Pomazání nemocných

Podobně jako v biřmování se rozvíjí, posiluje a naplňuje křesťanský život založený ve křtu, pomazání nemocných je upevněním a rozvinutím milosti svátosti pokání. Podobně jako v biřmování člověk přijímá sílu a odvahu bránit víru, ve svátosti pomazání nemocných člověk přijímá sílu a odvahu v boji s nemocí, ve snášení obtíží nemoci, v boji se zlem a překonání umírání a smrti.

Základem této svátosti je samotné Ježíšovo chování vůči nemocným a jeho pověření nemocné uzdravovat.

1. Původ pomazání nemocných - svědectví Písma

Podle názoru starých Hebreů proniká olej do hloubi těla (Ž 109, 18b ...ať mu prostoupí kosti jak olej...) a dodává mu sílu, zdraví, radost a krásu. Olej byl používán mj. k léčení nemocných (Iz 1, 6 Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem), což učinil i milosrdný Samaritán (Lk 10, 34). Podle Levitiku (3M 10-32) bylo pomazání olejem součástí očistného obřadu na uzdravení malomocných. (Lv 14, 10: Osmého dne vezme dva beránky bez vady, jednu roční ovečku bez vady, tři desetiny éfy bílé mouky zadělané olejem jako přídavnou oběť a jeden džbánek oleje...

Lv 14, 16: Pak omočí kněz prst pravé ruky v oleji na své levé dlani a sedmkrát stříkne prstem olej před Hospodinem.

Lv 14, 17: Trochou zbylého oleje na své dlani potře kněz očišťovanému lalůček pravého ucha a palec na pravé ruce a u pravé nohy tam, kde byl potřen krví z oběti za vinu.

Lv 14, 18: Zbytkem oleje z dlaně potře kněz hlavu očišťovaného. Tak za něj vykoná smírčí obřady před Hospodinem

Lv 14, 21: Je-li dotyčný nemajetný a nemůže dát tolik, vezme k smírčím obřadům jednoho beránka v oběť za vinu jako oběť podávání a jednu desetinu éfy bílé mouky zadělané olejem jako přídavnou oběť a džbánek oleje,...

Lv 14, 24: Kněz vezme beránka v oběť za vinu i džbánek oleje a podáváním to nabídne jako oběť podávání před Hospodinem....

Lv 14, 26: Z oleje si kněz naleje trochu do levé dlaně.

Lv 14, 27: Sedmkrát stříkne prstem pravé ruky před Hospodinem olej, který má na své levé dlani.

Lv 14, 28: Trochou oleje na své dlani potře očišťovanému lalůček pravého ucha a palec na pravé ruce a u pravé nohy, na místě, kde byl potřen krví z oběti za vinu.

Lv 14, 29: Zbytkem oleje z dlaně potře kněz hlavu očišťovaného, a tím vykoná za něho smírčí obřady před Hospodinem....

Lv 14, 32: To je řád týkající se toho, kdo byl stižen malomocenstvím a nemůže tolik dát na své očištění. To jsme se ovšem v této souvislosti věnovali jen symbolu oleje.

Ježíš za svého života uzdravoval nemocné a také poslal své učedníky kázat evangelium o království a dal jim moc vymítat zlé duchy a uzdravovat každou nemoc (Mt 10, 1: Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. L 9, 1-2: Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci. Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat.) Konali to vzkládáním rukou (Mk 16, 18: na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je) a pomazáním olejem (Mk 6, 13: vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je) a tak uzdravovali mnoho nemocných.

