Dávat pozor na vlastní duši

Opakovaně se stává hlasitým volání po "biskupovi". S výčitkami dochází k vyjadřování: My nejsme jedna církev, nýbrž jedenáct církví, přičemž každá (církevní obec) prosazuje nebo obhajuje, co sama považuje za správné. Před desíti lety jsem připomenul svou úlohu moderátora a mínil jsem, že všichni v církvi nesou zodpovědnost. Vím, že se od té doby mnoho přihodilo: docházelo k vrcholům i bolestivým zkušenostem, za které jsem vděčný stejným způsobem; byly tu úspěchy i neúspěchy - a také chyby -, které rád přiznávám. Avšak kdo stojí ve vedoucím postavení - ať je to biskup, synodní rada, duchovní nebo představenstva obcí, ten je spoluzodpovědný a tím ztrácí nezbytně příležitostně svoji nevinnost.
Beru to vážně, chci však připomenout několik zcela jasných základních ukazatelů: Jsme biskupsko-synodální církev. Jejím nejvyšším orgánem je synoda, která volí biskupa a která je reprezentovaná jí zvolenou synodní radou. Ta stojí biskupovi k ruce a vytváří spolu s ním vedení církve. Máme církevní ústavu, která pochopitelně vždy skýtá - jak dokazuje naše dohadování - volný prostor k různým interpretacím a máme též - zajisté také vylepšitelné - pokyny k jednacím postupům jednotlivých grémií. Opětná revize ústavy (ta poslední se konala v roce 1980) je usnesením z roku 2003.
Při retrospektivě na léta uplynulá od roku 1994 mohu říci, že jsme v rámci výše zmíněných ukazatelů všechny rozhodnutí činili zodpovědně a s velkými většinami. Šlo především o ordinaci žen kterou jsme primárně chápali jako otázku církevní disciplíny a o otázku stejnopohlavních partnerství, kterou jsme viděli především jako otázku pastorace. Totéž platí pro zrušování, slučování a nové zakládání obcí a jiné potřebné, případně nevyhnutelné změny.

Od třech zásad, případně cílů, jsme se - alespoň co se mě týká - nikdy neodchýlili:
1) Je třeba znovu získat ztracený vztah k členské základně (např. cílevědomými návštěvami domácností); musíme jít k lidem a nečekat na to, že oni přijdou sami.
2) Bezpodmínečně nutné je koncentrování našich sil a zdrojů; musíme se učit vidět celek a nejenom části (společné povědomí církve).
3) Problém církevních příspěvků lze řešit; narazili jsme přitom konečně na konkrétní opatření v rámci již deset let diskutovaných koncepcí (nasazení počítačů), avšak problém jsme ještě s konečnou platností nevyřešili (počítačové síťové propojení s obcemi).

Naše problémy jsou strukturálního, personálního a finančního rázu a nemalého rozsahu. Přesto chci vyjádřit nejprve slovo díku. Chtěl by vyslovit uznání všem v hlavním pracovním úvazku zaměstnaným spolupracovníkům a spolupracovnicím za jejich svědomité plnění povinností. Rovněž tak děkuji všem čestným (tj. neplaceným) spolupracovníkům a spolupracovnicím v synodní radě, v představenstvech obcí a v ekumeně za jejich lásku a věrnost k církvi. Se svým díkem spojuji výzvu k nám všem za zachování ducha jednoty a za snahu o uchování si vzájemného respektu a úcty.
Náš strop, co se týče čestné (tj. neplacené) spolupráce, je bohužel dosti tenký. Každého člena či členky je zapotřebí, a sice na tom místě, kde je konkrétně povolán/a podle svých osobních vloh a v rámci našich řádů i pravidel nebo skrze volbu.
A tím se dostávám k několika - jak se mi zdá potřebným - výkladům.

