Fotbal jako smysl života

Celý svět momentálně mluví o fotbalu - nebo skoro celý svět. Žádný div v době mistrovství světa.
Ale již před tím stoupl zájem o fotbal a popularita fotbalu v Evropě. V Německu nikdy v posledních 35 letech nenaplnilo tolik lidí stadióny jako v poslední sezóně spolkové ligy. Fotbalové spolky zaznamenávají rekordní tržby a zisky.
Avšak o fotbal se nezajímají jenom prosťáčkové, nýbrž i tak zvané vzdělané kruhy nebo ti, kdo se za vzdělané sami považují. Ti se pak zabývají fotbalem více méně na vědecké úrovni. Mezi nimi je i mnoho teologů. Co z toho může vzejít, vám chci ukázat pomocí následujícího citátu:
Michael Střízlivý, teolog a vedoucí Evangelické centrály pro otázky světového názoru:
"Na ruce leží paralely mezi sportem a náboženstvím. Fanouškové cestují způsobem podobným poutím ve skupinách a nosí jako kněží odpovídající liturgická roucha než začne hra na posvátném trávníku v chrámu stadia. Fotbalová obec prožívá své hluboké komunio: společně trpí nebo triumfuje a opouští stadión proměněna."
Tolik tento citát. Doufám, že mi prominete mou odvahu, předvést vašim uším takové přepjaté myšlenky, které by však mohly být též přínosem k pobavení. Chtěl jsem tím ukázat, kam je možno dojít, když se fenomény, které se povrchně navzájem sobě podobají, vyhlásí za totožné a vyhodnocují se potom pseudovědeckým způsobem nebo dokonce drze ponáboženšťují, což se některým teologům občas stává.
Moje teze zní naproti tomu, že fotbal a náboženství jsou svojí podstatou dvě zcela rozdílné záležitosti. Omyl, že fotbal je náboženským fenoménem vyvstává jednoduše z toho, že fotbal a náboženství uspokojují částečně tytéž lidské potřeby.
Uvažujme o příčinách, proč lidé chodí do fotbalových stadiónů a o potřebách, které fotbal uspokojuje. Našel jsem tři:
1. Potřeba životní radosti
2. Potřeba společenství
a jako příklad třetí jsem vám přinesl jedno ze zmíněných "liturgických rouch":
- kázat fanouškovský šál jednoho z vedoucích mužstev -
3. Potřeba nacházení smyslu
Tedy životní radost, společenství a smysl.
Nejprve o životní radosti. Kdo byl někdy na fotbalovém stadióně, ten rychle tuto životní radost pocítil. Lidé zpívají, rytmicky se pohybují, tleskají, jedí, pijí a křičí bez zábran z plna hrdel. Kdo vstoupí na stadión, ten může za sebou nechat všední dny, nátlaky a šedé obleky, finanční krize a nezaměstnanost, velké a malé starosti každodenního všedního života. Takovýto všednosti nadřazený svět, do kterého se mohu pohroužit, ve kterém mohu prožívat přízemní radost a uvolněnost, je jednoduše životně potřebný pro psychické přežití člověka.
Nedostatek jakékoli životní radosti se nazývá deprese., což je jak známo těžká nemoc, kterou je možno na pozadí dnešního světa lehce dostat, kdyby nabyla taková místa jako fotbalové stadióny.
Dále uvažujme o společenství. Kdo jde na stadión, ten tam nejde zpravidla sám. Zpravidla jde se stejně smýšlejícími, s fanoušky. Ale i ten, kdo jde na stadión sám, samotný nezůstane. Nejpozději po prvním gólu se vytvoří veliké společenství, sbratření nebo sesestření v radosti nebo též ve smutku, podle toho, který tým branku dostal. Pak si padají lidé do náručí, kteří ani neznají jméno toho druhého. Tu se dávají do hovoru lidé, kteří by se na jiných místech ani navzájem nevnímali. V řadách fanoušků mizí i společenské bariéry, které jinde tvoří vzdělání, třídní příslušnost nebo dokonce národnost. Mnohé fotbalové organizace vytváří dokonce multikulturní skupiny, a to jak na trávníku hřiště tak i na tribunách. S trochou štěstí je tu možno objevit tu a tam i některého starokatolického kněze.
Apoštol Pavel, z jehož dopisu obci v Galacii pochází dnešní čtení, by se na to asi díval s radostí.
Randály a tupé fašistoidní špruchy tak zvaných chuligánů a jiných lidí amputovaných o rozum na tomto místě nechceme projednávat; avšak ty mají s fotbalem tolik co do činění, jako inkvizice s poselstvím Ježíše.
A za třetí otázka smyslu. Nedávno jsem v televizi viděl reportáž o fanoušcích klubu Kaiserslauten a Borussia Dortmund. Živě mně zůstala v paměti výpověď jednoho fandy fotbalového klubu Kaiserslauten: Když mám klub Kaiserslauten, pak nepotřebuji ani ženu. Zajisté, ne každý přívrženec zachází tak daleko, avšak za tímto výrokem stojí skutečnost, že fotbal může dávat smysl života.
Vím, kam v neděli půjdu, na stadión, celý týden mám dostatečnou tematickou zásobu k hovorům a ke čtení, se kterou se mohu zabývat; mám radost, o kterou se mohu dělit; můj život má smysl, i když jinak okolo sebe vnímám nesmyslnost a prázdnotu. Kdyby nebyl fotbal, mnoho lidí by padalo do hluboké propasti nesmyslnosti, prázdnoty a samoty. I zde je fotbal podstatným přínosem k psychickému přežití lidí.
Nejpozději na tomto místě bude muset nábožensky založený člověk namítnout: životní radost, společenství, smysl života - to jsou všechno přece lidské potřeby, na které odpovídá náboženství. Pochopitelně, že je možno uspokojit tyto potřeby více či méně dobře v kostele, avšak nejenom tam.
Jak jsem se vám pokusil ukázat, existují i jiná místa, na kterých mohou být uspokojeny lidské potřeby životní radosti, společenství a smyslu života, a sice místa, která nemají vůbec náboženský charakter, která však tyto potřeby často uspokojují lépe než mnohá církevně náboženská společenství nebo akce. Přesto však existuje něco, co má pouze náboženství. Něco co je zcela odlišné od společenství a smysl vytvářejících fenoménů jako je fotbal, něco co činí náboženství náboženstvím a fotbal nenáboženstvím. A sice: transcendence.
Všechna náboženství, křesťanství, židovství jakož i islám, by dokonce i budhismus hledají odpověď na nejhlubší na nejzákladnější lidskou otázku. Otázku na odkud a kam lidské existence.
Náboženství tedy hledají odpověď na ty otázky, které přesahují současnost a "zde a nyní". Pokoušejí se o smysl dávající a utěšující odpovědi v těch momentech, ve kterých lidská existence naráží na své hranice, ba dokonce, kdy se celá lidská existence stává potaznou, jako např. v případě těžké nemoci, ztráty milovaného člověka nebo vlastní smrti. Odpovědi, které též slouží psychickému přežití člověka v těchto situacích. V tomto smyslu nelze za pomoci náboženských kategorií činit fotbal něčím, čím vůbec není, ani vůbec být nechce, totiž náboženským fenoménem. Tím by se znehodnocovalo oboje, jak fotbal tak i náboženství a stírala by se jejich jedinečnost, jakož i jejich různé funkce pro psychické přežití člověka.