Bohoslužba - jednotící pouto v Utrechtské unii?!

1.

Dvojitá interpunkce na konci nadpisu neznamená žádnou tiskovou chybu. Ozřejmuje předloženou otázku, kterou se následující úvaha bude zabývat.
Kdo dnes cestuje různými zeměmi a biskupstvími Utrechtské unie nebo prožívá při některé mezinárodní akci jako je starokatolický kongres nebo teologická konference nějakou bohoslužbu, objeví při ní nejenom jazykové rozdíly. Může spatřit širokou škálu nejrůznějších ritů, počínajících napojením na tridentskou liturgickou tradici až k pokusům o soudobá přizpůsobování starokatolických liturgických forem.
Pozorovatelé pocházející z některé z velkých církví, především z tradice římskokatolické nebo pravoslavné, to může naplňovat nelibostí. Jsou zvyklí na dalekosáhlou jednotu forem, která překračuje hranice zemí i jazyků. Dokonce i římskokatolická reforma po Druhém vatikánském koncilu připustila sice různé překlady tzv. "Editio typica". Ty se však ve své struktuře a zpracování textu odlišují od latinské předlohy pouze na několika málo místech. Tyto výjimky, které potvrzují pravidlo, např. zvláštní dovolení pro misijní oblasti nebo odchylky v důsledku oficiálně nedovolených nových textových a kreativních forem zde nemůžeme zohledňovat. Ani dodatečné eucharistické modlitby, k těm čtyřem úředně platného Missale Romanum dovolené pro některé země nebo zvláštní příležitosti, neopouštějí obvyklý ductus.
Zcela jiný obraz nabízí bohoslužby reformovaných církví. Agenda a praxe severoněmecké a bavorské luterské zemské církve se podstatně liší od kalvinistické nebo zwingliánské tradice. Bohoslužby těch evangelických církví, které vytvořily unii mezi luterskými a kalvinistickými obcemi, je často kompromisem mezi těmito různými chápáními bohoslužby a forem.
Nejenom tyto různosti, ale též reformační chápání církve vedou k tomu, že příslušná zemská církev - nebo při kongregaciona-listickém povědomí, každá jednotlivá obec uplatňuje své "ius liturgicum".
To, že to podobným způsobem platí i pro katolická biskupství, konkrétně pro ta Starokatolické církve Utrechtské unie, se nezdá být každému zcela samozřejmé. Zde se ukazuje, jak se tato od roku 1889 v Utrechtské unii spojená biskupství chápou coby "místní církve", již dávno dříve, nežli se tomu stalo v novější ekleziologii.
Zatímco se Utrechtská církev cítila být až do nedávné minulosti zavázaná tridentskému řádu, uplatnily již koncem 19. století starokatolické církve v Německu a Rakousku, jakož i Kristokatolická církev ve Švýcarsku své vlastní jus liturgicum změnou jistých forem. Utrechtská církev následovala tuto praxi až při své poslední reformě. Jiné starokatolické církve, např. ta polská, se drží tridentské tradice a používají své jus liturgicum jenom ohledně používání mateřského jazyka, uznávají však daleko sahající rozhodnutí jiných členských církví Utrechtské unie v této otázce.

2.