I. Biskupský úřad - k chápání této církevní služby

Dnes se všude mluví o všeobecné krizi úřadů, která je příčinou současné krize církve. Přesto neexistuje jiné zdůvodnění pro "autoritu v církvi" než její zdůvodnění ve "svatém původu", tzn. v Kristově tajemství samotném, na které je tento úřad odkázán a také má odkazovat.
Takto zdůvodněná autorita, a sice zvěstovat království boží a reprezentovat ducha tohoto království ve světě, je biblickým úkolem a tím ji nelze považovat za nějaký lidmi vytvořený "pořádek pro zaměstnance" nebo dokonce "strukturu spolku"
Svatý Cyprián shrnul tento řád do krátké formulce: Nic bez biskupa, nic bez rady kněžstva a nic bez souhlasu lidu. Pochopitelně, že toto svaté uspořádání může být ohrožováno nebo kaženo samorostlým postupem jednotlivců či variantami tahů laicismu na straně jedné nebo klerikalismu na straně druhé. Dějiny církve jsou toho dostatečně plné a pro nás se to zdá být zvláštním nebezpečím. Platí tedy pro nás dbát o zdravou balanci. Proto jsme vyzýváni k duchovní obnově a oživení své církve, tzn. nakonec ke svému vlastnímu obrácení, přesněji řešeno: ke své spiritualitě, k duchu, se kterým plníme svou synodální spoluzodpovědnost, krátce ke kvalitě vína, které naléváme do hadic své synodality, které opatrujeme, dáváme mu zrát a potom je nabízíme. Náš model chce být zdůvodněný teologicky i ekleziologicky a musí se prokazovat jako věrohodný ve všech svých aspektech.
Jako biskup musím naší církvi neustále připomínat Ježíše Krista jako její původ a její střed. proto musím také udržovat při životě otázku: Jsme skutečně inspirování evangeliem nebo něčím zcela jiným?
Jsem si vědom toho, že jsme i jako církev odkázáni na nějakou dostatečným způsobem fungující správu církve, avšak vím, že nesmím zcela zmizet nebo se případně schovávat za snad příliš komplikovaným a nás přetěžujícím správním aparátem se všemi zrnky písku, které se v jeho ústrojí možná nacházejí.
Mé zapojení do mezinárodní a univerzální dimenze církve i ekumeny (jako spojovací článek k Mezinárodní starokatolické biskupské konferenci) je třeba rovněž zmínit, jinak bychom se stali sektou.
Jedna otázka na biskupské konferenci před několika lety zněla: "Může být někdo biskupem a současně křesťanem?" Co k tomu říká Nový zákon je dostatečně vylíčeno v listech. Co však dnes znamená být biskupem v nějaké starokatolické malé církvi?
Církev není žádným dokončeným královstvím božím. Je svatým Kristovým tělem, ale je také poznačená chybnými lidskými řády a strukturami
To, co platí pro biskupa, se týká pochopitelně i všech duchovních: Jejich povolání určuje jejich život, tzn. to, co tato osoba je a co koná, je v každou dobu a na každém místě, krátce řečeno: je duchovním člověkem. Takto viděno stojí duchovní povolání ve světě určovaném účelností v jistém "božském anachronismu", jak to označil jeden biskup. A s tím já souhlasím.
Duchovní povolání se vždy vztahuje k člověku, duchovní jsou přijímáni do služby vždy ve smyslu dispozice pro Boha a jeho poselství.
Dne je jednota života a povolání biskupa zvláštním způsobem stavěna na zkoušku, pokud není vůbec ohrožována. Všední den v kanceláři, požadavky skrze telefonáty, aktuální potřeby tisku, rychlé reakce v hektice emailů, uklidňování a vyrovnávání, napomínání a usměrňování, odvracení útoků a výtek atd., to všechno drásá na autenticitě jeho úřadu, čímž pak otázka při sporech "mezi stranami přízeň a hádka" pak musí znít: Jak může být někdo biskupem a současně být a zůstat nepoškozeným člověkem?
Biskup - a nejenom on - stojí před nejrůznějšími zkušenostmi a pravdami, které má každá obec a každý či každá duchovní a přirozeně i všichni věřící. Je konfrontován s individuálními vlastnostmi charakterů (např. pilný či lenivý), stoje před vyzrálými autonomiemi obcí a prioritami, které byly - někdy svévolně - ustaveny.
Biskup stojí nakonec i mezi administrativními nutnostmi včetně finančních rozhodnutí a tím, co považuje pro teologické a pastorační potřeby za správné.
A vždy stojí na konci posuzování, které se někoho emociálně dotýká a činí nespokojeným. Nemůže být všem "recht" a již vůbec ne milý a spravedlivý současně.
A jak má při mizejícím pozadí náboženských zkušeností lidí mluvit a kázat: akademicky, literárně, teologicky a odpovídajícně zbožným duším?
Avšak biskup je "pastýř", evangeliem inspirovaný komunikátor a moderátor, tzn. musí nalévat u všech srdeční krev Ježíše, protože Kristus je biskupem všech našich duší.
Proto se nemusí biskup - při veškeré blízkosti k basis, kterou vyhledává - nikomu vnucovat; může také přijat a kladně hodnotit osamocenost, vždyť je zapojen také do kolegia (IBK) nebo do své rodiny a do okruhu svých přátel a známých (nejlépe mimo svou vlastní církev!?).
Já sám mohu své církve jenom říci a z toho neustupuji:
- cítím svou zodpovědnost a vím, že Bůh s každým z nás zamýšlí něco zvláštního;
- cítím se být přijat do služeb s pokorou a radostí a cítím i břemeno nemožného;
- "vnímám, že jsou mé nohy položeny do širokého prostoru" a mnohdy i ještě kousek dále, tak jako u Abraháma v cizině;
- chápu se jako "omylný člověk v ne neomylné církvi" a věřím, že Bůh může ukázat svou sílu v mé i naší slabosti, věřím, že tak mohu být a zůstat autentickým.

