My jsme církev

Milé sestry a bratři,

žijme dnešní den!! A sice ve jménu našeho Stvořitele, který nás lidi učinil nekonečně různými, vložil však do nás všech touhu po něčem nadlidském i mimolidském a do našich srdcí touhu po něčem transcendentním. Ve jménu Ježíše Krista, který se s lidmi stále znovu vydával na cestu, a to jak ve velkých, tak i zcela malých skupinách lidí. Ve jménu Ježíše, který měl ohromnou trpělivost s duchovně-duševní slepotou a tak často povzbuzoval k opětovným začátkům. Též ve jménu Ducha svatého, božské Moudrosti, která nám dává sílu a fantazii, abychom se společně vydali na cestu ke hledání vůle boží pro nás jako jednotlivce, pro nás jako jednotlivé církve, snad i pro celou církev Ježíše Krista, nebo dokonce i pro celé lidstvo. Amen.

„My jsme církev, ale jaká?“ zní motto letošního Laienfora.

„My jsme církev, ale jaká?“. Doufám, že ode mne neočekáváte na tuto otázku žádnou odpověď, kterou byste si mohli tak říkajíc „černé na bílém“ odnést domů.

Zahloubejme se nejprve nad vlastním zněním tématu:

„My jsme církev“ - tečka.

„My jsme církev“ - my, laici - tzn. ne ti ordinovaní, případně ti vysvěcení (?)

- my, starokatolíci - a ne evangelíci, pravoslavní... (?)

„My jsme církev“ - my jsme jí - (kdysi) jsme jí nebyli; nepotřebujeme již, abychom se jí stali nebo jí zůstali (?)

„My jsme ta církev“ - ta církev a ne snad nějaká církev - jediná? - ta nejlepší? - ta, která do sebe zahrnuje všechny ostatní (?)

„My jsme církev“ - církev a ne nějaký spolek, svaz, kolegium nebo kruh přátel, a rovněž ne nějaká rodina nebo klan (?)

Otázka za otázkou. Ponechme je zcela záměrně v jejích mnohostranných aspektech stranou a obraťme se k druhé části našeho motta: „My jsme církev, ale jaká?“ Je touto druhou částí jakési tvrzení nebo přesvědčení okamžitě (před ní není tečka nebo vykřičník, ale čárka) zpochybněno (?), je jím otřeseno (?) je mu vzat vlastní obsah (?)

V každém případě je tato formulace hezky provokační, rétoricky výtečná a - a to je podstatné - : zde se trefujeme do nervu naší doby. Nejenom my, starokatolíci a starokatoličky, si stavíme stále častěji otázku: „Jakou církví vlastně jsme?, nýbrž činí to i mnoho věřících v jiných denominacích. (O tom, že my tuto otázku stavíme i pozměněným způsobem, bude ještě řeč později).

Náš dotaz je dobrý, zdravý, snad dokonce i uzdravující. Položit otázku znamená současně si ji položit i sobě samým a zabývat se jí. Když cítíme nejistotu, změnu, nějaký problém nebo konflikt, ale úzkostlivě se jím vyhýbáme nebo před nimi zavíráme oči, stáváme se nesvobodnými. Vázneme ve svém strachu. My, křesťané obojího pohlaví, můžeme však své problémy řešit společně se zvláštní důvěrou. V Ústavě všech křesťanů přece opětovně stojí: „Neboj se/ nebojte se!“.

Milé sestry a bratři, dostali jste do rukou jednu karikaturu. Našla jsem ji v časopisu naší sesterské švýcarské církve. Prohlédněme si ji podrobněji.

Představte si zde, prosím, namísto protestantského duchovního nějakého faráře své vlastní církve.

Co tu vidíme? Písečné hodiny v provozu; v horní polovici vytvářejí obvyklá zrnka písku kostel; v dolní polovici se duchovní veškerou silou snaží zacpat průtok. Ale: Buď běží čas těchto hodin již dlouho nebo jeho úsilí nestačí. V každém případě je kupa písku dole již značná a kostel nahoře se povážlivě naklání.

