Eucharistie - Večeře Páně

eu = dobrý, chari = dar, eucharistein = děkovat.

Svátost eucharistie je mezi sedmi svátostmi svátostí nejhlavnější, nejvznešenější, nejsvětější. Zatímco jiné svátosti udělují (křest, pokání) nebo rozhojňují růst milosti Boží posvěcující, v eucharistii se člověk setkává se samotným dárcem vší milosti, s Ježíšem Kristem. Zatímco v jiných svátostech je tedy obsažena nějaká nástrojová síla od Krista sdělená, zde je Kristus sám se svým tělem a krví. Proto se eucharistie stala od počátku centrálním bodem kultu církve. Všechny svátosti (srv. Tomáš Akvinský: Theol. Summa, část 3, otázka LXV, čl.3) ve své vzájemné souvislosti se nějak vztahují k eucharistii jako k cíli. Svátost kněžství je zařízena ke slavení eucharistie, křest k přijímání, v biřmování se zdokonalujeme k svátostnému společenství s Kristem, pokání a pomazání nemocných k hodnému přijímání eucharistie a manželství naznačuje spojení Krista a církve, jejichž jednota se uskutečňuje v eucharistii. Centrální význam eucharistie se projevuje i v obřadech svátostí: všechny svátosti se udělují nebo mají udělovat při eucharistické slavnosti nebo ve vztahu k ní.

1. Původ

a) Jak v židovském, tak i v antickém světě byly slavnostní hostiny příležitostmi, které nesloužily jen k nasycení, nýbrž i k náboženským či filosofickým debatám, společné jídlo bylo zpečetěním smlouvy, obchodu, politické úmluvy, dohody, ale vždycky symptomem společenství. Zasednout s někým ke společnému jídlu bylo všeobecně víc než dnes. V evangeliích čteme, že Ježíš se zúčastňoval hostin a tehdy jistě nešlo jen o to, aby se najedl. I v jeho podobenstvích hraje motiv hostiny důležitou roli.

b) Z proroctví a eschatologických vizí Starého zákona je patrno, že společenství Božího lidu Izraele hledí na eschatologickou budoucnost v Božím království jako na stolní společenství se samotným Pánem: Iz 25,6-9: Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: "Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil." Význam hostiny proto sehrál svou roli i ve ztvárnění eucharistické slavnosti i v jejím eschatologickém přesahu hostiny v Božím království.

c) Dobrořečení pronesené Kristem při poslední večeři je součástí židovské liturgie, kterou Židé Bohu zasvěcovali sobotu a sváteční dny. Nejznámější formou židovské hostiny byla ovšem pessah, večeře, která se konala na počátku slavnosti veliké noci. Tuto formu použil zřejmě Kristus při poslední večeři. To, co se událo při Ježíšově večeři na rozloučenou, nám přibližují zprávy synoptiků, které jsou s nepatrnými rozdíly takřka identické - to je tradice synoptická:

Mk 14, 22-25 Když jedli, vzal chléb, požehnal. lámal a dával jim se slovy: "Vezměte, toto jest mé tělo." Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni.A řekl jim: "Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu píti nový kalich v Božím království."

Mt 26,26-29 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo." Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce."

L 22,17-20 Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.") a jim blízký text Pavlův - tradice pavlovská(1.Kor 11,23-26: Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Rozdíly v jednotlivých zprávách jsou vysvětlitelné tím, že jednotlivé prameny líčí poslední večeři už podle vlastní liturgické praxe. Je třeba si uvědomit, že mezi historickou poslední večeří a sepsáním prvního evangelia uplynulo minimálně 15-20 let a v tomto období ranná církev samozřejmě liturgicky a eucharisticky žila, neboť křesťané pochopitelně plnili odkaz svého Pána a konali to, co přikázal na jeho památku a to podle různých tradic, které byly odlišné.

d) Ježíšovy eucharistické úkony byly podstatnými částmi židovské hostiny, nebyly přidané navíc. Ježíšova eucharistie při poslední večeři není samostatným útvarem a do rámce hostiny patří. Ježíšova poslední večeře je jedna z řady večeří, které spolu konali. Ale jedinečnou se stává především tím, že Ježíš neukládá opakování večeře, ale eucharistického úkonu, a to na jeho památku. Tento eucharistický úkon se stává specifičností Ježíšova díla a nemá obdoby. Při tom všem má Ježíšovo eucharistické jednání při poslední večeři relativní samostatnost. Kristus běžné eucharistické úkony upravuje a především jeho doprovodná slova mají neslýchaný obsah, spojují oba eucharistické úkony a dávají jim smysl, který převyšuje smysl pouhé polorituální hostiny na rozloučenou i smysl hostiny paschální.

