Jak slavíme svatou liturgii?
(pozn. překl.: Pro ty, kteří se zabývají vývojem naší liturgie, bude tento text jistě zajímavé počtení. Je třeba mít na mysli danou dobu. Zaznívají zde mnohé myšlenky, které uplatnil o dosti let později pro Římskou církev 2. vatikánský koncil; v některých bodech šel vývoj poněkud jiným směrem. Snaha o skutečnou "liturgii obce" je v dané době příkladná.)
Liturgie je modlitbou církve. Je vyjádřením nezaměnitelného pokladu víry, který ji byl svěřen. Je něčím podstatně jiným nežli modlitbou jednotlivých věřících a proto není předmětem samovolnosti jednotlivců. Proto také není právem, nemluvě potom úkolem, jednotlivých duchovních, aby na ní podle libosti prováděli změny, ale úkolem liturga je se myšlenkově zahloubat a vcítit do její výstavby i jejího ducha, aby při jejím vykonávání mohl být její obsah plně vyčerpáván. Nelze proto samovolně něco připojovat nebo vynechávat. Pokud se dostaví potřeba ke změně liturgie, pak tento úkol řeší církev svými povolanými orgány.
Naše bohoslužba - se nazývá "svatá liturgie". Tento název je docela šťastným zavedením, protože má svůj smyslový obsah. Výraz "mše", který požívá římská církev, je bez obsahu. Co totiž znamená toto slovo? Římská církev sice také mluví o liturgii, ale u ní je to více méně označení pro jistý stupeň slavnostnosti.
Naše slavnost je provádění církvi svěřené svaté liturgie, zvěstováním smrti Páně dokud znovu nepřijde. Proto mluvíme o "svaté liturgii" namísto o "mši". Když chceme mluvit o zvláště slavnostní formě této slavnosti, pak rozlišujeme mezi recitovanou liturgií a slavnostní liturgií.
"Mši celebruje kněz", svatou liturgii naopak slaví celá obec. Obec se střídavě s knězem při ní modlí. Je proto mrzačením liturgie, pokud by modlitební části obce byly přednášeny jenom ministranty nebo dětmi. A také to znamená, že je mrzačením liturgie, pokud není celý text liturgie vyslovován hlasitě, tzn. pro celou obec zřetelně. Pokud by liturg měl modlitby promlouvat pro sebe zatímco obec zpívá nějakou píseň, pak jsme mohli zůstat u latiny jako církevního jazyka.
Úkolem liturga je naučit celou obec důstojné společné recitování, z modlitby obce se nesmí stát žádný mlýnkový růženec. Liturg musí příkladným způsobem výslovnosti "udávat tón", tzn. přednášet jednoduše, přirozeně a bez křečovitého patosu se zdůrazňováním částí vět, které dává smysl. Nikdy nesmí vyvstat dojem, že přednáší něco naučeného nazpaměť, že "odhrkává" modlitební formulky nebo dojem, že netrpělivě čeká na odpověď jiných, aby mohl pokračovat dále. Cílem musí být mluvit tak, aby slova vyplývala bezprostředně z momentálního hnutí srdce.
Zvláštní pozornost si vyžaduje recitování modliteb, které jsem vyňaty z Písma, jako např. "Naše pomoc je ve jménu Páně, který stvořil nebe a zemi" (Ž 121,2). Liturgie rozděluje tento citát mezi kněze a obec a tím je vyloučeno, aby byl vyslovován jako jakýsi "úvod jisté části Písma"; liturg a obec jej vyslovují jako modlitbu, tzn. liturg ke konci svých slov klesne hlasem jako normálně ke konci věty a obec nepokračuje jako by ve stejné větě, nýbrž přednáší svou odpověď jako doplnění vyslovené věty.
Obec se spoluúčastní liturgie kromě svými modlitbami také svými písněmi. Nezpívá tedy své písně vedle slavnosti liturgie, nýbrž jimi liturgii doplňuje a ve svých písních vyzdvihuje jisté myšlenky. Proto také není možné zařadit na jakékoliv místo nějakou píseň, lze to jenom tam, kde má liturgie jasně pociťovatelné rozmezí, což znamená, že kromě vstupu a zakončení po požehnání jsou to místa jako namísto Gloria, před kázáním nebo po kázání, namísto Sanktus, po přijímání nebo po Slovech ustanovení, o čemž bude řeč ještě později. Výběr písní musí proto určovat liturgie a není možno zpívat každou píseň na každém z uvedených míst. Také není možní nechat zpívat z nějaké písně jenom první sloku, pokud tato sloka není myšlenkově uzavřená a její vlastní výpověď vysvítá teprve v následujících slokách.