II. Duchovní vedení církve - společný úkol všech pokřtěných

Teolog Bernhard Häring napsal před několika lety malou knížečku s titulem "Být dnes knězem". V jedenácté kapitole porovnává církev s archou Noemovou a popisuje nejrůznější "milá zvířátka", tzn. typy kněží: poety, tzn. šťastně uchvácené; muzikanty, to jsou ti bezstarostní ptáci; kohouty na hnojišti, to jsou ti rádoby preláti; moralisty, kteří všude vidí odchylku od norem a laxnost; četníky, tzn. fanatiky pořádku, kteří nabodávají a činí důležitým všechno, co by jednou mohlo jít mimo nebo jsou jednoduše jen proti tomu; ritualisty a zastánce rubrik; bojácné a pesimisty; klauny; proroky a uzdravovatele… Doslova tam stojí: "Církev má takové kněze, jaké si zaslouží." A ptá se: "Mají také kněží takovou církev, jakou si zaslouží?" A: "Najde svět nějakou církev, která mu slouží ke spáse?" A nakonec: "Nesvalujeme jednoduše vinu na druhé, když všechno nesouhlasí?"
Ano, začínaje biskupem přes synodní radu, kněze až k "jednoduchým věřícím" - všichni v sobě neseme dědictví minulosti , neseme současnou situaci a neseme zodpovědnost za budoucnost. Neodvratně stojíme před zásadním rozhodnutím, abychom se buď společně postavili před naši "nutnost dějin spásy" (Karl Rahner) nebo v nesolidárních akcích jednoho proti druhému otevírali dveře a brány pohromě.
Ke slibům při kněžském či biskupském svěcení patří vždy dvě strany; povolaný a obec, kteří si na základě evangelia slibují poslušnost (již první starokatolický biskup J. H. Reinkens namísto "poslušnost" dával přednost výrazu "úcta a láska"); avšak obě strany mohou selhat.
Emeritní švýcarský biskup Hans Gerny přišel s otázkou: "Nebylo by to v církvi jednodušší bez biskupa, nemohli by se obce a duchovní volněji rozvíjet?"
To my se dalo uplatnit na všechny další instituce a grémia stejným způsobem: Nebylo by to jednodušší bez synodní rady? bez vedení církve? bez kněží? bez představenstev obcí? bez paragrafů ústavy? nebo bez řádů jednání?
Avšak my jsme celkově v synodální souhře sil na sebe vzájemně odkázáni, tak silně a tak slabě, jako je každý a každá z nás.
Pochopitelně, že musí biskup a synodní rada musí prokazovat přehled a za jistých okolností argumentovat nejenom s orientací na daný problém, ale musí být pružní v rozhodování, naklonění k rizikům a pochopitelně ochotní k angažovanosti. A oba nejsou neomylní. Biskup a duchovní mají vždy zvlášť silnou zodpovědnost: a sice integrativní pastýřský úkol. A ten se zdaří jenom částečně nebo omezeně.
Avšak příležitostně vyjadřované mínění, že to jde již jen "z kopce a všechno je ničeno" je jednoduše ignoranstvím, falešnou a bezodpovědnou výpovědí. Jde o vázání sil a prostředků, aby i v budoucnosti naše církev mohla dýchat a žít. Ostatně takové obavy svědčí o chybějící důvěře v Boha a o neostatečném přesvědčení o naší "starokatolické ideji a věci".
Zde musí všichni naši duchovní, všichni zodpovědní v obcích i všichni věřící neustále osobně zpytovat své svědomí.
Mé přání a má prosba: Musíme stát mnohem více pospolu a spolupracovat mnohem intenzivněji. K tomu potřebujeme více vzájemného pochopení i blahovůle a v neposlední řadě důvěřivých modliteb jeden za druhého. Ostatně církev žije především a vždy na prvním místě v bohoslužbě obcí. Pro mě jsou to nejkrásnější zážitky, když mohu být v nějaké obci nebo jednoduše někoho zastupuji, když mohu doprovázet při pohřbu a zažívám, jak jsou lidé vděční a tento svůj dík za slavnost a kázání vyjadřují i slovy.