Domnívám se, že tato karikatura činí to, co karikatura činit má. Představuje překvapujícím - i když snad přehnaným -, v každém případě kritickým způsobem nějakou pravdu; v našem případě obavy a snahy a snad dokonce i naděje mnoha lidí co se týče stavu a zvláště budoucnosti našich církví. Bohužel a současně bohudíky nejsme my, starokatolíci, žádnou výjimkou.

A tak tedy: Kostel/církev se drolí, a to již značně dlouhou dobu; úplný rozpad se dá předvídat. Farář dělá co může, aby konec oddálil nebo zachránil, co ještě zachránit lze. Duchovní - žádný laik - jeden muž - samotný jedinec: Proč tak a ne jinak?

Církev se skládá ze zrnek písku - zajisté, nejsou to však v biblické mluvě stavební kameny? Kdo jsou však takové stavební kameny? My křesťané a křesťanky. Každá a každý z nás přítomných? Nebo snad ti, kteří se stále méně o církev zajímají nebo ji dokonce opustili? Je snad myšleno křesťanství všeobecně, snad to v západní kultuře, které očividně k našemu strachu jaksi ztrácí svou sílu?

A co se děje vlastně “na bázi“? Zůstává tam s konečnou platností pouze hromádka trosek? Jinak řečeno: „Drolí a rozpadá se církev“ v duchovně-duševním slova smyslu? Nebo máme snad příliš strachu o budovu - o to měřitelné, viditelné a registrovatelné? Což nestojí v knize Zjevení/Apokalypsy: „Avšak chrám jsem v tom městě nespatřil“ (21,22)? Nemohla by se ze starého materiálu zformovat nová modlitebna? Snad jakási s otevřenými dveřmi a okny, se skleněnou střechou zastřešující i vnitřní dvorany? Jakýsi dům stvoření, ve kterém je každý člověk spolučlověkem a současně spolustvořením?

A jaké šance má vůbec duchovní? Neměl by dokonece úplně vypadnout, dříve než se stane bránícím tělesem, neschopným pohybu nebo bude zcela zasypán?

Proč chce vlastně vůbec rozpadu církve bránit? Vždyť se rozpadá a pomíjí vlastně všechno. Komu a čemu je „církev“ užitečná? Jak to, že duchovní nestojí vedle kostela nebo nad ním? Je snad jedním z těch, který (možná aniž by si toho byl vědom) stojí již tam, kam převážná část „církve“ a mnoho jeho kolegů ještě musí, a sice na bázi církve?

A jak vidíte sami sebe v souvislosti s těmito tak zřetelně průběh budoucnosti ukazujícími hodinami? Každá a každý z nás!? Vnímáte silněji to pomíjející, to zhoršující se, nebo jste spíše orientováni na spojování přítomnosti s budoucností?

Jak posuzujete tohoto faráře? Je on sám, případně jeho chování, plné strachu, frustrace nebo je hrdinné, dojemné, naivní, zpátečnické, vyžadující respekt nebo dokonce obdiv, avšak beze všeho smyslu či špatné?

Chtěli byste mu pomoci, možná ho vystřídat, podpořit, posílit jeho vůli k odporu nebo podobně? Nebo byste raději zachovali odstup a čekali, zda se tím něco přetvoří nebo nově vytvoří? A proč vůbec?

Želíte toho, co se tu rozpadá?

Důvěřujete v to, že se vše nakonec obrátí k dobrému?

Důvěřujete v to, že nějakým způsobem budete moci přispět k tomu, aby se z církve nestala „hromádka trosek“, eventuelně hromádka nedůležitého písku

Odkud by taková důvěra v pozitivní budoucnost mohla přijít??

Mnoho otázek, milé sestry a bratři, a na žádnou z nich nelze odpovědět jednoduchým ano nebo ne; a i kdyby to v některých málo případech snad bylo možné, pak se sami jistě známe dostatečně dobře, abychom věděli, jak pomíjivé a proměnlivé naše přístupy v zásadě jsou. Já si však myslím, čím více nějaký člověk sám sebe poznává a čím poctivěji si všichni uvědomíme, jak nespolehlivým/proměnlivým/nevypočitatelným (zde není všechno míněno negativně, nýbrž jako konstatování skutečnosti!) je každý člověk sám a také každý jiný, o to nekonfliktnějším a tím i více obohacujícím se může ono „společně-být-na-cestě“ zdařit.