V liturgické praxi církví Utrechtské unie je nepřehlédnutelná jistá vývojová linie: Zatímco roku 1877 poprvé zveřejněná a druhým vydáním roku 1898 biskupem Theodorem Weberem vydaná kniha "Kompletní modlitební knížka pro katolické křesťany" od prof. Dr. Franze Heinricha Reusche překládá beze změn řád Missale Romanum - včetně přímluvy za papeže -, nalezneme v reformě zastávané biskupem Eduardem Herzogem a Adolfem Thürlingsem v jádru bohoslužebné slavnosti, v eucharistické modlitbě, odchylky od platného západního tradování, které nebyly pro tehdejší dobu nepodstatné. Thürlings staví římský kánon teprve jako druhou možnost a odvažuje se především v první sloce o parafrázující změny, které tehdejší katolické chápání liturgie muselo shledávat za značné a pro římskokatolickou polemiku platilo za jeden z důvodů označovat (až do doby "Příručky náboženských otázek současnosti" arcibiskupa Conrada Grubera) starokatolictví za neoprotestantismus.
Nově vytvořenou první eucharistickou modlitbou prolamuje Thürlings chápání "kánonu" a podniká první pokus k položení různých textů vedle sebe. Může se zde odvolávat, jako při přebírání novozákonních citátů liturgického původu na praxi rané církve. Významné je především, že zde - stejně jako v nově vytvořené "Mešní liturgii" Kristokatolické církve Švýcarska, nachází epikléze opět v eucharistické modlitbě své místo. Pozdější výsledky bádání a liturgické hnutí obnovy v celém křesťanstvu, jakož i průlomy po Druhém vatikánském koncilu potvrzují oprávněnost tohoto postupu. Přijetí epikléze akcentuje současně starokatolické chápání úřadu: Nikoliv plná moc celebranta, nýbrž působení božího ducha naplňují slova ustanovení životem.
Zatímco Thürlings se i ve své první eucharistické modlitbě plně drží formální struktury římského kánonu, nachází se ve švýcarské "mešní liturgii" nejenom ve zvýšené míře změny textů, které spočívají na novozákonních citátech, nýbrž i přeřazení "Communicantes" a připomínky mrtvých a živých teprve na konci eucharistické modlitby, hned před velkou doxologií. Starokatolická liturgická reforma v Nizozemí a pokonciliární římskokatolické eucharistické modlitby převzaly totéž pořadí.
Pozdější nové formy, jak jsou praktikovány ve starokatolických biskupstvích v Nizozemí, Švýcarsku, Německu a Rakousku, musely zde vylíčení zásady jenom vésti dále, tím že uplatnily náhledy široké pastorálně liturgické práce a mohly se především opírat o znovu objevené eucharistické modlitby rané církve. "Připomínky" jsou v některých novějších předlohách dokonce zcela z eucharistické modlitby vyňaty.

3.

Nevede taková liturgická hojnost v početně nepříliš velkém církevním společenství k zmatenosti a nejednotě? Jak přijdeme k tomu, opatřit konec nadpisu našich úvah otazníkem?
Pohleďme na ranou dobu církve: Při návštěvě biskupa Polykarpa ze Smyrny u papeže Aniceta v roce 154 je host vyzván, aby v Římě slavil eucharistii v jemu běžném řádu. Ze 3. století pocházející syrská Didascalia II tuto praxi všeobecně přibližuje. Různost liturgií nikoho neznepokojuje. Nejsou obavy z žádné "rušící odchylky skrze cizí liturgie" (Josef Andreas Jungmann). Předpokladem k tomu pochopitelně bylo, že obsah liturgického konání zůstal poznatelný v tom, co bylo považováno za podstatné ve svaté slavnosti. Dnes opět získané vědomosti o raně církevních liturgiích potvrzují, že zde různost umožňovala jednotu. Nemusí a nesmí to platit i dnes pro místní církve (pokud chápeme jednotlivá biskupství jako mutatis mutandis)? Což není znakem starokatolického chápání církve, že jeden druhému připouští svobodu takové různosti?
20. mezinárodní starokatolická teologická konference, která se konala v září 1979 v Altenbergu u Kolína nad Rýnem a na které arcibiskup Marinus Kok od počátku spolupracoval s očividnou zaangažovaností, se pokusila ozřejmit společné základní linie "teologie eucharistické modlitby". Zdá se při tom, že dnes lze spíše najít konsens na základě takových výroků, které leží blízko raně církevní preces eucharistice, nežli ty v blízkosti římského kánonu. Zakrnění, pokud ne zmizení epikléze a především v římském kánonu silně vyjadřované chápání oběti eucharistické phosphory se stávají stále více odcizujícími na pozadí znalostí o modlení se ranné církve a provádění její liturgie. Její principy se staly v nejkratší době v mnoha církvích Utrechtské unie samozřejmými. A tak dochází k tomu, že právě ta biskupství, která praktikují formálně různé "nové" liturgie, v nich vidí sjednocující pouto, než aby se držely konání - i když do mateřského jazyka přeložené - tridentské liturgie včetně jejich ritů a zbytků. V eucharistických modlitbách, které stojí blízko rané církvi, se spíše najde starokatolické lex credendi v lex orandi.

