Prohlášení IBK ke stavu Utrechtské unie (1920)

Podepsaní, na konferenci shromáždění starokatoličtí biskupové zasílají svým souvěrcům ve všech zemích - Pozdrav v Pánu!

Milovaní v Pánu!

Poté, co byl dne 9.2.1920 po věrně vykonaném díle odvolán z vinice Páně náš ctěný a milovaný spolubratr, nejdůstojnější pan arcibiskup Gerardus Gul z Utrechtu, přistoupila Utrechtská církev za svolávání Ducha svatého 8.3.1920 podle pokynů pro obsazení uprázdněného biskupského stolce a podle platného volebního řádu k volbě nového nástupce sv. Willibrorda. Dáváme vám na vědomí, že církev zvolila arcibiskupem nejdůstojnějšího pana profesora jménem Franciscus Kennick, představeného teologického semináře v Amersfoortu a doporučila ho shromážděným starokatolickým biskupům k udělení biskupského svěcení. V tomto smyslu jsme se shromáždili 28.4.1920, v den výročí založení teologického semináře v Amersfoort a udělili jsme v katedrále sv. Gertrudy podle katolického ritu spolupodepsanému panu arcibiskupovi za přítomnosti věřícího lidu biskupskou konsekraci.
V důsledku smutných okolností doby nebylo od roku 1913 starokatolickým biskupům umožněno, aby mohli přijet na jakoukoliv biskupskou konferenci. Proto využíváme nyní této příležitosti, abychom ve vícehodinovém trvajícím zasedání prohovořili mnoho záležitostí, které se týkají sjednocených starokatolických církví. Bohužel bylo kvůli stávajícím dopravním těžkostem zabráněno zástupcům starokatolických církví z bývalých rakouských států, z Polska a z Ameriky, aby podnikli dalekou cestu do Nizozemí. Nemohli jsme se proto hlouběji zabývat různými záležitostmi, které mají pro jmenované země zvláštní význam. Zabývali jsme se však následujícími body jednání:

I. V roce 1910 dala generální synoda s námi spřátelené Biskupské církve Ameriky úkol zvláštní komisi, která se momentálně skládá z devíti biskupů, sedmi kněží a osmi laiků, k podniknutí nutných kroků, aby křesťanské církve, které se hlásí k tomu, že se Bůh v Ježíši Kristu stal člověkem, přimět k uspořádání světové konference, na které by jejich zástupci navzájem mohli jednat o otázkách víry a řádu pro posilování vzájemného porozumění. Tato konference nemá být koncil, který by měl pravomoc formulovat dogmata a vydávat závazná nařízení. Žádná církev, která se těchto jednání zúčastní, se nemusí vzdávat ničeho z toho, co považuje za pravdivé a dobré a co ve svých obcí učí a praktikuje. Žádný účastník této konference nebude zodpovědný za nic, než co sám zastává nebo předkládá. Avšak jsme hluboce přesvědčení, že je na čase si s pokorou připomenout prosbu odcházejícího Spasitele: "Ať jsou zajedno, Otče, aby svět poznal, že jsi mne poslal" (srv. J 17,21) a proto v duchu lásky zvažovali, co věřící v Krista rozděluje a co je sjednocuje, aby tím snad razili cestu k porozumění a sjednocení.
Jmenovaná komise se okamžitě pustila s velkou pílí do práce. I starokatoličtí biskupové byli v roce 1913 u příležitosti 9. Mezinárodního kongresu starokatolíků v Kolíně poctěni pozvánkou k účasti na této světové konferenci. Pozvání přijali a ustavili komisi, která byla pověřena těmito jednáními.
Bohužel pak světová válka tyto důležité záležitosti přerušila. Jakmile však byly otevřeny hranice pro cestování, obnovila americká komise opět svou práci. Jmenovitě je možno podotknout, že její prezident, nejdůstojnější biskup Dr. Anderson z Chicaga spolu se dvěma dalšími biskupy a dvěma teology navštívili na dlouhé okružní cestě nejvyšší úřady pravoslavných církví Východu a evropských severských církví a zvali je k účasti na díle smíření.
Výsledkem doposud velikých obětí a mnoha snah, které americká komise k posilování tohoto projektu podnikla, je, že 12.8.1920 začne v Ženevě konference, kde se bude jednat o dalších krocích. Na této konferenci budou zastoupeny všechny církve Východu, které s plánem světové konference souhlasily. Považujeme za svou povinnost se postarat o to, aby i sjednocené starokatolické církve se této konference zúčastnily a jmenujeme za naše zástupce: Dr. Eduard Herzog, biskup Kristokatolické církve Švýcarska; Henricus Theodorus Joannes van Vlijmen, biskup z Haarlemu; Cornelis Wyker, představený semináře v Amersfoortu.