Ale vraťme se k formulaci našeho motta: „My jsme církev, ale jaká?“

To, že laici patří bezpodmínečně ke starokatolickému pojmu církve, nikdy nebylo a není důvodem ke sporům. Často je možnost spolupůsobení laiků na všech rovinách církve dokonce vyzdvihována jako jedna z našich zvláště pozitivních stránek. (To, že k právům patří i povinnosti, zdůrazňujeme spíše zřídka.)

„Mezinárodní starokatolická konference teologů 1981“ formulovala např. ve svém prohlášení o Utrechtské unii: „Církev jako společenství je na jedné straně dar boží, na druhé straně je úkolem pro své členy. Plnění tohoto úkolu je umožňováno apoštolskou sukcesí. Ta je vzájemnou a společnou povinností nositelů apoštolského úřadu (biskupů, kněží a jáhnů), jakož i laictva, a to v kontinuitě víry, učení, zvěstování a osob, které předávají poselství dále a pokračují v budování církve. Na tom se zodpovědně spolupodílí všichni členové církve. Tak může každý jedinec uskutečňovat to, co je mu v jeho bytí dáno Bohem. Církev musí tedy být nepřestávajícím procesem hledání pravdy i rozhodování a společného činění, na kterém se podílejí všichni. Umožnit takové podílení je úkolem úřadu apoštolské sukcese.“ (Mezinárodní starokatolický časopis IKZ vycházející ve Švýcarsku, číslo 362, str. 66)

Tématický předmět „apoštolská sukcese“ zde není předmětem našeho zájmu. Vyslechněme si však ještě jednou pozorně, co se o nás laicích říká; přičemž je třeba zdůraznit , že se tam mluví o „laictvu“. V osmnáctiřádkové poznámce pod čarou je tento pojem vysvětlen: Vůči jednotě apoštolského úřadu nelze stavět velký počet jednotlivých laiků. Pouze nadřazený kolektivní pojem může adekvátně vyjádřit „rovnoměrnost dignity“ (hodnosti), „sobě zodpovědnou veličinu“ a tím i skutečné partnerství laictva v poměru k úřadu.

Tedy ještě jednou: Co se říká o nás jako příslušnících laictva?

„Církev jako společenství je... úkolem svých členů. Plnění tohoto úkolu... je vzájemnou a společnou povinností nositelů apoštolského úřadu... a laictva... kteří předávají dále poselství a pokračují v budování církve. Na tom se zodpovědně spolupodílí všichni členové církve. Tak může každý jedinec uskutečňovat to, co je mu v jeho bytí dáno Bohem. Církev musí tedy být neustálým procesem hledání pravdy i rozhodování a společného konání, na kterém se podílejí všichni. Umožnit takové podílení je úkolem úřadu apoštolské sukcese.“

To v souhrnu znamená: Každý, kdo je členem jedné z našich starokatolických církví, má úkol, dokonce i povinnost, se ve společenství (což je intenzivnější výraz než „společně“), tedy ve společenství s jinými členy podílet na dalším budování církve.

To v sobě zahrnuje, že „každý jednotlivec“ musí umožnit uskutečňovat i jiným jednotlivcům to, co je každému/každé do jejich bytí dáno Bohem.

Můj Bože, jaké jsou to nároky! Jaká je to vize! Představme si, že laictvo, tedy všichni nevysvěcení členové našich církví, by se snažili uskutečňovat a umožňovali uskutečňovat „co jim do jejich bytí bylo dáno Bohem“!

Mimochodem: Není pro vás legrační myšlenka na iritace nebo strach mnohých našich nositelů úřadu, kdyby laictvo znenadání začalo tento svůj úkol plnit? - Vím, že jsem zlomyslná/nevraživá, a měli bychom asi nejprve zametat před vlastními dveřmi.

Tedy: Jakou církví bychom byli, kdyby laictvo plnilo svůj úkol a všichni by uskutečňovali nebo nechali uskutečňovat ostatní to, „co je ji do jejich bytí dáno Bohem“?

