Manželství

1. Původ manželství

a) Starý zákon

Obě biblické zprávy o stvoření světa končí scénou, která je základem instituce manželství. Jahvista (Gn 2) vysvětluje Stvořitelův záměr takto:

I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest. Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se." (Gn 2, 18-25)

Smysl sexuality je tu vyjádřen tělesnou jednotou mezi mužem a ženou, kteří jsou stvořeni k tomu, aby se navzájem doplňovali a ve vzájemné lásce si pomáhali. Dokud není vzájemný vztah porušen hříchem, není v něm ani stopy po hanbě nebo studu. Po hříchu začínají nesnáze (Gn 3, 7: Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi), napětí, utrpení a pokušení k žádostivosti a k touze ovládat (Gn 3, 16: Ženě řekl: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.").

Kněžský text (Gn 1) líčí toto vše méně dramaticky: člověk je od počátku chápán jako muž a žena, jako manželský pár. (Gn 1, 27-28: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.")

Bůh stvořil muže a ženu v pohlavní odlišnosti, která slouží monogamnímu manželství, které je jako takové nerozlučitelné. Tento Boží řád stvoření byl - jak je možno vidět na polygamických úchylkách ve Starém zákoně - hříchem narušen. Ve Starém zákoně je mnoho dokladů o tom, jak se instituce manželství dostala do rozporu s původním ideálem a obsahuje už ústupky "tvrdosti srdce". Nejcennější hodnotou přitom zůstává plodnost, které je podřízeno všechno ostatní. Touha po potomstvu (ale nejen ona) vede k polygamii, starozákonní patriarchové máji více manželek, stejně jako králové, u nichž k tomu vedle osobní touhy vedou i politické a státní důvody. Výlučné jednoženství však existuje počínajíce Izákem (Gn 25, 19-28) a Josefem (Gn 41, 50), přes Ezechiela (Ez 24, 15-18), Joba (Jb 2, 9n) až po Juditu a Tobiáše. Také mudroslovné knihy pojednávají o radostech a strastech monogamního manželství a v Písni písní jde o monogamní vztah. V Ježíšově době je už jednoženství pravidlem.

Starost o zajištění potomstva vedla k možnosti zapudit neplodnou ženu a to propustným lístkem, což se v polygamii pochopitelně neobjeví. Zákon, který připouští rozvod, neupřesňuje důvody: (Dt 24, 1: Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu.) Přirovnání Hospodinovy smlouvy se smlouvou manželskou (Mal 2, 14 - 16: "Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, vůči níž ses zachoval věrolomně, ačkoli je to tvá družka a žena podle smlouvy. Což on neučinil člověka jednoho a nedal mu částku ducha? Oč má ten jeden usilovat? O Boží potomstvo. Střežte svého ducha, nikdo ať se nezachová věrolomně k ženě svého mládí. "Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin zástupů." Střežte tedy svého ducha, nejednejte věrolomně!) svědčí o zpřísnění této praxe. S rozvodem se ovšem setkáme i v Novém zákoně a znalci rozebírají přípustnost tohoto kroku (Mt 19, 3-9: Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ,muže a ženu učinil je'? A řekl: ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo'; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" Namítnou mu: "Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?" Odpoví jim: "Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.")

Manželství je ve SZ v první řadě občanskou smlouvou a není zmínka o nějakých náboženských obřadech spojených s jeho uzavřením.

b) Nový zákon

V Novém zákoně Ježíš hlásá nerozlučnost manželství a opírá se přitom nikoli o Mojžíšův Zákon, nýbrž vrací se k původnímu záměru Stvořitele. Stejně tak ovšem Ježíš prosazuje milosrdenství k člověku, který zhřešil, setkává se s cizoložnými a odpouští jim (Lk 7, 37; J 4, 18; 8, 3nn; Mt 21, 31n). Ježíš svým poselstvím původní řád stvoření obnovil (Mt 19, 3-6; Mk 10, 6-9) a manželství svým vykupitelským dílem posvětil. (Ef 5, 21-23: "V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.")

Jako svědectví pro ustanovení svátosti manželství se zpravidla uvádí Ef 5, 22-30. Je to však oprávněné jen relativně. Pavel na tomto místě mluví o tom, že manželský svazek mezi mužem a ženou má být obrazem svazku mezi Kristem a církví, a označuje tento vztah za "velké tajemství", za "sacramentum magnum", jak to překládá Vulgata. Tím se však nemíní, že by bylo manželství "sakramentem" v dnešním slova smyslu, nýbrž toto slovo se vztahuje v první řadě na církev, jejíž spojení s Kristem je velké tajemství - mystérium, a tím má být pak i manželství jako obraz tohoto spojení. To však není žádné ustanovení, nýbrž jen slova určující způsob, jakým je manželství zapojeno do řádu vykoupení. Mnohem důležitější je místo 1 K 7, 39: "Žena je vázána zákonem, pokud žije její muž. Jestliže muž umře, je svobodná a může se vdát, za koho chce, ale jen v Kristu." Tady Pavel v souvislosti s praktickými otázkami manželského stavu požaduje, aby ovdovělé ženě byla dána volnost rozhodnutí, zda se chce znovu provdat, avšak v takovém případě se to má dít "pouze v Pánu." Manželství tedy nemá a nesmí být "světskou věcí" (Luther), nýbrž má být, tak jako všechno v životě křesťanů, podřízeno novému řádu spásy, a proto má být uzavíráno pouze v Pánu, v jeho jménu a v jeho přítomnosti (arcibiskup Rinkel).

c) dějinný vývoj

Na počátku 2. století píše Ignác Polykarpovi: "Mým bratřím přikázal (apoštol) ve jménu Ježíše Krista, aby své ženy milovali jako Kristus církev… Je však vhodné, aby snoubenec a snoubenka vstupovali v manželství se souhlasem biskupa, aby to byl sňatek v Pánu a ne v žádostivosti." (5, 2).

