Přijímání nemluvňat

Počátky přijímání nemluvňat jsou nerozlučně spjaty s původem a vývojem praxe křtu nemluvňat. Obě tyto praktické věci však zůstávají i nadále v teorii zahaleny temnotou. Když se ve třetím století stal křest nemluvňat běžnou praxí jak na Východě tak i na Západě, objevil se všeobecný model skládající se z vodní lázně (které předcházelo nebo po ní následovalo pomazání) a přijímání. Tento model se vztahoval na všechny, bez ohledu na věk, a bez všech zmíněných tří částí byl tento iniciační proces pokládán za nekompletní.

Přinejméně již v době Cypriána byly citáty J 3,5 (Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království božího) a J 6,53 (Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život) užívány jako dvouverší v traditio fidei a zavedly to, co bylo požadováno od všech účastníků na životě křesťanského společenství. Patristická literatura nekladla nikdy otázky po "způsobilosti" nemluvňat k přijímání, stejně jako se neptala na jejich způsobilost před samotným křtem. Jediná otázka na vhodný věk, která kdy byla položena, byla v souvislosti s všeobecnou analogií mezi židovskou obřízkou a křesťanským křtem, kdy se někdo otázal, zda má být nemluvně mužského rodu iniciováno před věkem obřízky (osm dní po porodu).

V celém patristickém a raně středověkém období bylo přijímání nemluvňat při křtu spolu s dospělými kandidáty obvyklou praxí jak ve východní tak i v západní církvi, a když se počet dospělých kandidátů zmenšoval, stalo se konstitující normativní praxí. Na Východě stále zůstává zvykem podávat přijímaní nemluvňatům při jejich iniciaci. Na Západě bylo nemluvňatům od počátku 11. století podáváno k přijímání pouze víno, a to se zdůvodněním, že by těžce polykala a strávila chléb. Avšak v době, kdy se na Západě stávalo stále více zvykem, že laici přijímali pouze chléb, byla praxe podávání vína nemluvňatům všeobecně zrušena. To bylo podporováno některými scholastickými teology (např. Mikulášem Lyrským), kteří prosazovali zásadu, že přijímání těla a krve Kristovy nemá žádný smysl, pokud je přijímající nedostávají se spirituálním chápáním, což výslovně vylučovalo nemluvňata, která - jak tvrdili - je mohou přijímat pouze jenom tak jako zvířata nebo nevěřící! V té době bylo zmíněné Janovo dvouverší nahrazeno citátem 1K 11,28 (Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije), coby nejčastěji citovaný biblický výrok v této souvislosti.

Na koncilu v Basileji probíhaly obsáhlé debaty o otázce přijímání nemluvňat, když "čeští utrakvisté" v roce 1417 obnovili tuto praxi se zdůvodněním, že přijímání všech pokřtěných bylo jedním ze "čtyř zákonů božích" a bylo nezbytné pro spasení. Koncil v Basileji tento názor zavrhl a na Tridentském koncilu se toto téma stalo jedním ze zavržených, i když žádná z církví reformace, na rozdíl od utrakvistické církve v Čechách, tuto praxi v tehdejší době neprováděla. V Anglii 17. století se tato otázka objevila v debatách mezi pedobaptisty (anglikáni a presbyteriáni) a těmi, kteří praktikovali křest vyznavačů (anabaptisti a radikálněji reformované skupiny). V průběhu těchto debat pedobaptisti uznali, že by bylo teologicky nedůsledné, aby mohla být nemluvňata křtěna, avšak nemohla přijímat.

V poslední čtvrtině 20. století tato otázka opět ožila v intenzivních diskuzích, když církve revidovaly svou teologii a praxi křesťanské iniciace. Když zkoumaly teologický vztah mezi křtem a eucharistií a historickou evidenci o existenci přijímání všech pokřtěných bez ohledu na věk, poukázalo mnoho církví na nedůslednost své praxe a rozhodlo, že děti mají být opět připouštěny ke přijímání. Důležité byly v tomto procesu konzultace o dětech a přijímání, které uspořádala Komise pro víru a řád (Faith and Order) Světové tady církví v Bad Segberg v roce 1980. Nejprve začalo mnoho církví dovolovat dětem přistupovat k přijímání, avšak stanovilo jistý minimální věk (většinou věk pěti let). Brzy byla tato restrikce napadána jak z pastorálních tak i teologických důvodů, a tak se počátkem 21. století stalo přijímání nemluvňat opět běžnou praxí v mnoha církvích.

Literatura:
Colin O. Buchanan (ed.) Nurturing Children in Communion, Nottingham 1985; David R. Holeton, Infant Communion - Then and Now, Nottingham 1981; The Communion of Infants: The Basel Years, Communio Viatorum XXIX/4, 1986, 15-40; Geiko Müller Fahrenholz (ed.) …And do not hinder them, Geneva 1982; Ruth A. Meyers (ed.), Children at the Table: A Collection of Essays on Children and the Eucharist, New York 1995; Robert F. Taft, On the Question of Infant Communion in the Byzantine Catholic Chrches of the USA, Diakonia XVII, 1982, 201-214.