II. V dubnu roku 1923 uplyne plných 200 let od té doby, co se stará Utrechtská církev k ochraně své cti a práv cítila být nucena podle dosavadního kanonického řádu zvolit arcibiskupa a nechat jej konsekrovat jedním katolickým biskupem, poté co papežská kurie před tím po léta zabraňovala opětnému obsazení arcibiskupského stolce a činila tak i v oné době. Jak bylo možno předpokládat, byl zvolenému odepřen souhlas a byla jak nad ním tak i nad jeho církví vyhlášena exkomunikace. Za pevného držení se katolické věrouky a církevního řádu se Utrechtské církvi s pomoci boží podařilo, že přes dlouhou izolaci a trvající útoky si udržela ve víru událostí následujících dob svou existenci. Když pak před půl stoletím došlo k dogmatizaci absolutní moci římského papeže, která pro svoji špatnost i dalekosáhlý význam zavazovala ve svědomí všechny katolíky znalých těchto nových dogmat, aby se proti těmto novotám vzepřeli a zajistili si pokračující účast na požehnání katolického uctívání Boha organizováním nezávislých obcí, v té době byla Utrechtská církev ochotna se těchto obcí ujat a být jim nápomocná udělením katolického episkopátu k zachovávání katolického kněžství a katolického kultu. Uběhlo padesát let od té doby, co většina na Vatikánském koncilu shromážděných biskupů přes všechny námitky, přesvědčování a varování vydala osudné dekrety a my můžeme s pokorným díkem chválit milost Boha, která v minulých dvou stoletích zachránila Utrechtskou církev ze všech nebezpečí. Současně cítíme, že je nutné, abychom před celým světem dosvědčili, že i nadále nemáme v úmyslu se za žádných okolností nechat vytlačit z katolické půdy, nýbrž se budeme snažit i v budoucnosti následovat příklad minulých generací starokatolických svědků víry a zabraňovat ze všech sil jezuitskému deformování katolictví. Toto smýšlení chceme vyjádřit touto rezolucí:
Při zvážení:
1. že podle starých katolických pravidel víry v církvi Ježíše Krista má jako závazné učení platnost, co je zjeveno Písmem sv. a bylo v církvi vírou "vždy, všude a všemi";
2. že závěry čtyř sezení vatikánského koncilu stojí v ostrém rozporu s katolickými pravidly víry, což vyplývá z následujících skutečností:
a) Značný díl respektovaných Otců vatikánského koncilu, kteří jak počtem tak i sestavou zastupovali významné části katolického křesťanství, podal včas proti učení dogmatizovanému na čtvrtém zasedání koncilu námitky, kterými byla nepopiratelně uskutečněna právní nemožnost učinit z těchto učení dogmata.
b) Dodatečným podřízením se koncilních Otců závěrům usneseným většinou nebyly jejich námitky zbaveny průkaznosti.
c) Od 18.7.1870 bylo mnohokrát dokázán v nepřehledném množství exegetických, církevně-historických, jakož i církevně-právních spisů protiklad, ve kterém stojí dekrety čtvrtého zasedání Vatikánského koncilu s naukou Písma sv. a katolické tradice.
Po dalším zvážení:
3. že tyto dekrety vytváří pro vzdělané katolíky, kteří pod papežovou jurisdikcí zůstanou, těžké pohoršení matoucí svědomí, pro církve nezávislé na Římu oproti tomu nepřekonatelnou překážku církevního dorozumění a sjednocení;
4. že na Letnice roku 1917. se Benediktem XV. slavnostně promulgovaným novým Kodexem církevního práva přiznala papeži ve všech církevních věcech, které se vztahující na církevní disciplínu a vládu, "celá plnost" bezprostřední a neodvolatelné jurisdikční moci definované na Vatikánským koncilu jako se vztahující "řádně a bezprostředně na všechny církve, všechny pastýře a věřící" a ve všech myslitelných detailech. Tato moc byla tímto uvedena do formy závazného zákona. Proto může být ve všech svých částech skutečně také používána, a to s okamžitou platností;
5. že s tímto novým systémem, který stojí v rozporu s nikdy nezpochybňovatelným principem jedinečnosti a samozřejmosti křesťanských národů v rané církvi, se církev, nakolik se římskému papeži podvolí, stává absolutní monarchií, a to bez ohledu na pokyn Pána "Ne tak bude mezi vámi" (Mk 10,43), totiž jako ve světě, ve kterém knížata a velikáni vykonávají násilí a útlak svých poddaných. Nyní je všem katolíkům ukládána povinnost uznat jediného, nad celou církví absolutní mocí vládnoucího panovníka, který má svou moc údajně od Boha a ve výkonu této moci se nemůže dopustit žádného omylu, pokud se jedná o víru a mravy:
Podepsaní katoličtí biskupové vznáší ve jménu jimi zastupovaných katolických církví v padesátém roce po Vatikánském koncilu ještě jednou slavnostní protest proti závěrům proklamovaným na čtvrtém zasedání onoho shromáždění a proti těmito závěry konečnému sankcionování papežského systému založeného v podstatě na zfalšování starého církevního práva, na středověkém nárokování si moci a na názorech modernějšího jezuitského řádu.
Současně vyslovují přání, aby vzdělaní katolíci, kteří sice poznali nesprávnost a dokonce i veliký dosah těchto vatikánských dekretů, avšak stále ještě setrvávají pod jurisdikcí římského papeže, při pomyšlení na pravidlo ještě samozřejmé v době sv. Augustina: Když se koncil mýlí, pak musí následující koncil tento omyl odstranit (De bapt. contra Donat. 1. II, n. 4), požadovali, aby dne 20.10.1870 pouze na další jednání odložená, ne však uzavřená synoda opět začne svoji práci a zruší usnesení vyhlášená dne 18.7.1870.