Tady je výchozí bod obřadu, posléze svátosti pomazání nemocných. Apoštol Pavel uvádí uzdravování nemocných jako zvláštní charisma 1K 12, 8-9: Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu... 1K 12, 28: A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.). Jakub ve svém listě ukládá adresátům svého listu: Jk 5, 14 -15: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej po-zdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Nemoc je následek hříchu a může být vyléčena ve jménu Páně - pomazáním a vkládáním rukou, protože tím se nemocný stává účastným Kristova vítězství nad hříchem a nad smrtí. Všimněme si, že v Jakubově listě na rozdíl od Pavla "starší" nejsou žádní charismatici ani jiní dobročinní amatéři, ale úřední osoby, které jsou k tomu zvoleny a pověřeny církví, což už je v této době běžné. Můžeme samozřejmě exegeticky diskutovat, zda slíbený účinek pomazání, vkládání rukou a modlitby se týká přítomnosti nebo eschatologické budoucnosti a také jakého druhu je slíbená záchrana. K tomu se později teologové vyjadřovali, středověk mluví jen o duchovně-duševním účinku, dnes musíme zdůraznit, že se jedná o zdraví a spásu člověka celého. Úvodní formulace ukazuje, že Jakub nemyslí na jednotlivé případy, nýbrž na všeobecně provozované konání, Tento úkon mají vykonávat starší za modlitby "ve jménu Páně"; tzn. ne na nějaký povel, nýbrž v moci a přítomnosti Pána. A modlitba víry nemocného zachrání (přinese mu spásu). Pán jej pozdvihne (přinese mu spásu). Předpokladem je při tom, že nemoc je Boží zkouškou člověka propadlého hříchu a že uzdravení se nebude dít mechanicky pomazáním nemocného, nýbrž že je zcela záležitostí Pána. Tedy žádné léčitelství, tím méně magie, nýbrž modlitba víry doprovázená znamením. Důležité je, že nemoc je tu chápána jako normální stav lidského života, nejde o žádné individuální poslední pomazání, ale o součást života církve. Obec věřících na něm má svůj podíl nejen zavoláním presbytera, ale živou účastí.

2. Svědectví tradice

O konkrétním vývoji pomazání nemocných v dalších stoletích se ví málo. Dochovány jsou především světící modlitby nad olejem (Didaché 10, 7 - koptská verze, Apoštolské konstituce 7, 27 - 4. stol.). Hipolyt Římský (3. stol.) mluví o účincích pomazání: posile a lásce, Origenes (3. Stol.) mluví o pomazání nemocných jako o doplnění svátosti pokání. Zajímavé je, že udílet pomazání nemocných mohou vedle biskupa a kněží ještě i laici, dokonce i sami nemocní, což zejména plyne mj. z textů Euchologia dolnoegyptského biskupa Serapiona z Thumis (4. stol.). Zejména na Západě nacházíme v té době názor, že svátostné konání je právě v svěcení oleje biskupem. Nejstarší formule o udílení a modlitbě při něm nacházíme v sakramentáři Řehořově (450 - 607).

Jako o svátosti mluví poprvé o pomazání nemocných římský biskup Inocenc I. (401 -417), který vyhrazuje svěcení oleje biskupovi, ale jeho udílení povoluje i laikovi. Ve svém listě biskupu Decentiovi z Gubia (416) píše o smyslu Jakubova textu: "Bez, pochyby se musí rozumět u nemocných věřících, kteří mohou být mazáni svatým olejem. Tento olej světí biskup a mohou ho používat k pomazání nejen kněží, ale všichni věřící ve své vlastní nouzi nebo nouzi svých domácích".

Teprve v 9. století se na synodách se o pomazání nemocných hovoří naplno jako o svátosti, která odpouští hříchy a navrací zdraví těla. Nyní už se nespatřuje svátostný úkon v biskupském svěcení olejů a s tím souvisí i to, že je zakázáno, aby tuto svátost udělovali laici.

Liturgické obřady od ranného středověku tuto svátost spojují se zpovědí na smrt nemocného a s viatikem (eucharistickým pokrmem na cestu). Pomazání se děje na sedmi místech těla a je spojeno s askezí nemocného. To však sebou přináší přeorientování vědomí. Uzdravující účinek v tělesné oblasti hraje jen podřadnou roli, pomazání je zcela odsunuto až k příchodu smrti, je zduchovněno a zindividualizováno. Jde o uzdravení duše, které se postupně stává jediným výkladem účinnosti (Petr Lombardus - 12. stol.). Zvláště františkánská škola se postarala o to, aby se z této svátosti stalo "poslední pomazání", které je přípravou k patření na Boha zahlazením lehkých hříchů (Bonaventura a Duns Scotus). Pro Tomáše Akvinského jde o odstranění neschopnosti vstoupit do nebe uzdravením slabostí, které má duše díky dědičnému hříchu a hříchům osobním. Tridentský sněm pak nauku o pomazání nemocných, kterou rozvinuli scholastici, s konečnou platností sankcionuje. Při tom bylo - což vůbec není smyslem apoštolových slov - pomazání nemocných označeno za "poslední pomazání", které se má udělovat umírajícím, aby "konec života byl rovněž ochráněn silnou obranou proti zlému nepříteli." II. vatikánský sněm nahrazuje výraz "poslední pomazání" označením "pomazání nemocných", aniž by však usnesení Tridentského koncilu nějak zvláště revidoval. Rovněž tak nesprávná interpretace výrazu "pomazání Ducha", kterému je třeba v Písmu svatém rozumět vždy obrazně a nikdy jím není míněno sakramentální pomazání, vede k závěru, že pomazáním nemocných přijímají ti, kterým je uděleno, "milost Ducha svatého". Takový výklad není novozákonní a je cizí i římské obřadní knize Rituale Romanům. Nicméně další vývoj v římskokatolické sakramentologii směřuje k zdůrazněním eklesiologického hlediska a uzdravení, které se týká celé lidské bytosti.