Zpěv nemá být vleklý; zpívat hlasitě neznamená ještě zpívat dobře, to se musí učit zvláště mládež, která ve své horlivosti může při zpívání lehce uklouznout.
Nejvhodnější je začít liturgii zpěvem obce, tj. ranní písní, která vyjadřuje charakter období církevního roku čili písní ke vstupu; nejlépe by bylo pokud by vyjadřovala myšlenku první modlitby. Pokání, vyznání hříchů, prosba o odpuštění - zpívat na těchto místech se nedoporučuje, protože hned poté bude následovat píseň ke Gloria. V žádném případě není možno zpívat píseň lítosti, když již bylo vysloveno rozhřešení.
Při stupňových modlitbách, a to jenom zde, je místo pro všeobecné pokání. Na každém jiném místě, či po evangeliu nebo po kázání nebo dokonce bezprostředně před přijímáním je pokání cizím tělesem. Jenom totální nedostatek liturgického citu a znalostí tam mohou pokání snášet. Údajné "praktické důvody", které jsou pro takové pomýlení uváděny, ohled na pozdě přišlé účastníky bohoslužby, kteří zmeškali stupňovou modlitbu, jsou nedůstojné. Kdo hledá vážně spojení s Pánem, přijde alespoň v takový den na bohoslužbu včas.
Není nejmenší důvod proto, aby kvůli pokání byla vynechávána následující vstupní modlitba (Ukaž nám, Pane ).
V římské mši je sice vždy modlitba Kyrie, v naší svaté liturgii však ne. Duchovní, kteří k nám přišli z Římské církve, to mnohdy nerespektují. Pro nás není směrodatné Misalle romanum, nýbrž naše oltářní kniha. Podle ní se užívá Kyrie jenom, když není Gloria. To má dobrý smysl, protože v Gloria je oslovení, které odpovídá tomu v Kyrie. Pročpak říkat dvakrát po sobě to stejné?
Podle naší oltářní knihy Gloria ve třech nedělích předpostní doby - na rozdíl od římské mše - nevypadává.
Pokud se Gloria zpívá, začíná kněz zpěvem "Sláva na výsostech Bohu" a obec dojít mezi zpěvem kněze a obce k nějaké vsunuté varhanní mezihře. Písní musí být skutečně píseň charakteru Gloria a ne nějaká jiná. Také zde nemá vyvstat nějaká přestávka tím, že pěvecký sbor, který chce zpívat slavnostní Gloria, musí své "nasazení" teprve připravit udáním tónu v akordu apod.
Po přečtení epištoly a evangelia nemá nikdy chybět - zpívaná či recitovaná - odpověď obce.
Píseň před kázáním má vyjádřit ochotu naslouchat slovu božímu nebo prosbu o osvícení ke správnému chápání radostné zvěsti nebo může též již vyjádřit nějakou myšlenku kázání.
Píseň po kázání může buď dát doznít myšlence kázání nebo nahradit vyznání víry nebo již vyjádřit myšlenku přinášení darů.
Hezké je při zvláštních svátcích nechat obec namísto písně recitovat sborově vyznání víry.
O úplném nepochopení věci svědčí, když kněz modlitbu nad dary vyslovuje potichu, zatímco obec zpívá. Je to přece obec, která dary přináší.
Při odhalení kalicha zazní v liturgii poprvé zvonečky. Nesmí být nikdy hlučné. Zde stačí jednoduché zazvonění.
Mezimodlitba musí být vyslovována nahlas již proto, aby byl přechod k prefaci důstojný a nemusel být vynucován nějakým "na věky věků" bez souvislosti nebo vsuvkou z nouze "Bůh buď veleben". Začíná se jednoduše s "Pán s vámi".
Na prefaci musí navázat - tak jako při Gloria - bezprostředně, tedy bez nějaké mezihry, zpěv obce, aniž by kněz sám uváděl slovem "svatý". Toto slovo vyslovuje nahlas jenom při recitované liturgii, když obec nezpívá. Protiřečilo by si, kdyby "předmluva" (preface) byla zdůrazněna zpěvem kněze a následující text Svatý, svatý ... by potom byl jenom recitován.
Vyslovovat modlitby kanonu tiše znamená popírání práva obce. Právě v těchto modlitbách se uplatňuje všeobecné kněžství věřících. Římská církev přikazuje vyslovovat kanon tiše, protože všeobecné kněžství věřících v širokém slova smyslu popírá.
Při "Společenství" je vždy prosba za biskupa, je to jeho privilegium, aby zde byl jmenován. Jenom, když se zde modlí sám biskup, říká "za naše biskupy".
Při připomínce živých je třeba vložit zaznamenatelnou přestávku, aby měli věřící čas pomyslet na své milé.