III. Milovaní v Pánu! Ať vás nepohoršuje, když vám oznámíme smutnou skutečnost a musíme dokonce doznat, že náš episkopát se stal obětí těžkého klamu. Myslíme tím na jednu biskupskou konsekraci, která se konala v roce 1908 v Utrechtu a na kterou bychom nejraději zapomněli. V poslední době jsme se dozvěděli, že s tímto úkonem se objevují nové skutečnosti, které by mohly vést k hrubým nedorozuměním. Když náš episkopát tehdy udělil v Římskokatolické církvi ordinovanému, spisovatelskou činností v širokých kruzích známému a v Londýně žijícímu knězi jménem Arnold H. Mathew biskupské svěcení, tak to učinil poté, co byly předloženy všechny dokumenty, které naši dotyční biskupové shledali bezchybnými a odpovídajícími. Tyto dokumenty jsou přechovávány v arcibiskupském archivu v Utrechtu. Bohužel se později ukázalo, že v nich obsažené údaje spočívají na nepravdě. Dotyčná konsekrace byla vymámena podvodem jedinečného charakteru. Omluvy vysvěceného, že on sám se stal obětí podvodu a tehdy nevěděl, že jeho jménem vystavená sdělení o duchovních a obcích, kteří za nim údajně stojí, jakož i o jimi uspořádané synodě a volbě biskupa byly zcela nepravdivé, nebylo možno přijat za věrohodné. Již roku 1910 s ním starokatoličtí biskupové proto přerušili jakékoliv spojení. Protože Mathew koncem minulého roku zemřel, tak bychom se jím již zde asi za normálních okolností nezabývali. Skutečnost, jak se snažil získat biskupský úřad, aniž by byl zvolen nějakou církví, aby mohl platit jako její pastýř, se odrazila ve faktu, že udělil celé řadě osob částečně kněžské a částečné biskupské konsekrace, aniž by mu tyto osoby byly prezentovány a doporučeny ke svěcení nějakými organizovanými církevními společenstvími. A tak se objevují, jmenovitě v Anglii a v Americe, stále znovu údajně starokatoličtí biskupové a kněží, kteří se dodnes představují jako zástupci starokatolictví, jindy však svým podrobením se pod stolici Říma dávají papežskému tisku příležitost, aby rozšiřoval o našich církvím nepravdivé zprávy. Považujeme proto za nutné, ještě jednou veřejně prohlásit, že s těmito osobami nejsme v žádném církevním vztahu. Odpovědí na zásadní otázku, zda ordinace vymámená svatokrádežným podvodem může být vůbec platná, se zde nechceme zabývat. V každém případě se bude muset každý křesťan, který chce čestně sloužit věci království božího, vystříhat, aby na něj byly vzkládány ruce takového muže, který svoji autoritu církevního úřadu odvozuje z takového extrémně podezřelého pramene. Omezíme se v této souvislosti na jednomyslné usnesení:
1. Prohlašujeme, že biskupská konsekrace udělená v roce 1908 římskokatolickému knězi jménem Arnold Harris Methew, která byla nečestně dosažena předložením falešných vysvědčení, což bylo jmenovanému duchovnímu známo, by nikdy nebyla udělena, kdyby konsekrátoři věděli, že v dotyčných dokumentech tvrzené a naším episkopátem pro biskupské svěcení kladené požadavky vůbec neexistovaly.
2. Prohlašujeme rovněž, že s biskupy a duchovními, kteří "autoritu" svého církevního úřadu odvozují od tohoto konsekračního úkonu provedeného v roce 1908, nestojíme v žádném církevním vztahu.