4.

Při již zmíněné 20. mezinárodní starokatolické teologické konferenci vzešel popud, který si arcibiskup vzal za svůj:
Měla být "vytvořena eucharistická modlitba, která by mohla být užívána ve všech církvích Utrechtské unie jako znamení jednoty. Ta by se pak mohla stát základem ekumenické eucharistické modlitby" (text konsensu 20. mezinárodní starokatolické teologické konference).
Redakční skupina, do které náleželi farář Roland Lauber, prezident Mezinárodní liturgické komise starokatolických církví Utrechtské unie, profesor Dr. Herwig Aldenhoven, jakož i autor tohoto příspěvku, mohla předložit zmíněné komisi v létě 1980 první návrh, který potom po přepracování na podzim téhož roku při jedné eucharistické slavnosti v průběhu teologické konference v Gallneukirchen v Rakousku byl použit při slavení jedné z eucharistických bohoslužeb. Mezinárodní biskupská konference Utrechtské unie se však ještě nerozhýbala k jeho uznání, protože - ne však ze strany vědeckých znalců liturgie - byly proti této předloze vzneseny námitky.
Námitka, že zde bylo obětováno jus liturgicum místních církví uniformitě, neplatí již proto, protože nějaká prex eucharistica by byla k vyrostlým nebo nově zformovaným liturgiím jednotlivých biskupství pouze připojena a neměla by je v žádném případě nahradit. Na druhé straně zde mělo být podáno očividné svědectví, že církev ve všech svých životních formách při shromažďování okolo stolu má ve svém středu eucharistii a že biskupství Utrechtské unie ve veškeré své rozmanitosti na pozadí dějin, vlastního charakteru a životního prostoru mohou slavit společné eucharistické vyznání.

5.

K tomu, co starokatolictví ve svém odvolávání se na učení a život rané církve znovu objevilo, patří i pohled na správné členění božího lidu. Kritika římského centralismu a vývoje, jakož i výsledků Prvního vatikánského koncilu vedly k poznání, že nesmí existovat žádný protiklad mezi autoritativní hierarchií a rozkazy přijímajícím "stádem", mezi učící a poslouchající či naslouchající církví. Biskupové, kněží a laici náleží společně do "Laos tou theu"; pojem "laik" je tím jako označení neordinovaných značně problematický!
Členění, různé služby a úkoly - avšak žádný k nesvéprávnosti odsouzení boží lid, spoluzodpovědnost všech na základě křtu a biřmování - to je starokatolický obraz církve. Ten nachází v Utrechtské unii svůj konkrétní výraz v synodálních - jednotlivými biskupstvími různě vytvořených - strukturách; které spojují biskupy, kněze, jáhny a zástupce obcí ke společné zodpovědnosti. To musí dostávat svůj výraz i při bohoslužbě. Co ještě nestor starokatolické liturgické reformy v německém jazyce, Adolf Thürlings, svého času marně požadoval, je dnes ve většině biskupství a obcí Utrechtské unie samozřejmou skutečností. Bohoslužbu "neslaví" pouze kněz sám, spolu s ním jsou činní jiní členové a členky obce jako lektoři, kantoři, a vykonavatelé jiných služeb.
To, že aklamaci nepřebírá již pěvecký sbor nebo klérus a tím jsou odtaženy obci, odpovídá již z rané církve přejaté zásadě: "Modlitby a díkuvzdání předsedajícího potřebují podle svědectví mučedníka Justina (+ okolo roku 165) souhlasu obce. "Příčetnost"" celé obce se nemůže tedy vyjadřovat pouze v synodálních procesech v užším slova smyslu, na shromážděních obce, v představenstvech obcí, na synodách a na synodních radách. Shromáždění obce jako takové je bohoslužbou a je konsekvencí starokatolického chápání církve, že její nositelé jsou kněží a členové obcí. To, že tam, kde ne po všechny neděle stojí k dispozici pro vedení bohoslužby nějaký kněz, bohoslužba jednoduše neodpadá, nýbrž obec se samozřejmě sejde, modlí se a zpívá a čte z Bible, by muselo vlastně být pro všechny starokatolické obce samozřejmostí. V takových obcích také spíše narostou povolání a k zvláštnímu úřadu služby, nežli tam, kde dochází výlučně k obsluhování podle principů servisu služeb a lidé přicházejí pouze tehdy, když taková nabídka existuje a někdo na to má právě náladu.