Starší lidé by mohli vyprávět své příhody; a byla by v nich stále znovu objevována moudrost pramenící z životnívch zkušeností. Současně by přestali růžovým líčením minulosti ztěžovat život sobě samým a i jiným.

Děti a mladí lidé by již nebyli přijímání jako rušivý faktor nebo v nejlepším případě jako zjevy církve zítřka, nýbrž byli by bráni jako „talenty dnešního božího lidu“ (formulace Světové rady církví). Ti by potom pozvolna vyvíjeli žádoucí zodpovědnost, ba dokonce „spiritualitu“ vytrvání.

Ženy a muži by si mohli být jisti, že jim budou přidělovány úkoly, které odpovídají jejich osobnostem a nejenom jejich pohlaví. A muži i ženy by ukončili ničivý mocenský boj obou pohlaví, který nám všem brání, abychom byli celým a zdravým obrazem svého Boha.

Postižení lidé by přispívali svou zvláštní osobní zkušeností života i víry a my všichni bychom mohli společně pocítit (a připustit), že jsme všichni lidmi s jistým postižením a současně s jistými dary a úkoly. A věděli bychom (a podle toho konali), že vytlačování na okraj a diskriminace znamená vždy ničení možného lidského společenství a že je především urážkou Krista, který je bratrem každému z našich lidských sourozenců, který stojící na okraji společnosti nebo tam byl vytlačen.

Kdyby se celé „laictvo“ skutečně snažilo, našli bychom i cesty, jak nepřenechávat doprovázení uvězněných a uprchlíků pouze několika málo angažovaným lidem. Totéž platí pro etnické menšiny zahrnující i praobyvatele jistých končin. Rozmanitost životních forem, zkušeností víry a tradic víry by pak nevyvolávala strach, nýbrž toleranci, zájem a respekt.

Moji milí, jaká fascinující vize, takové inluzivní a integrativní laictvo. Pomyslete si, jak rychle bychom mohli celkově změnit naše církve! Pak bychom se stali vpravdě společenstvím orientovaným na spravedlnost; potom bychom si jasně uvědomili, že lidská práva a lidská zodpovědnost musí jít spolu navzájem ruku v ruce; potom bychom my, laici, konali něco, k čemu máme zvláštní mírou schopnost, a to v sekulárním světě - na pracovišti, ve škole a na univerzitě, v kruhu příbuzných a přátel atd. atd. To něco je vydávat svědectví o viditelné jednotě víry a jednání lidí, kteří se nazývají křesťané. Opravdu, potom by se stala skutečností tak často vyprošovaná a vysněná obnova našich církví a tím i části celé církve Kristovy!

Zajisté je to krásný sen! Ale sny mají svůj smysl, pomáhají nám žít. Mohou mít vliv na naše konání. Učiňme z našeho snu o církvi pramen své inspirace! Vydejme se společně na cestu činit své, aby se tento sen splnil!

Mohli bychom to nazvat fantastickou vizí! Avšak pohlížejme na tuto vizi jako na vytýčený cíl. Zaměřme k němu své kroky, společně i jako jednotlivci. Vždyť víme: „Když mnoho malých lidí na mnoha malých místech učiní mnoho malých kroků, mohou změnit tvář země a o to snadněji i církve.“

Tak tedy: Nyní víme, jakou církev bychom rádi chtěli. V každém případě jste poznali moji touhu, ke keré přispěly mé zkušenosti a prožitky při Druhém evropském ekumenickém setkání a při Osmém generálním shromáždění Světové ekumenické rady církví.

Ale: Jakou církví jsme ?

Starokatolická církev Rakouska pracuje na projektu: „My starokatolíci - návrh na model naší církve“ V něm jsou hesla: ZA ČÍM STOJÍME? ZA CO SE ZASAZUJEME? CO JSOU NAŠE VELKÉ VIZE? Zasazujeme se za reformu katolické církve. Spoluúčast laiků na všech úrovních zodpovědnosti v církvi je pro nás neodmyslitelná. Naše církev má biskupsko-synodální uspořádání, tzn. všechna rozhodnutí jsou konána společně duchovními a laiky. „Nic bez biskupa, nic bez presbyterů, nic bez souhlasu lidu“ - Cyprián z Karthaga. Usilujeme se o dialog v celé církvi a při rozhodování přihlížíme i k názorům menšin.