Nakonec vás bratři vybízíme a prosíme, abyste duchovní dědictví, které jsme převzali od nerozdělené, svaté a apoštolské církve, zachovávali ve cti.
Vybízíme vás a prosíme, jako členy jednoho těla, jehož hlavou je Kristus, který je vyvýšeným Pánem sedícím po pravici Boha, abyste zvláštní dary, které nám byly dány, používali zbožně a pilně ke cti a blahu celé křesťanské církve.
Prosíme a vybízíme vás učinit věc bratrského porozumění mezi křesťanskými církvemi předmětem vašich soukromých a společných modliteb a pobožností, aby bylo zřejmé, že jsou stále ještě pro všechny, kteří upřímně hledají co je Kristovo, platná slova Páně o jednom pastýři a jednom stádě, aby svět mohl poznat, kdo nám seslal jeho, Ježíše Krista, našeho Pána.
Milost Pána Ježíše Krista, láska Boha Otce a společenství Ducha svatého budiž s námi všemi. - Amen.

Utrecht 29.4.1920

Franciscus Kennick, arcibiskup utrechtský
Eduard Herzog, biskup Kristokatolické církve Švýcarska
Nicolaus Bartholomeus Spit, biskup deventerský
Geog Moog, katolický biskup starokatolíků Německé říše
Henricus Theodorus Joannes van Vlijmen, biskup haarlemský