6.

Bude muset být zvláštním úkolem Utrechtské unie, jejích jednotlivých biskupství, jakož i společných orgánů - především její Biskupské konference a Mezinárodní liturgické komise - z dnes již znovuobjevených forem a teologie starocírkevní bohoslužby vyvodit další důsledky a odvážit se k jejich aplikování v dnešních obcích. Přitom může být poukázáno na to, jakými pozoruhodnými cestami někdy dějiny kráčí: V Basileji byl kdysi jeden biskup jménem Eugene Lachat, který se ve Švýcarsku stal jedním z nejzaangažovanějších protivníků kristokatolického hnutí. A posléze byl v Basileji biskup, Anton Hänggi, který ve své badatelské práci představil poklad starocírkevní liturgie. Jeho (spolu s Irmgard Pahlovou) zveřejněný pramen "Prex eucharistica" se stal právě pro liturgickou obnovu v biskupstvích Utrechtské unie nepostradatelnou pomůckou.
Otcové starokatolického hnutí po roce 1870, aby si zachránili pro sebe a své děti bohoslužebné slavnosti, museli založit vlastní obce a biskupství, které se potom spojily do Utrechtské unie.
Bohoslužba, prožívání nerozdělitelného společenství v jediném Pánu, činí nouzovou situaci ještě dnes existujícího oddělení zřetelnou. Liturgickými obnovnými hnutími v celém dnešním křesťanstvu se stává viditelná cesta k jednotě, na které mohou být zapomenuty všechny staré body hádek, protože z pohledu starokřesťanského dědictví se stávají bezpředmětnými.

K celému tématu srovnej též:
L. Winterswyl, Das eucharistische Hochgebet der altkatholische Liturgien, IKZ 1934, str. 1-46
A. E. Rothy, Bemerkungen und Erwägungen zu den altkatholischen Liturgie, IKZ 1958, str. 84-95; 1960, str. 93-106, jakož i str. 225-238
K. Pursch, Zur Neuordnung des eucharistischen Hochgebets, IKZ 1958, str. 251-269; 1969, str. 1-33
H. Aldenhoven, Darbringung und Epiklese im Eucharistiegebet, IKT 1971, str. 79-118, 150-189; 1972, str. 29-73

Publikováno v němčině ve sborníku: Kracht in zwakheid - van een kleine wereldkerk de Oud-Katholieke unie van Utrecht, met bijdragen van: L. Gaithier, E. W. Heese, E. Kemp, G. Chr. Kok, S. Kraft, P. J. Maan, Chr. Oeyen, M. F. G. Parmentier, F. Smit, K. Stalder, J. Tans, C. Tol, B. Vignot, J. Visser, J. Willebrands; Samenstellers: C. van Kastel, P. J. Maan, M. F. G. Parmentier; Stichtig Oud-Katholieke Seminarie, Amersfoort 1982, 223 str., přeložil Josef König. (pozn. z textu byl vypuštěn poznámkový aparát, který obsahoval ponejvíce citovanou literaturu)

Sigisbert Kraft je emeritním biskupem Katolického biskupství německých starokatolíků.