Přijímání na ruku?

Mezi čtenáři se zřejmě najde jen málo těch, kteří si dosud nevšimli zpráv v tisku nebo dopisů vydavateli věnovaných současné diskusi o přijímání na ruku. Ačkoliv se může zdát, že nás jako starokatolíků se tato debata příliš netýká, vyvstává v souvislosti s uvedeným tématem celá řada otázek, nad nimiž je nutné se zamyslet, abychom o dané problematice mohli zasvěceně hovořit se členy jiných církví, ale také proto, abychom si dokázali lépe uvědomit vývoj naší vlastní eucharistické praxe.
Nesmíme zapomínat, že původ eucharistie je třeba spatřovat v pravidelném společenství stolu s Ježíšem po dobu celého jeho pozemského působení, nikoliv pouze v Poslední večeři. Vždyť právě kvůli těm, které ke svému stolu zval, se Ježíš dostával do nesnází nejčastěji. Pomlouvači o něm říkali: "Jí a pije s celníky a hříšníky." Zdá se, že na stolování s Ježíšem bylo něco neobyčejně přitažlivého a proměňujícího, něco, co na všechny, kdo s ním jedli, zapůsobilo tak hluboce, že po jeho smrti a vzkříšení zcela přirozeně jedli a pili společně "na jeho památku". Proto není divu, že když se vzkříšený Ježíš zjevuje učedníkům, děje se tak často v souvislosti s jídlem, a že ho poznají právě "při lámání chleba".
Tento rozměr eucharistie je velice důležitý, neboť nás přivádí přímo k jádru v současnosti tolik diskutovaných otázek. Když nám Ježíš eucharistii předával, učinil dva nejzákladnější lidské úkony, které jsou zároveň prostředky umožňující zažít jeho přítomnost - jídlo a pití. A jaké jídlo a pití zvolil? Žádné exotické pokrmy, ale dvě nejběžnější potraviny - chléb a víno - základní látky (substance) lidského bytí.
Obě tyto látky, chléb i víno, mají značný symbolický význam. Chléb v sobě spojuje plodnou sílu země se starobylými dějinami obdělávání půdy člověkem. Chléb, to je země a déšť, rostoucí obilí, setí a sklízení, mletí a pečení, společně s tajemstvím kvasnic, vše obsažené v jediném předmětu. Bochník pak přímo vybízí, aby se stolování účastnila více než jedna osoba. Ve své nejobvyklejší podobě je tedy chléb pokrmem pro skupinu lidí. Předpokládá společenství shromážděné ke společnému jídlu, aby všichni měli podíl na lámání a rozdělování této koncentrované dobroty. Není divu, že v naší kultuře, jakož i ve většině západních kultur, je chléb považován za základní složku potravy a za prvořadý symbol všech ostatních potravin. Bochník nás přitahuje. Představuje spolupráci lidských rukou s půdou, přežití rodu nebo rodiny, okruh spolustolovníků. Jelikož zahání hlad, připomíná nám, že jako lidské bytosti jsme závislí na věcech, které jsou mimo nás. Proto, když se modlíme "chléb náš vezdejší dej nám dnes...", prosíme o vše, co k životu potřebujeme, avšak soustřeďujeme to do jediného symbolu - chleba.
Víno rovněž oplývá množstvím symbolických významů. Sjednocuje v sobě plodnou zemi, slunce a déšť, starobylé dějiny obdělávání půdy člověkem, tajemství kvasnic a kvašení. Vinná réva se v této zemi pěstuje už téměř dvě tisíciletí. I víno je určeno pro společenství více lidí a obvykle se plní do obalů, které jsou pro jednoho příliš velké. Víno je něčím víc, než jen tekutinou na zahnání žízně. Je slavnostním nápojem (žalmista hovoří o "vínu, jenž obveseluje srdce člověka") a symbolem sdílené radosti.
Jako všechny skutečné symboly, tak i chléb a víno obsahují i negativní významy. Vidíme-li chléb, nemůžeme nemyslet na následky jeho nedostatku - hladovění a smrt. Podobně nebezpečné může být také víno - jeho bezuzdné požívání snadno vede k neštěstí.
Když nám tedy Ježíš dal při večeři za pokrm chléb a víno, vybral zároveň dvě symboly oplývající základní substance lidského života, které v sobě zahrnují celou naši existenci: práci a zábavu, radost a smutek, život a smrt.
Podle Ježíšova příkazu "toto čiňte", křesťané lámou chleba a pijí víno z kalicha na Ježíšovu anamnesis. Podle tehdejších zvyklostí při jídle užívali prvotní křesťané skutečného chleba, který svýma rukama lámali a navzájem si rozdělovali, a pili ze společného kalicha. Tento podíl na společném bochníku chleba byl v prvotní církvi vnímán jako působivý symbol jednoty křesťanů, a to jak jednoty ve vztahu k ostatním křesťanům, tak i jednoty s Kristem. "Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." (1K 10,17)
Ve svém díle nazvaném Mystagogické katechese poučuje biskup Jan z Jerusalema (konec 4. stol.) nově pokřtěné křesťany o tom, jak přijímat: při přijímání je třeba vložit pravou ruku do levé - tak je vytvořen trůn pro přijímaného Ježíše. Již tento pouhý úkon přijímání eucharistického chleba na ruku byl zároveň vyjádřením úcty ke Kristu, který byl vždy nejprve vyzvednut na trůn. V tomto smyslu byl ten nejobyčejnější z úkonů přeměněn ve vědomé vyjádření úcty a oslavení Boha.