e) Že Ježíš ustanovením eucharistie ohlašuje svou bezprostředně následující spásnou smrt, je zřetelné: Toto je má krev, která se prolévá za mnohé... Krev smlouvy....(Mk a Mt) Ještě zřetelněji : Smlouva zpečetěná mou krví...(Lk a 1K 11). Tady jde o nové společenství krve a života, které se zřizuje obětí Kristovy smrti mezi Kristem a těmi, kteří jsou jeho. Je jasné, co chce říci Ježíš svými slovy nad kalichem: Jeho přicházející smrt je smírčí silou pro mnohé a zakládá mezi ním a těmi, kdo jsou jeho, věčně platný svazek krve a života. A právě tato smrt má být jako upomínka zpřítomňována.

Podobně je třeba chápat i slova, která Ježíš pronesl nad chlebem: Toto je mé tělo... které se za vás vydává.... Tady došlo k největším naukovým diferencím mezi denominacemi. Ježíš nemohl tímto výrokem myslit své tělo jako nějaký materiál, materii, musel myslit na nějaký proces, stejně jako při slovech nad kalichem na svou smrt. Na druhé straně je nedostačující i výklad "smyslově-figurální": "Tento chléb znamená mé tělo". Takový výklad není přijatelný ani ve smyslu pouhého podobenství (tento chléb jsem já) ani ve smyslu mysticky vykládané přítomnosti Kristova těla (ve způsobě chleba je tajemně skryto mé tělo). Lze myslet na obětní smrt samotného Krista, jak je to patrno z dodatku (které se za vás vydává) a to v tom smyslu, že v chlebu a ve vínu je přítomen Kristus - s mocí požehnání své spásné smrti - a to skutečně, tedy tělesně. Konstituční slova míní tedy vlastní zpřítomnění Krista v moci požehnání jeho obětní smrti, kterou pro nás podstoupil vlastním tělem a vlastní krví.

f) Při Večeři Páně jde opravdu o oběť, jmenovitě o zvěstování smrti Páně (1. K 11), který ze své vůle ukládá, aby byl při slavnosti eucharistie byl v obecenství stále znovu zpřítomňován, dokud znovu nepřijde. Toto kultické zpřítomnění je třeba chápat jako jeho vlastní zpřítomnění v darech chleba a vína, které podle zpráv o ustanovení uskutečňuje tak, že jako božský hostitel dává svým spolustolovníkům v darech chleba a vína podíl na moci požehnání své smrti. Tak se stávají tyto dary jeho tělem a krví. To, že je zde přítomen Pán paradoxně jako dárce i jako dar, to že je tu osobně, je tajemství, které vyplývá z eschatologického aspektu eucharistie, která je předběžným darem mesiášského společenství stolu v jeho budoucím království.

g) Z toho všeho vyplývá, že svátost Večeře Páně ve svém nejhlubším tajemství a ve své podstatě může být srozumitelná teprve z tajemství celého dění kolem Krista. Toto tajemství obsahuje jeho vtělení, spásnou smrt a vzkříšení jakož i naplnění všeho v jeho slavném budoucím příchodu. Proto je každá eucharistie také "anamnezí" - slavností, která zpřítomňuje celý život Kristův.

2. Historický vývoj

O centrálním významu eucharistie v životě prvotní církve se dovídáme například ve výpovědi Sk 2,42-47: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. Důležitou teologickou výpověď přináší Pavel 1 Kor 10,16-21: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře? Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů. Tady se zdůrazňuje především společenství života, které vytváří s Pánem a jeho obcí účast na Těle Kristově. Eucharistie vytváří mezi Kristem a účastníky eucharistické hostiny společenství a vzájemné přebývání v sobě. Eucharistie ve své prvocírkevní formě není prostým opakováním Ježíšovy poslední večeře, ale stává se radostnou a děkovnou obětní hostinou s pohledem zaměřeným ke konečnému společenství s Pánem, jehož je předjímkou.