V církevní tradici sice příležitostně nalezneme další zmínky o manželství, případně sňatku mezi křesťany, avšak teprve ve třetím století na synodě v Kartágu (254) bylo formálně předepsáno jako církevní akt. Teprve Augustin nazývá manželství svátostí a to ve smyslu slibu. Jakmile se ve 12. století vyjasnil pojem svátost (na Západě), bylo manželství za svátost považováno (II. Later. Sněm 1139).

Podle svědectví staré církve byl zastáván názor, že "svátost" manželství se uskutečňuje církevním požehnáním, a nikoli manželskou smlouvou, která byla v Římské říši záležitostí státu. Když se však ve středověku stává kněz pověřený také často zajištěním smluvní stránky sňatku "civilním úředníkem", pak se pomalu prosazuje názor, že sakramentalita manželství spočívá ve smlouvě samotné a ne v požehnání církve, které pak nakonec platí pouze za "svátostinu". Sporná otázka, zda sakramentalita manželství spočívá ve smlouvě (v "ano" nevěsty a ženicha), nebo v kněžském požehnání, zůstala otevřená ještě na Tridentském koncilu. Relativně pozdě římskokatolická církev rozhodla, "že smlouvu nelze odlučovat od svátosti", a sice s charakteristickým zdůvodněním, že "církvi bylo předáno celé zákonodárství ve věci manželství" (Lev XIII.). Dnes římskokatolická církev učí jednoznačně, že sakramentalita manželství spočívá ve smlouvě, a že si tedy nevěsta a ženich svým "ano" udělují tuto svátost sami za pouhé asistence kněze. Slova "ano" platí za formu svátosti a "sexuální naplnění" manželství za její materii. Proti tomuto naučnému mínění vystupovali vždy s odvoláním na starší tradici západní církve někteří významní teologové, mj. Melchior Canus (+1560), který označil manželskou smlouvu za materii a benedictio za formu. Rovněž galikáni a josefinisté zastávali názor, že smlouva je věcí státu a církvi náleží pouze benedictio (požehnání). Tohoto učení se dodnes drží církev Utrechtská, jakož i církve Východu a toto učení zastává citovaný prof. Küry.

2. Podstata svátosti manželství

a) V duchu toho, co je uvedeno výše, dovozuje prof. Küry, že sakramentalita manželství leží v požehnání, které tvoří formu této svátosti. Toto požehnání se však může uskutečnit pouze na základě slov "ano", které si snoubenci vyměnili na civilním úřadě, a která potom před oltářem opakují. Tato slova potom mohou platit jako materie svátosti manželství. Reusch to formuluje takto: manželství je sakramentálním požehnáním opatřená smlouva.

Manželství je myšlenkou Tvůrce o lidstvu. Bůh, který stvořil člověka jako muže a ženu, se stal zakladatelem jejich spojení. Do tohoto tvůrčího a sjednocujícího procesu vstupuje člověk svým souhlasem. Když pokřtěný, jako nové stvoření v Kristu, uzavírá sňatek, uzavírá jej ve jménu Páně. Vycházeje z toho, že pro manželství vždy platil za nepostradatelný konsens snoubenců a že tato svátost stojí na jejich vůli ke společnému životu, přikláním se k názoru, že na základě svého všeobecného kněžství si pokřtění udělují tuto svátost svým vzájemným souhlasem. Tento souhlas je formou svátosti, zatímco materií je vzájemné darování se v lásce - společný život ve všech jeho oblastech. Tato svátost působí též bere-li si pokřtěný nepokřtěného - především v pokřtěném, ale tajemným způsobem i v nepokřtěném skrze lásku, která je Božím darem. Církev, která skrze své služebníky (biskup, kněz, jáhen) asistuje sňatku, přijímá souhlas snoubenců, je svědkem jménem církve a vyprošuje jim Boží požehnání.

b) Děj spásy, který se spojuje se svátostným úkonem, pozůstává v udělení veškerých milostí, které soužití muže a ženy uspořádávají tak, aby se jejich manželství stalo "velikým tajemstvím" v Kristu a v jeho církvi. Tato milost způsobuje, že vnitřní skladba manželství je pak názorným obrazem vyššího tajemství, že vytváří v muži a v ženě výměnou jejich specifických darů zvláštní zbožnost zaměřenou na Krista a dává jim sílu, aby si ji zachovávali ve vzájemné lásce, věrnosti a respektu.

Pokud jde o řád manželství, je třeba říci, že manželství je svou podstatou nerozlučitelné. Je však možné, že člověk Boží vůli ve vztahu k manželství nenaplní. Nad každým nárokem musí stát milosrdenství a odpuštění. Starokatolické církve připouštějí rozloučení manželství z vážných důvodů a umožňují nový sňatek nevinně rozvedených. V analogii s východní praxí mluvíme někdy o "smrti manželství". Rozvod však nemůže být nikdy normálním řešením, nýbrž pomocí v situaci, kdy už nelze očekávat další soužití manželů.

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 3,4/05, kde vyšel v rámci seriálu "To, co všichni a všude věřili".

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.