Kromě toho jsme „pohostinní“, „mnohostranní“ a snažíme se být „přívětiví“, „doprovázet lidi na jejich cestě“, snažíme se činit v jejich životě poznatelnou blízkost Boha, respektovat svobodu a hodnotu každého individua, překonávat anonymitu, vyvádět lidi z izolace a podporovat vzájemné společenství. „Ekumenická angažovanost patří k nepostradatelným vlastnostem naší církve“.- „... teologické bádání metodami moderní vědy je jedním z našich základních požadavků. Snažíme se takovéto bádání uplatňovat v životě církve.“

Mimochodem: uvádím pouze to, co se týká bezprostředně laictva; a tak tedy dále.

„Církev a svět: zasazujeme se za spravedlnost, mír a zachovávání stvoření. Toto angažování je důležitou částí boje proti hříchu, neúspěšnosti a ignoranci. Společenství naší církve má vůči Bohu a bližním závazek přejímat zodpovědnost sociální angažovaností a konkrétní pomocí.“

„Středem církevního života je obec. Naše obce mají být otevřeným místem pozvání, ve kterém se umožňuje setkávání s Bohem. Každý jednotlivec v našem středu má mít možnost bez bázně a strachu rozvíjet svou víru. Obec má být oázou vytvářející pocit domova a působící ozdravně.“

To všechno ukazuje: Starokatolická církev Rakouska má očividně značně přesnou představu o tom, jakou církví by chtěla být. A též na tom pracuje; mluví se o „pokusech“ a „snahách“.

A když nyní vy, milí posluchači, myslíte na rozmanité úvahy, snahy a plány svých vlastních církví v posledních letech, potom asi budete konstatovat: Všechny naše „sny o církvi“ se od sebe asi liší jen v kontextech existujících tradic, kultur a společenských podmínek, jinak se naše vize shodují.

Jak však vypadá skutečnost? Nakolik se vskutku „laictvo“ stará o úkoly, které vlastně ke členství v každé z našich církví patří?

Jistě existuje mnoho angažovaných laiků a laiček, kteří se v našich obcích zodpovědně, spolehlivě a pro společenství konstruktivně projevují.

Jistě existuje mnoho laiček a laiků, kteří ve svém sekulárním každodenním životě žijí bez násilí, s orientací na spravedlnost, se schopností pozitivně řešit konflikty a s otevřeností ke smíření, čímž dávají svědectví o jednotě víry a činů křesťansky založeného člověka.

Jistě existují starokatoličky a starokatolíci, kteří - dokonce i když, a to jedno z jakých důvodů, veřejně nebo dokonce vůbec ne - se k naší denominaci nehlásí, v rozhodujících funkcích veřejného života, v hospodářství a v politice přece nakonec jednají podle principů etických, morálních, ekologických a dalších životních křesťanských hodnot.

A jistě existují i starokatolíci obojího pohlaví, kteří - třeba ze zdravotních nebo rodinných důvodů - se již neúčastní na životě obce, přesto se však o svou církev zajímají a za ni se i modlí. - To všechno uznávám s plným díkem a respektem!

Avšak: Když opravdu chceme vědět, jaká církev jsme, musíme otevřeně a čestně jmenovat skutečnosti jejich jménem, i když je to mnohdy nepříjemné nebo trapné. Jen tak je možno začít se svědomitou analýzou problémů.

Já sama pozoruji:

- V některých obcích je jenom zanedbatelně malé procento členů obce ve starokatolickém církevním životě „viditelné“. Tu a tam není k dispozici ani dostatečný počet členů představenstva obce nebo delegátů a delegátek na synodu, přičemž je třeba zvážit, že pro takové zodpovědné funkce je třeba mít alespoň ve specifických oborech adekvátní znalosti. Mnoho členů představenstev a synodálů nepovažuje za samozřejmé se víceméně pravidelně účastnit nedělních bohoslužeb a tím udržovat též kontakt ke svým „voličům“ a dále svou prezencí podporovat akce prohlubující společenství obce, odebírat a číst církevní časopis a informovat se i jiným způsobem, pomlčme o tom, považovat za smysluplné činit opatření k rozšiřování svých znalostí. Žádný spolek by nemohl přežít s takovými „unavenými“ členy; ale: my se chceme přece nazývat „dospělými“ křesťany a křesťankami.