V církvi bylo přinejmenším v prvních jedenácti stoletích jejího života běžnou praxí přijímat chléb i víno - a to odděleně. Poté však začalo docházet k různým změnám. V některých oblastech, především na východě, bylo při přijímání používáno intinkce (tj. smočení chleba v kalichu a následné vložení do úst komunikanta). Na východě se tak dělo pomocí lžičky, na západě pouze rukou. V západní církvi byl později kalich laikům zcela odepřen. Lidu tyto změny pravděpodobně příliš nevadily, neboť v této době byly již povětšinou opuštěny zvyklosti prvotní církve, podle kterých všichni pokřtění přijímali každou neděli, a lidé obvykle chodili k přijímání jen jednou za rok.
Intinkce byla hned na počátku opakovaně odsouzena synodami, biskupy i papeži jako praxe, která není věrná biblicky i historicky podložené tradici přijímání pod obojí způsobou, ovšem odděleně. Při tom se obvykle poukazovalo na fakt, že jedinou osobou, která podle evangelií intinkce užila, byl Jidáš! (Mt 26, 23-25; Mk 14,20; J 13, 25-26) Jedení a pití, to jsou zcela zásadní úkony eucharistie samotné. Intinkce však znehodnotila vše, co pití z kalicha symbolisuje. Přeměnila toto znamení eucharistie jako společného jídla, při kterém se nám Pán dává, na úkon, který se spíše podobá krmení ptačích mláďat červy.
V této zemi se v patnáctém století kalich podávaný laikům stal symbolem obnovy církve. Přijímání podávané všem pokřtěným pod obojí způsobou (sub utraque), a to odděleně, bylo považováno za jeden ze "Zákonů božích", za něco, co v žádném případě nemůže podléhat změnám či omezením ze strany církve. Za tuto zásadu byli muži, ženy i děti připraveni položit život a často se tak i stalo. Po vítězství na Bílé hoře dokázali stoupenci protireformace tuto praxi potlačit jen s maximálním úsilím.
Když starokatolíci obnovili přijímání pod obojí, zvolili nejprve střední cestu mezi přijímáním pod jednou způsobou, což byla původně jediná praxe, kterou jako bývalí římští katolíci znali, a mezi pitím z kalicha, praxí církví vzešlých z reformace 16. století. Za posledních sto let však vývoj liturgických praktik jednotlivých církví natolik pokročil, že se tyto (včetně církve starokatolické a v mnoha zemích také římskokatolické) vrátili k původní praxi podávání přijímání z kalicha.
Jakkoli je jistě důležité věrně se držet biblické i historické praxe církve, není tato debata otázkou pouhého "primitivismu". Spíše jde o to, abychom dokázali porozumět významu eucharistické hostiny - hostiny, ke které nás zve sám Ježíš a při které nás všechny sytí, dávaje nám ve znamení chleba a vína sám sebe. "Mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj,"říká Pán. Při účasti na této hostině mají znamení jídla a pití zásadní význam pro plné využití symboly oplývajícího obsahu těchto základních složek potravy - chleba a vína, neboť právě ve znamení chleba a vína nás Ježíš sytí svým tělem a svou krví.
Sledujeme-li debatu o přijímání na ruku, je nezbytné si uvědomit, že tato diskuse se netýká pouze liturgických předpisů církve, nýbrž by nás spíše měla dovést k zamyšlení nad mnohem širším okruhem otázek nahlížejících povahu a způsob naší účasti na tomto společenství stolu, ke kterému nás zve sám Ježíš.

Zde tedy vyvstávají některé závažné otázky, nad kterými bychom se měli zamyslet a, je-li to možné, pohovořit si o nich i v našich farnostech:
1) Je při slavení eucharistie v naší farnosti dostatečně zjevné, že slavíme hostinu, při které dary chleba a vína jsou křesťanům pravým pokrmem?
2) Ježíš se často dostal do nesnází proto, že "jedl a pil s celníky (tj. lidmi na okraji společnosti) a hříšníky." I my sami jsme svým způsobem často "vyděděnci a hříšníky". Snažíme se dostatečně, aby eucharistie v naší farnosti byla vždy otevřená pro každého vyděděnce, hříšníka i cizího člověka, který mezi nás přichází?
3) Jakým způsobem jsou symboly "jedení a pití v přítomnosti Páně" vyjádřeny při eucharistii v naší farnosti? Mohou být učiněny ještě zřetelnějšími?
4) "Všichni jsme jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." Platí to i v naší farnosti? Máme všichni podíl na jednom chlebu nebo přijímáme každý svůj vlastní kousíček chleba, který ani nikdy nebyl součástí jediného společného bochníku?
5) Existují nějaké způsoby, jak docílit, aby slavení eucharistie v naší farnosti ještě jasněji odráželo společné stolování s Ježíšem, které tolik přitahovalo všechny, kdo jej znali a následovali?