III. Společná práce na božím domě

Společná práce na božím domě neboli: Co znamená vést a být veden? neboli: Co znamená navzájem žít spolu v pokoji a radosti? (Mnich Anselm Grün k tomu napsal krásnou knížečku s titulem "Vést lidi, budit život").
Všichni známe pokušení věci obrušovat a individualisticky odmítat vedení případně stav být veden. Uvědomujeme si svá pokušení rozhodovat za každou cenu rychle a mnohdy přeskakovat obtížné cesty rozhodování. Každý a každá z nás, kteří máme co do činění s lidmi, jsme však vůdci a vedenými současně. Rozhodující je naše společné zaměření, naše identita, nás starokatolický pocit "my" a to, že mobilizujeme své spirituální možnosti a mluvíme společnou řečí.
Zde es mi zdá být první počátek, kde musíme bezpodmínečně něco změnit: my - každý a každá z nás - se musíme ptát, jaké emoce, potřeby, zájmy a vášně určují naše synodální chování. Požadujeme, očekáváme, vyhrožujeme, protestujeme, přisuzujeme vinu, reagujeme agresivně a nechceme - jistě spíše v podvědomí - v klidu a chladnokrevnosti zjišťovat o co vlastně jde. Kdo ale vědomě nezjišťuje, ten působí destruktivně na své okolí.
Bible nám ukazuje, že to, co v ekonomii a politice je často viditelné, u nás tak být nemá a že skromnost a pokora jsou potřebné a že každý a každá z nás se musí nejprve učit přijímat svou lidskost a vlastní křehkost i nestálost neboli řečeno jazykem moderní psychologie: postavit se před svůj vlastní stín, aby nepřesouval/a vlastní chyby na druhé.
Obávám se, že právě tady (možná, že již z předchozích desetiletí) s sebou vlečeme mnohá lidská biografická a také církevní poranění. Chci na tomto místě zřetelně vyznat, že já se tím ovlivňovat nedám.
Když o svém strachu víme, můžeme dělat chyby nebo být kritizováni s mnohem větší dávkou shovívavosti. To neznamená rezignaci nebi pasivitu, nýbrž pravý opak. Chtěl bych nás všechny povzbudit něco riskovat a jít novými cestami. To však jde jenom, když jsme ochotni se změnit sami a odstranit své vzájemné blokády.
Ansel Grün píše: "Pro společenství není nikdy dobré, když jsou tam vítězové a poražení…Nikdo není rád tím, kdo prohrál. Jako prohrávající se buď totálně vzdá nebo činit již jen to nejnutnější nebo bude přemýšlet o pomstě, aby mohl vyhrát příště. Protože spolupracovník nemůže veřejně vyhrát nad zodpovědným, zvítězí odmítáním nebo vnitřním stažením se. Bude pokyny nadřízeného ignorovat a sabotovat. Bude konat službu jenom podle předpisů a tím šéfa neustále zlobit a zprostředkovávat mu pocit bezmocnosti… Existuje mnoho takových hříček s mocí, kterými poražení vykonávají svoji odplatu těm zdánlivě mocným. Takové hrátky s mocí mohou zamotat celou soustavou nějakého podniku a ochromit jej… Takto zamořené klima vyvolává u spolupracovníků nutkání transponovat dále i jejich zranění… V podniku, kde je otrávené klima, je ničena duše."

