílivů života a s nimi spojených změn. Když dojde ke změně, vystupuje tato potřeba do popředí. Pokud svůj pevný bod a cit pro kontinuitu zakotvíme v ideálu stálosti, který je nesen náboženským chápáním světa, pak se můžeme jen velmi těžce vypořádávat se změnami v náboženských strukturách. Potom se dostane pramen jistoty, který člověku umožňuje zážitky roztříštěného života spojovat do kohorentního celku, do potíží a obav. Změna náboženských znamení vytváří přímé ohrožení toho způsobu, který lidem umožňuje se změnami zabývat a smyslu plně je zapojovat do svého života. Viditelné změny v bohoslužbě, v obřadech nebo v církevním úřadu vyvolávají rezistenci, která nepřichází z hlavy, tzn. intelektu, nýbrž ze srdce, emocionálního středobodu potřeby jistoty a přehledu. Je dobře, abychom si toho nyní byli vědomi. To platí jistě pro tak silně zdůrazňovanou formu, jakou dostal úřad v katolické tradici. Na druhé straně je možné, aby tato rezistence zmizela, když je prožíváno pozitivní působení nějaké změny. To dokazuje praxe anglikánské církve, kde ti, kteří váhali nebo dokonce byli proti těmto změnám, diky pozitivním zážitkům svůj úsudek revidovali a tím objevili novou dimenzi a dostali se k novému pohledu ke způsobu, jakým je v dnešní době boží spása zprostředkována.

Tento list není určen pouze vlastní církvi. Výše uvedené věty byly napsány také proto, aby sloužily nedávno uskutečněným rozhodnutím v jiných katolických církvích, se kterými stojíme ve stejné tradici, a v neposlední řadě i církvím Utrechtské unie, se kterými jsme spojeni v plném církevním společenství. Stát pospolu a putovat dále v apoštolském úřadu vytváří základní kámen tohoto společenství a proto se týkají změny a obnovy ve vykonávání úřadu vlastního nervu vzájemných vztahů.

Opět stojíme před ne jednoduchým úkolem jít vlastní cestou, tím že jsme přijali závěry, které by mohly vyvolat dojem, že si málo vážíme pouta se sesterskými církvemi a které mohou vyvolat výtky, že popíráme naše ekumenické poslání.

Nemusíme se však zodpovídat pouze těm, se kterými jsme spojeni na základě minulosti. Musíme též svědomitě jednat podle toho, co naše církev zastává ve významu synodálního procesu docházení k závěrům. To co činíme v době, ve které žijeme dnes, musíme konat s pohledem zaměřeným do budoucnosti - a to platí pro mnohé značně více než podoba úřadu samotná.

Naše rozhodnutí neznamená konec dialogu a účasti na dalším konciliárním procesu uvnitř Utrechtské unie a uvnitř ekumeny. Chceme své přesvědčení vnést do tohoto procesu, avšak neumlčovat tím protihlasy a jiná smýšlení.

Pokud nějaká církev nemůže sdílet dotyčné rozhodnutí se všemi církvemi, ukládá to jednání nositelů úřadu, a to především ženám, jisté hranice. Z respektu před postojem církví, které takové rozhodnutí - předběžně nebo také nepředběžně - zamítají, nemohou tyto ženy svůj úřad tam vykonávat. To platí pro úřad kněžský, a o to více o úřad biskupský, které mají právě styky s jinými církvemi umožňovat a podporovat. To je negativní stránka věci a je to břemenem, které musíme předběžně nést a snášet. Ale jak jsme se přesvědčili v jiných církvích a při procesech uvnitř našich církví, můžeme uvědoměním si významu církevního úřadu a na základě způsobu jakým ženy úřad vykonávají vyvolat nové povědomí a hlubší pochopení pro to, o co tu vlastně jde. To bude plodné i pro vzájemné přibližování a pro práci na znovusjednocení.

Kéž všechno slouží v lásce výstavbě těla Páně a pokoj boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit Vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši, našem Pánu (F 4,7).

Pastýřský list nizozemských starokatolických biskupů (přeložil J. König).

Antonius Glazemaker je emeritním biskupem Starokatolické církve v Nizozemí.