První obšírnější vylíčení eucharistické slavnosti nacházíme teprve u Justina (+ okolo 165). Naukový vývoj je spjat s liturgií a jejím výkladem. Východní teologie víc vychází z anamnéze: slavení památky je v podstatě kultovní zpřítomnění oslaveného Krista a jeho vykupitelského díla, které je působeno Duchem svatým (epikléze - tj. prosba o posvěcení darů Duchem svatým). Západní teologie se opírá o Ambrože a vyzdvihuje reálnou přítomnost, která se uskutečňuje proměnnou chleba a vína, a Augustina, který odlišuje eucharistickou od historické přítomnosti Krista znakovostí: chléb a víno jsou znakem skutečné přítomnosti. V 11. století Berengarius z Tours chápe eucharistii jako pouhý symbol našeho spojení s Kristem. Tato nauka byla odsouzena především synodou v Římě (1079) a další diskuze vedle k nauce o transsubstanciaci (přepodstatnění). Středověk se soustřeďuje pouze na reálnou prezenci a její adoraci a ve 12. století na Západě vítězí transsubstanciace (materia = chléb a víno, forma = konsekrační slova), konkomitance (pod každou způsobou je Kristus celý) a posléze obětní charakter. Sněm v Tridentu (proti reformaci) přijímá reálnou a trvalou prezenci a úctu, oprávněnost přijímání pod jednou způsobou a obětní charakter. Ve 40. letech našeho století jsou pokusy osvětlit tajemství proměny dokonce pomocí nukleární fyziky. V poslední době v ř-k oblasti dochází k novému výkladu proměnění (transsignifikace, transfinalizace - Zvěřina).

V protestantské oblasti dochází nejprve k odmítnutí transsubstanciace (Luther), která je považována za příliš racionalistické vysvětlení reálné přítomnosti Krista v eucharistii, později i této samotné reálné přítomnosti, která je vykládána jen symbolicky. Při disputaci v Marburku (1529) mezi pojetím Lutherovými a Zwingliho, se objevil závažný protiklad, který vedl k rozkolu mezi luterány a reformovanými: Zwingli učí, že "chléb a víno nejsou v žádném případě prostředky Ježíšovy přítomnosti, jsou to jen znamení, která křesťanovi pomáhají vzpomenout si na Krista a v tom se spojit s druhými věřícími. Luther trvá striktně na tom, že ve svaté večeři je tomu tak, jak to říkají Ježíšova slova: Toto je moje tělo. Leuenberská konkordie (1973) odstranila zmíněný protiklad formulací: "Ve večeři Páně se s chlebem a vínem daruje vzkříšený Ježíš Kristus ve svém za všechny obětovaném těle a krvi, skrze slovo svého zaslíbení. Tak dává sám sebe těm, kdo přijímají chléb a víno." Limské dokumenty (1982) vydané komisí Víra a řád SRC jsou dalším pokusem o smíření stanovisek katolických, pravoslavných a protestantských a představuje další etapu na cestě k jednotě i v otázkách eucharistie. Eucharistie je tu jako nová velikonoční hostina a centrální akt církve, je svátostí těla a krve Kristovy a jeho skutečné přítomnosti. Církev vyznává reálnou, živou a činnou přítomnost Krista v eucharistii. Slovy ustanovení a epiklezí se "silou živého Kristova slova spolu s mocí Ducha svatého chléb a víno stávají svátostnými znameními Těla Krve Kristovy." Stejně tak komunita v Taizé vyznává reálnou přítomnost.

3. Starokatolické stanovisko

Jak je tedy třeba mluvit o Večeři Páně, aby její tajemství zůstalo zachováno? V tom jsou mezi křesťanskými církvemi rozdíly. Spory o Večeři Páně hrály především v církvích Západu velkou a neblahou roli. Byly to především dvě otázky: otázka reálné prezence a otázka obětního charakteru Večeře Páně. Starokatoličtí teologové vycházeli především z tradice církve prvního tisíciletí, zejména ranné církve, a to z názoru, že eucharistie je především svátost, communio, hostina a společenství stolu. Této svátostné skutečnosti je třeba podřídit i oba další aspekty eucharistie, totiž reálné prezence a oběti. Nelze tyto skutečnosti stavět proti sobě a dopustit, aby rušily základní pojem svátosti. Tomuto stanovisku rozumí i současná ř-k. teologie po 2. Vaticanu. Pojem svátosti narušíme, když je reálná prezence zatížena pojmy jako je transsubstanciace, hovoří se o přítomnosti podstaty Krista, když je chápána jen staticky. Eucharistie je především děj. Stejně tak je pojem svátosti narušen, když je oběť Večeře Páně vykládán jako opakování jedinečné Kristovy oběti na kříži. Jednoznačné stanovisko starokatolické teologie zůstává zakotveno v 6. bodě Utrechtské deklarace z 24.9.1889:

V přesvědčení, že svatá Eucharistie tvoří v katolické církvi odvždy skutečný střed bohoslužby, cítíme se povinni prohlásit, že s naprostou věrností neochvějně trváme na staré katolické víře o nejsvětější svátosti oltářní a věříme, že pod způsobami chleba a vína přijímáme opravdu Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista. Slavení eucharistie v církvi není trvalým opakováním nebo obnovováním zástupné oběti, kterou Kristus jednou provždy přinesl na kříži, ale její obětní charakter spočívá v tom, že je její trvalou památkou a na zemi vykonávaným skutečným zpřítomněním oné jediné oběti Kristovy za spásu lidstva, kterou podle Písma svatého (Žid. 9,11-12) Kristus na nebi stále vykonává, ježto "je nyní za nás přítomen před tváří Boží" (Žid 9,24). Protože se tento charakter Eucharistie týká oběti Kristovy, je tato současně posvátnou obětní hostinou, při níž věřící, kteří přijímají Tělo a Krev Kristovu, vstupují ve vzájemné společenství (1Kor. 10,17).

Starokatolická teologie zastává reálnou prezenci Krista v eucharistii jako takovou, ale odmítá nauku o transsubstanciaci, případně ji nepovažuje pro pravou víru za závaznou. Odmítá transsubstanciační nauku římskokatolické církve, která byla závazně přijata IV Lateránským koncilem v roce 1215 jako nedokonalý pokus o racionální výklad tajemství proměňování. Stejně tak odmítá luteránskou nauku o konsubstanciaci, protože filozofickým (aristotelským) pojmem substance nelze vůbec obsáhnout právě to, co je na reálné prezenci podstatné, totiž osobní přítomnost Boha a člověka Ježíše Krista. Pro starokatolickou teologii je v této otázce charakteristické, že ve svých výrocích se pevně drží toho, že je Kristus ve svátosti eucharistie duchovně a reálně přítomen, ale otázka jak zůstává otevřena jako tajemství víry. V eucharistii je Kristus skutečně a podstatně přítomen. Pod způsobami chleba a vína, které se v eucharistii proměňují a posvěcují, je sám Pán opravdu a skutečně nadpřirozeným způsobem přítomen a sdílí se věřícím. Chléb a víno jsou po konsekraci Kristovým tělem a krví a nikoli pouhými symboly jeho těla a krve. Konsekrace chleba vína v eucharistii se děje nikoli v okamžiku vyslovení slov ustanovení (Toto je moje tělo, toto je moje krev…) nebo v okamžiku vyslovení epiklese (naplň tyto dary svým Duchem…), nýbrž celou eucharistickou modlitbou. Pánova slova ustanovení v eucharistické modlitbě nepůsobí sama o sobě proměnu eucharistického chleba a vína v Kristovo tělo a krev. Proměňování je působeno Duchem svatým, o jehož sestoupení se prosí v modlitbě epiklese.

Pro nás starokatolíky z toho vyplývají i důsledky, které se mají projevit ve způsobu jakým slavíme eucharistii, chceme-li, aby naše liturgie nebyla souborem formálních úkonů, ale vyjadřovala skutečně to, co věříme. Proto v naší liturgii nemá místo "pozdvihování" a následné klekání předsedajícího po vyslovení slov ustanovení. Zvonění, pokud je ponecháno, patří na začátek a konec eucharistické modlitby. Pokud se užívá kadidla, toto má být v presbytáři po celou dobu eucharistické modlitby bez toho, aby se akcentovala pouze slova ustanovení. Přiměřeným postojem věřícího společenství při celé eucharistické modlitbě je stání.