- Setkávám se s mně často nepochopitelnou neinformovaností také u tzv. aktivních starokatolíků. Mezi jednotlivými obcemi existuje informační propojení jen velmi zřídka (slavnosti obce, výročí, bleší trhy, pomoc při projektech diakonie apod.). Často chybí solidarita, pocit sounáležitosti, onen pocit „my“. - I vývoj v ekuméně bývá sotva brán na vědomí. Tak jsem např. shledala slabou zaangažovanost ohledně ekumenické dekády „Církve v solidaritě s ženami“ jako zklamání. A již po léta sním o tom, aby se všechny starokatoličky, kterým je to možné, každoročně účastnily Světového modlitebního dne žen v místech svého působení. Jaké rozšíření horizontů - už jen v samotné oblasti liturgie - by to mohlo pro naši církev znamenat! A to nemluvím o možnostech informační práce na veřejnosti, kterou menšinové církve potřebují přímo nezbytně.

Tzv. „starokatolíci od narození“, kteří se po desetiletí specificky nevzdělávali, nechtějí totiž jenom zastávat své názory (to by bylo jistě zcela v pořádku), ale trvají na určitém modelu církve, na bohoslužebných formách apod. z dob před padesáti či šedesáti lety a dostávají se tím s „novými starokatolíky“ do konfliktu, který je bolestivý pro všechny strany. - Ti „noví“ nejsou naproti tomu ze strany zkušených laiků dostatečně informováni, popř. doprovázeni jejich tak obtížnou fází po vstupu do církve. Zklamání je především tehdy předprogramováno, když - veskrze v nejlepším úmyslu - využíváme jejich euforie a necháváme je - jako bychom neměli ani tušení o skupinové dynamice apod. - jednoduše „konat“. Výroky jako např.:“Tak to bylo vždycky!“ a „Tak jsme to ještě nikdy nedělali!“ znamenají smrt každé obce. Totéž platí o: „Heleďte, teď jsem tady já!“. Předcházení konfliktů, řešení krizí a zprostředkovávání mezi těmito oběma skupinami předpokládá zkušenosti. Proč je očekáváme jenom u nositelů úřadu, zvláště když se zde vážně nejedná o teologické otázky?

- Aktivní členové obcí mají často přespříliš úkolů, zčásti z nezbytné nutnosti a zčásti dobrovolně. Šíří se hektika a „s požitkem“ se skuhrá. Obec jako oáza nebo „útočiště“? Ani stopy! Podrážděnost, přecitlivělost, deprimující důsledky, neschopnost přijmout kritiku až k autoritativnímu jednání (a to i u laiků i laiček!).

K tomu patří podle mého názoru následující (myslím, že mnoho z „profesionálních laiků“ mezi námi má tutéž zkušenost): malá, relativně otevřená rodinná seskupení (tedy i církve) přitahují nepřetržitě lidi, kteří jsou v drsné skutečnosti sekulárního světa vytlačováni na okraj společnosti, popřípadě to tak prožívají. V situaci, jak jsme nebo chceme být nápomocni, se potom nezřídka dostanou do stavu, kdy se od nich požaduje příliš mnoho. Závist, urážlivost, hovor jeden přes druhého namísto jednoho s druhým, tedy nepokoj je potom konečným výsledkem. Nová - a protože způsobena ze strany církve, zvláště hluboká - zranění jsou vlastními předvídatelnými důsledky. Vím, že se tím zde dotýkám velice obtížného aspektu církevní práce, jmenovitě citlivé oblasti vztahů laiků mezi sebou. Je to pole konfliktů, které bohužel - možná právě v našich malých církvích - nese často zlé, ba dokonce jedovaté plody, aniž bychom na to adekvátně reagovali. Nakolik je mi zřejmé, jsme pouze smutní, zklamaní, ublížení nebo rozhněvaní, když se zase někdo cítí být uraženým, ignorovaným nebo se mu dostatečně nepoděkuje a když kvůli tomu eventuálně od nás dokonce odejde. Zpravidla dáváme potom vinu nositelům úřadu a dokazujeme tím, že se jako „laictvo“ vůbec nebereme vážně. Přenechávat jednoduše prevenci konfliktů a pokusy o jejich řešení duchovnímu otevírá nový potenciál konfliktů, zvláště pak když v našich starokatolických církvých obzvláště mnozí laici tak rádi vyvyšují faráře „na kamenný podstavec“. Více integrujících lidí, více osobních kontaktů, více otevřených a argumentativních vyjadřování názorů a více citu pro „společnou věc“ by mohlo jistě zabránit mnohému vystupňování. Když někdo stále znovu „na všechno kašle“, pak je to pro menšinová seskupení fatální. Především to však žádným způsobem neodpovídá našemu modelu církve.