IV. Vedení jako služba

Vedení jako služba - neboli: Dávat pozor na vlastní duši, případně Starat se o vlastní duši.
V osmdesátých letech s intenzivně mluvilo o vypařování klimatu víry v Evropě. Nezůstala toho ušetřena ani naše církev a zdá se, že ve svém výklenku v posledních desetiletích upadla do jisté letargie. Spokojili jsme se s daným stavem, na něj jsme se nějak zařídili a v trapném a ubohém ohledávání vlastního pupku jsme se zaměstnávali hlavně sami sebou. To je každopádně dojem z perspektivy pozorovatelů několika nám docela benevolentních přátel ze starokatolických sesterských církví nebo z ekumeny.
Duchovní kreativitu z toho, co tvoří starokatolickou spiritualitu, a odevzdanost vlastní věci musí tím být získávány znovu. Přitom je kreativita nejzákladnější vlastností, která se dnes nepožaduje jenom od vedoucích sil. Ta platí i pro zacházení s penězi s fantazií a otázku, za co se chceme zasazovat.
Přístup stylu "mě to ještě uživí" nebo "církev jako dojná kráva" je smrtící, protože se zrodil z egoismu, strachu a rezignace. V takovém klimatu se nemůže dobře dařit žádným dobrým idejím a nelze pracovat kreativně a efektivně. Strach rozděluje a nechává je okolo sebe kroužit jen jako družice, aby se točili okolo své vlastní osy a neviděli pes kraj svého vlastního talíře a čtvereční metr plochy, kde se nacházejí. Všechny energie duše jsou pak svázány. Pak platí jenom: dobře se někam postavit a o vlastních zájmech mluvit hodně pěkně, aby mě nikdo nemohl kritizovat. Chyby se přesouvají vždy na jiné. Výsledkem je potom klima nedůvěry, žárlivosti, závisti a vzájemného podezírání a nakonec mobbing a mentalita obětních beránků.
My všichni máme za úkol se schopností ocenění poměrnosti, rozlišování a radosti činit to, co je potřebné. Každý a každá z nás je požadován v tom, co zvláště dobře umí, podstatné je zda vlastní schopnosti užívá opravdu pro dobro celku nebo činí jenom to, co je předpisem. Kdo činí jen to, co je předpis, ztroskotá na celku společenství, je smutný a nemocný a tlačí společenství směrem dolu.
Celkově potřebuje naše církev vyrovnání mezi silnými a slabými elementy, přičemž si musíme být vědomi, že každý a každá z nás jsme současně silní i slabí. I ti sliní mají své slabiny a ti slabí mají své síly. proto jsme na sebe vzájemně odkázáni a musíme své síly podle toho nově rozdělit a seřadit. Všech duchovních sil je zapotřebí v neposlední řadě kvůli našemu druhému chodidlu a také současně tak jako i dříve nejdůležitějšími diakonickému úkolu, a sice hřbitovní službě, který stojí vedle našeho prvního úkolu, a sice služby v obcích a na obcích.
A tím se dostávám k tomu vlastnímu, co nám snad chybí: "Všem nám tak trochu chybí milý Bůh" (jak se vyjádřil jeden moderní spisovatel), tzn. chybí nám vnitřní prostor v domě naší církve a tím i kus duchovní dimenze naší církevní struktury, život tváří v tvář Bohu a z toho plynoucí misijní impulsy a vůle, stát se něčím víc, růst a být církví pro jiné.
To je základ pro naši další budoucnosti. Přeji nám všem nový rozvoj, radost ze své církve a společenství s Kristem, jakož i navzájem ve slově a svátostech.