K obětnímu charakteru eucharistie se starokatoličtí teologové vyjadřují mnohem podrobněji:

1) Oběť na kříži je obětí přinesenou Kristem jednou provždy. Nelze ji Večeří Páně opakovat ani obnovovat.

2) Obětní charakter Večeře Páně spočívá v tom, že Kristovu jedinečnou oběť reálně zpřítomňuje a slaví její památku.

3) Zpřítomněním Ježíšovy oběti na kříži, kterou podle Písma svatého (Žid. 9,11-12) Kristus na nebi stále vykonává, ježto "je nyní za nás přítomen před tváří Boží" (Žid 9,24, se stává eucharistie posvátnou obětní hostinou, při které věřící, kteří přijímají tělo a krev Páně, vstupují v posvátné společenství.

V Novém zákoně není eucharistie sama nikdy označována za oběť. Přesto má co do činění s obětí a to do té míry, jakou je zvěstováním Kristovy smrti a jejím zpřítomněním. Bohu nepřinášíme chléb a víno jako dary stvoření, jinak by eucharistie byla jen jakousi starozákonní obětí pokrmů. Ani konsekrované dary chleba a vína, tedy Kristovo tělo a krev nemohou být Bohu přinášeny jako obětní dary, protože jak bychom mohli Bohu darovat vlastního Syna? Kristus není darem, který přinášíme Bohu, nýbrž darem, který od Boha dostáváme. Církev se nepovažuje za samostatný subjekt přinášení oběti vedle Ježíše Krista, ale za tělo Ježíše Krista, v němž a skrze něž je Kristus vlastním subjektem jako jeho hlava. O této teologii vypovídá i sama velká doxologie, která uzavírá eucharistickou modlitbu: "Skrze něho a s ním a v něm…."

Podstata Večeře Páně

Ambrož: "Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než Kristovo tělo a krev.

a) Za viditelné znamení této svátosti považujeme přinesení a požívání darů chleba a vína a jejich posvěcení za předsednictví kněze. V západní církvi se jako "materie" používá chléb kvašený, ve východní církvi nekvašený. Tento rozdíl považujeme za nepodstatný, jak vyhlásil už sněm ve Florencii (1439) a později starokatolická konference v Bonnu (1874). Víno má být révové a smíšené z vodou. Za "formu" platilo na Západě pronesení slov ustanovení, zatímco na Východě pronesení epiklese, která následuje po slovech ustanovení. Při bonské unijní konferenci k tomu starokatoličtí teologové prohlásili, že uznávají názor, že k integritě konsekračního aktu patří i vedle slov ustanovení i epiklese. Epiklese, které pak byly vloženy do starokatolických anafor, většinou předcházely slovům ustanovení. Díky důkazům, které přineslo nové liturgické bádání, je v současnosti přijímáno, že konsekrační moc má celá anafora.

Řádným vysluhovatelem (předsedajícím) eucharistie je řádně ordinovaný biskup nebo kněz, který svou ordinací v apoštolské posloupnosti stojí v souvislosti s ustanovením Páně a církve a jako takový jedná ve jménu Páně. Předsedajícím musí být biskup nebo kněz, nejen proto že pouze on sám silou nezrušitelného znamení své služby může zajistit přítomnost Krista, ale proto, že shromážděná obec má v řádně ordinovaném knězi jistotu, že její slavení Večeře Páně má souvislost s ustanovením této svátosti Kristem a je v souvislosti s jeho církví. Kněz předsedá eucharistii jako liturg obce, jejímž orgánem je od samotného Krista. Není žádným obětníkem obci nadřazeným a nepřináší tím žádnou oběť za obec. Obětním knězem je sám Kristus, zatímco kněz je zde jen jako jeho pověřenec, minister consecrandi. Obec se na konsekraci spolu s knězem podílí, což bývá vyjádřeno např. tím, že konsekrační modlitbu potvrzuje svým Amen, spolu zpívá závěrečnou velkou doxologii, případně se podílí i jinak.