Uvědomme si, milí posluchači: Mým tématem je momentálně: „Jaká jsme církev?“ a zde chci být otevřená, alespoň v tomto bezpečném prostoru Laienfora. Kdo chce něco změnit, ten musí začít především sám u sebe a pracovat odvážně, tvrdošíjně a musí se učit minimálně ze svých vlastních zkušeností.

V našich církvích se zkouší a zkoušelo mnohé. Naše církve se všechny chápou a prokazují jako „ecclesia semper reformanda“, jako „církev nepřetržitě se reformující“. Infomované laičky a laici jako většina z vás nám budou mít při následující diskusi a následujících setkáních příštích dnů mnoho co říci.

Kde leží má těžiště, to je jistě zřejmé z doposud řečeného.

Přesto bych chtěla ještě trochu upřesnit:

- Trvalá spolupráce a společenství schopné přetrvání předpokládají vzájemné porozumění a znalosti.

- Zásadně platí hodnoty, identita a důstojnost každého jednotlivce bez ohledu na jeho duševní a tělesné schopnosti; tedy rovnocennost, ne bezpodmínečně rovnoprávnost.

- Takové inkluzivní a integrativní společenství potřebuje lidi s „něžnou pozorností“. Kdo třeba začíná čtení při bohoslužbě stále ještě slovy „Bratři!“, buď odsud vylučuje přítomné ženy nebo dělá jako bychom nenaslouchaly nebo žily na „odvrácené straně Měsíce“. Žádný politik, jakkoli „macho“ - tj. oceňující svou mužskou převahu - by si něco takového dnes nemohl dovolit! Nebo: Kdo čtení při bohoslužbě - přece jenom „slovo boží“ - předčítá tak rychle, jako bychom hnedle museli všichni vyskočit a utíkat na vlak, pomíjí všechny ty, kteří by si rádi odnesli alespoň něco z hloubky textu; a to ani nemluvím o starších lidech.

Společenství potřebuje také lidi, kteří chtějí pokojně překonávat konflikty nebo se tomu alespoň učit. K tomu potřebuje i flexibilitu a kreativitu. Mezilidské vztahy jsou přece závislé na nekonečně mnoha faktorech.

- Mohli bychom zajisté často přesněji plánovat:

Kolik práce by mělo a mohlo být uděláno? - Jak může být udělána? - Kdo ji bude dělat? To požaduje zodpovědnou a tím i více uspokojující činnost. Objevující se problémy by měly být řešeny dotyčnými společně. K tomu je třeba vytvořit prostor pro reflexi, diskusi a vyhodnocování dosažených stupňů, případně pokroků. Tento způsob postupu může zabránit „ztrátám ze tření“ nebo je alespoň minimalizovat.

Pojďme v těchto dnech (a tu a tam i mimo ně) společně cestou vzájemného respektu, dialogu a učení. Nikdy nezapomínejme: naše církve se bez laictva rozsypu jako na předložené karikatuře. A: Bible nás tak jako všechny křesťany (podle mého názoru i tak jako všechny hledající Boha) nazývá „solí země“ a „světlem světa“. Pro mě je důležitá i verze teologa osvobození jménem Dom Helder Camaras: „Jsme ruce a nohy Boha!“

Referát pro Laienforum 1999 v Praze (přeložil J. König).

Monika Heitzová je diplomovaná středoškolská profesorka, angažovaná ve Starokatolické církvi Rakouska.