Epikleze (Sešli nám ) je nejdůležitější částí liturgie, neboť v ní - a nikoliv pouze ve slovech ustanovení - spočívá konsekrační moment. Kněz totiž "neproměňuje" nějakou magickou slovní formulkou, nýbrž je to Duch svatý, který je právě zde prošen, způsobuje "proměnění". Proto je vhodné tuto část zvláště zdůraznit. Liturg vloží před její slova pauzu, aby si obec klekla nežli tato modlitba začne a aby nepokoj poklekání tuto modlitbu nerušil a nepřehlušoval. Znamení zvonečkem na počátku pauzy má obec upozornit, že se blíží vrchol bohoslužby. Samotná modlitba má být vyjádřena se zvláštním důrazem.
Slova ustanovení se recitují jako zpráva o skutečnostech a ne jako nějaká magická formulka, jak je tomu při římské mši.
Znamení zvonem při pozdvihnutí posvěcených darů nesmí být hlučené. Trojnásobné zazvonění doprovází poklek, tři jednoduchá zazvonění pozdvihnutí samotné a trojnásobné zavonění opětný poklek. Tři zazvonění při pozdvihnutí nesmějí za sebou následovat příliš rychle, aby měla obec čas ke své tiché modlitbě.
Tajemství proměny vyžaduje ztišení duše; musí být následováno nějakou pauzou. Nejkrásnější je, když varhany jemně preludují, zatímco se věřící modlí. Svým způsobem by tu bylo místo pro píseň, ale prohloubené liturgické cítění zde každý hlučný nebo i jen hlasitý zpěv odmítá; jak hra varhan tak i zpěv musejí být velice jemné.
Při připomínce zemřelých je třeba opět vložit pauzu, aby měli věřící čas si na své zesnulé povzpomínat.
Jenom skrze poučení Pánem si dovolujeme vyslovovat jeho modlitbu; to tvrdíme alespoň při úvodu k této modlitbě. Oslovení Otče chceme vyslovovat tak, aby bylo cítit naši bázeň.
"Agnus Dei" není žádnou modlitbou na střídání, nýbrž se obec připojí k modlitbě kněze, což znamená, že i kněz má vyslovovat "Smiluj se nad námi".
K "Pane, nejsem hoden" se má znamení zvonkem konat vždy před touto modlitbou a ne současně s ní a zajisté ne teprve na konec.
Podávání svatého přijímání obci se koná okamžitě po přijetí hostie knězem a ne teprve po jeho přijetí z kalicha. (Přijímání pod obojí bylo u laiků zavedeno v Katolickém biskupství starokatolíků v Německu teprve až v roce 1947, nejprve jenom pro vyhnance z Varnsdorfského biskupství, kteří na ně byli zvyklí, a až o několik let později všeobecně. pozn. překl.)
Vysoce nevhodné je hned po přijetí hostie začít se zpěvem písně; zpívání zaříná teprve tehdy, když je celá slavnost přijímání ukončena.
Zvonění oltářních zvonečků při Te Deum není ničím slavnostním, ale je to nesmyslný rámus.
I sólový zpěv a instrumentální hudba se musí přizpůsobit svaté liturgii a nesmí vyústit v nějaký "kostelní koncert" u příležitosti liturgie. Vhodná místa pro tento druh hudby jsou před a po kázání, po proměňování, při podávání svatého přijímání a po přijímání. Sólový zpěv Otče náš se může konat pouze v místě pro Otče náš. Během takových "vložek" se s pokračování liturgie čeká.
Vnější formy liturgie musí probíhat bez rušení. Jistě není žádným neštěstím a v porovnání s významem liturgie ničím strašným, když se vyskytne nějaké nedopatření, i když je to třeba rušením obce, které vytrhává věřící z jejich modliteb. Špatné nasazení varhan, nesrovnalost v oblečení liturga, dodatečné přinesení nějaké liturgické pomůcky, na kterou se zapomnělo, převrhnutí nějaké nádoby jako je např. kalich, nechtěné zazvonění zvonečků nebo problémy se svíčkami jsou věci, kterým je moudré předem zabránit.
K takovému rušení patří i nevhodné chování ministrantů. Ty je třeba pečlivě zacvičit a vychovat. Nejistotu při jejich úkonech a nedbalost v jejich držení těla (zbrklou chůzi nebo jiné málo vhodné pohyby, povislá ramena, soustavné hledění k obci atd.) je možno odstranit poukazováním na problémy.
Každý, kdo je povolán - ať už je to na jakémkoliv místě - k účasti na svaté službě, ať si je vědom důležitosti svého konání!
Překlad biskupského oběžníku německým starokatolickým duchovním z roku 1946 (přeložil J. König).
Erwin Kreuzer byl biskupem Katolického biskupství německých starokatolíků v letech 1935-1946.