3. Podstata svátosti pomazání nemocných

a) svátostné jednání (viditelné znamení)

Toto svátostné jednání (signum) má svou materii v olivovém oleji posvěceném biskupem (v nutném případě knězem).

Formou v západní církvi do 2. vatikánského koncilu bylo pomazání doprovázené slovy. "Tímto svatým pomazáním a svým požehnaným milosrdenstvím odpusť ti Pán tvé hříchy." Protože je však tato formulace příliš zatížena jednostranně duchovním chápáním svátosti, jeví se jako vhodnější nová formulace: "Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí a posílí. Amen."

Udělovatelem je v římskokatolické oblasti biskup a kněz. V naší církvi biskup, kněz a jáhen, což odpovídá sociálnímu charakteru jáhenské služby. Není od věci s ohledem na praxi ranné církve uvažovat o rozšíření na pověřené laiky, např. pastorační asistenty a asistentky.

b)spásný děj (neviditelná milost)

S tímto svátostným úkonem spojené dění spásy spočívá v prominutí hříchů a v tělesném uzdravení, pokud je Božím záměrem. Pomazání nemocných je tak jako pokání v první řadě svátostí odpuštění po křtu vykonaných hříchů. Proti svátosti pokání je tu jisté ulehčení - právě vzhledem ke stavu nemocného. Působení svátosti je posílení víry nemocného v odpuštění hříchů a v tělesné obnovení, v neposlední řadě ve zpečetění tělesného vzkříšení. K nemocnému skrze tuto svátost přichází Kristus jako Milosrdný Samaritán, lije mu do ran olej, ujišťuje ho o smyslu jeho ohroženého nebo končícího života, dává mu sílu, naději a přijetí u Boha. Znamením kříže se nemocný připodobňuje Kristu na kříži a tak je ujišťován o svém podílu na jeho vítězství. Tak se stává nemoc i smrt následováním Krista a návratem člověka k Bohu. Toto pomazání se neuděluje pouze umírajícím, nýbrž i těžce nemocným, pokud si to přejí. (Nemocným v bezvědomí pouze tehdy, když se dá předpokládat, že by si to přáli.) Potřebné ke spáse není.

c) řád svátosti

Svátost pomazání nemocných se udílí nejlépe v rámci eucharistické slavnosti, a to po evangeliu a homilii v souvislé řadě: svátost smíření, pomazání nemocných a eucharistická slavnost pokračuje přinášením darů. Je možno takto slavit při větším shromáždění, buď v kostele nebo v nemocnici a to i ve větším počtu kněží. Je vhodné např. vyhradit jednu z nedělí v mezidobí ke společnému slavení této svátosti. Tam, kde není možno slavit eucharistii ani u lůžka nemocného, druhou doporučenou variantou je v souvislé řadě s bohoslužbou slova: svátost smíření, pomazání nemocných a svaté přijímání. Ten, kdo předsedá slavení této svátosti mlčky vloží ruku na nemocného, potom pomaže čelo a ruce posvěceným olejem za doprovodu slov: Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí a posílí. Amen.

4. dodatek

V církvích Východu je pomazání nemocných (Euchelaion) ve velké vážnosti a platí tam převážně za svátost tělesného uzdravení. Je tu veliký důraz na solidaritu kruhu církve v osamocení nemocného, proto pokud to lze, slaví tuto svátost kolem lože nemocného více kněží najednou.

Luther neměl v oblibě Jakubovu epištolu, a z toho plyne i jeho vztah ke svátosti pomazání nemocných. Luther je však dovolil jako "od otců převzatý zvyk". V evangelických církvích se koná požehnání nemocných. Luterské církve kladly vždy důraz na pastoraci nemocných a právě to vyvolalo v některých církvích této denominace snahy o znovuzavedení pomazání nemocných.

Anglikáni měli ve své první modlitební knize z roku 1549 ještě obřad pomazání nemocných, avšak ve vydání z roku 1662 byl vyškrtnut, což je ztráta vzhledem k nauce a praxi církve.

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 3,4/05, kde vyšel v rámci seriálu "To, co všichni a všude věřili".

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.