Čím je pro církev jáhen?

Slovo jáhen vzniklo z řeckého diakonos - služebník. V našem starokatolickém chápání, kdy v církvi slovo "úřad" nahrazujeme slovem "služba" by tento první stupeň trojí kněžské svátostné služby měl být znovu zhodnocen.

Písmo hovoří o jáhnech na mnoha místech. Skutky apoštolské v 6. kapitole dokumentují ustanovení sedmi mužů, na které apoštolové vložili ruce a svěřili jim některé služby, které do té doby konali sami. Důvodem bylo vlastně množství povinností při bohoslužbách a agapálních hostinách, kdy křesťanů stále přibývalo. Nejprve šlo o přerozdělení služby u stolu a tedy vlastně o technickou a sociální službu. Brzy však čteme o jáhnu Štěpánovi, který byl obdařen Boží milostí, konal veliké divy a znamení a kázal v moci Ducha moudrosti a o jáhnu Filipovi, který konal křestní katechezi a křtil. Apoštol Pavel stanovuje kritéria k volbě jáhnů: "jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu..." Samotný obsah jáhenské služby nebyl vždy a všude stejný. Když uvážíme Pavlův názor na úlohu žen v církvi, pak při doporučení Foibé, diakonky v Kenchrejích, jistě nemá na mysli nějaké svátostné pověření, ale sociální službu, která však není o nic méně důležitá.

V ranné církvi bylo hlavním úkolem jáhnů sloužit chudým a nemocným, sloužit u stolu, což znamenalo také sloužit při eucharistické hostině, zejména rozdělováním Krve Páně. Jáhni měli na starost dary pro církev, starali se o pořádek při bohoslužbě a předčítali diptychy - seznamy osob, za které se konaly modlitby. Patron našeho katedrálního chrámu jáhen Vavřinec, původem Španěl, který byl jedním ze sedmi jáhnů římské obce, měl právě na starost církevní jmění, kterým sloužil chudým a nemocným a protože jej odmítl vydat císaři, byl umučen. Apoštolské konstituce jáhnům svěřují předčítání evangelia a historie dokládá, že jako nejbližší spolupracovníci biskupů měli jáhni veliké pravomoci. Když k původně dvojí v našem chápání "svátostné" službě (biskup a jáhni) přibyla služba kněžská, diakonát zůstal v trojici svátostných svěcení přesto, že mnohé kompetence jáhnů přebírali kněží.

Zatímco biskupa obvykle světí tři biskupové, kněz přijímá svěcení vkládáním rukou biskupa, přičemž na znamení sounáležitosti spolu s biskupem vkládají ruce na novosvěcencovu hlavu i ostatní kněží v presbyteriu, jáhna světí vkládáním rukou a světící modlitbou jen biskup, což Hippolyt (+ 235) vysvětluje tak, že jáhen je svěcen ke službě biskupa.

Původní nezastupitelné místo, které měli jáhni v rámci služeb ranné církve, koncem starověku na Západě mizelo a jáhnům zůstala jen liturgická služba. Protože "slavná mše" zahrnovala liturgickou funkci jáhna a podjáhna, tyto služby většinou vykonávali kněží nebo i laici "převlečení" do příslušných rouch. Východní církve si však dodnes uchovaly stálý diakonát a jeho důležitost v sociální oblasti a - i když zmizely některé základní kompetence (křest) - značnou úlohu jáhna v eucharistické liturgii. V době vzniku starokatolictví byla jáhenská služba na Západě pouhým předstupněm kněžství a starokatolické církve ji využívaly tam, kde byl nedostatek kněží, stejně jako službu lektorů a později pastoračních asistentů a asistentek.

Co dnes ve starokatolické církvi znamená jáhen?

Jáhenské svěcení není odměna za úspěšné složení např. bakalářských zkoušek, stejně jako kněžské svěcení nemůže být odměna za úspěšné absolvování teologické fakulty. I když si v naší situaci nedovedu představit kněze, který by se předem neosvědčil v jáhenské službě, pravdivější a věrnější Písmu i tradici prvotní církve je stálý diakonát a také pro nás, jak doufám, jednou nastane čas, kdy v týmu těch, kteří slouží farnímu společenství i lidem mimo ně a mimo církev, bude mít služba osvědčených a zkušených jáhnů své nezastupitelné místo nejen vedle kněží, ale také vedle dalších mužů a žen, jejichž službu v současnosti nazýváme pastorační asistent - asistentka. Církev se přece nesmí omezovat jen na liturgii a "svátostný servis" v ghettu kostela pro úzký kroužek stálých návštěvníků, ale má být všude tam, kde lidé žijí, kde se radují, kde mají starosti, trpí nemocemi, osamělostí, kde umírají. Ranná církev měla veliké množství služeb a veliké množství povolaných a obdarovaných k těmto službám a dnes jde o to obnovit a aktualizovat tyto služby podle potřeb církve dneška. Jáhen tedy není a nesmí být jen "důležitější ministrant" při liturgii, jakýsi živý věšák na štolu, či stafáž liturgických shromáždění. Jáhen není hybrid mezi knězem a "laikem" a v jeho službě se nesmí spojovat sebevědomí "kultického zasvěcence" s pasivitou konzumenta a diváka při náboženské produkci. I když jáhni občas zastupují nepřítomného kněze a předsedají bohoslužbě, není to jen "z nouze ctnost", protože bohoslužba slova je svébytným liturgickým slavením obce. Ve starokatolických církvích je jáhnům svěřeno vedle křtu, rozdílení eucharistických darů, asistence při svátosti manželství a dalších nesvátostných liturgických úkonů také slavení svátosti pomazání nemocných. Tak je ještě více posíleno vědomí, že liturgické slavení a služba potřebným v církvi k sobě patří a nelze ji oddělovat. Láska k Bohu a láska k bližnímu, jíž se můžeme podílet na lásce Boží, je jedinou ctností a stejně tak k životu církve patří liturgie i diakonie. Jáhenská služba v sobě tyto dvě strany stejné mince spojuje ve viditelnou jednotu.