b) Děj spásy, čili neviditelná Boží milost, která je spojena se svátostným jednáním, je přítomnost Kristovy oběti v moci jeho požehnání. Instrumentální prostředek sloužící lepšímu přijetí a pochopení přítomnosti Krista je symbolické "předvádění" Kristovy oběti - přinášení, žehnání a přijímání chleba a vína. Toto je silové pole, kde se Kristova přítomnost stává skutečnou událostí. Slovo Kristovo, svěřené církvi, určuje nový význam chleba a vína. Přestávají být tím, čím jsou dosud a jsou Kristovou památkou, jeho dílem v oběti kříže, vzkříšení a nanebevstoupení, jeho přítomností v církvi a jeho spojením s ní. Kristus se dává církvi, církev Kristu, což je vyjádřeno objektivním dějem na oltáři. Eucharistie je předjímkou Beránkovy hostiny ve věčnosti. Svými kořeny sahá do sebesdílení Otce, Syna a Ducha ve vnitřním životě Boží Trojice. Toto je moje tělo…..Kdo slyší tuto věcnou formulaci prvotní církve, nemůže pochybovat o jejím smyslu - bez jakékoliv filosofie nebo ideologie je jasné, že prvotní církev chápala eucharistii jako účast na Kristově těle a krvi. Když jíme ten chléb a pijeme z toho kalicha, jsme vtahováni do Kristovy oběti, do jeho pokory a poslušnosti i do jeho lásky k lidem. Srůstáme s Ježíšem, aby ta oběť žila a vydávala užitek i v nás. Tam odtud - od svého stolu vytváří Ježíš svou církev a stmeluje ji. U jeho stolu poznává víra, že celá příroda i vesmír, všechno je stvořeno skrze Krista a pro Krista. Tuto velikou proměnu hlásá svátost Eucharistie

Jak toto proměňování Kristus vykonává, je tajemstvím naší víry, které není přístupné našemu vysvětlování. Je to zázrak, který nemá žádnou analogii a je to projev Boží milosti vůči nám. Je to realita přítomnosti celé Kristovy osoby Boha i člověka, která zahrnuje i tělesnost. Proto mluvíme o tělesné přítomnosti. Ta se totiž v liturgii předpokládá, i když se o ní příliš nemluví. Vysvětlit ji nelze a už vůbec ne pojmy aristotelské filosofie. Jde o přítomnost a totožnost Kristovy osoby: tentýž Kristus, který se pro nás stal člověkem, za nás zemřel na kříži a s tělem vstal z mrtvých a vstoupil k Otci, aby se i s tělem na konci věků zjevil ve své slávě, ten je zde mezi námi přítomen nepochopitelně a zázračně, je to on a my ho při večeři stejně jako emauzští učedníci poznáváme a hoří nám srdce.

4. Řád Večeře Páně

Ve starokatolické církvi se eucharistie slaví v západní katolické formě. Z počátku šlo o starou římskou mešní liturgii očištěnou od pozdějších přídavků a zjednodušenou. Zavedením národních jazyků do liturgie předběhlo starokatolictví o více než půl století římskou církev a její reformy 2. vatikánského koncilu. Přijímání se podává zásadně pod obojí způsobou, protože tak se stává zřetelnějším znamením. Že kněz uděluje přijímání sám sobě je běžné, protože tím, kdo je vlastně uděluje, je Kristus sám.

Eucharistie nachází své naplnění v obci jen tehdy, když je slavena nejen knězem, ale i shromážděným společenstvím. Stůl Páně by měl být vždy prostřen pro celou obec. To neznamená, že Večeři Páně je možné slavit jen tímto způsobem, že by nebyla svátostí bez přijímání celé obce.

Obětní smrt Kristovu si mohou v eucharistii přivlastňovat spoluslavící nejen pro sebe, ale i pro jiné, živé i mrtvé. Nejde přitom za "přinášení oběti" za ně nebo její aplikací na ně, ale s vědomím Kristovy obětní přítomnosti se obec modlí při liturgických přímluvách i v anafoře za bohatší vylévání milosti za ně.

Starokatolická církev se také drží praxe uchovávání posvěcených darů Těla a Krve Krista ve svatostánku za účelem podávání nemocným a k adoraci, aniž by z toho vyvozovala nějaký zvláštní eucharistický kult. Zvláště se vyhýbá středověkým zvykům vystavování eucharistie a procesí s eucharistií a rozhodně odmítá slavení eucharistie před vystavenou monstrancí s Tělem Páně. Takovými praktikami se zatemňuje vlastní slavení eucharistie.

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 3,4,5/03, kde vyšel v rámci seriálu "To, co všichni a všude věřili".

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.