Kdo jsou starokatolíci?

Starokatolíci tvoří společenství křesťanů, které je součástí velké rodiny jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církve. Nejsou žádnou sektou, která by se ohraničovala a uzavírala. Vědí, že pouze pokud se přiznají k víře v církev, jak ji sama církev formulovala ve svých vyznáních víry, mohou se po právu nazývat křesťany. Starokatolíci jsou si rovněž vědomi, že jejich společenství je pevně spjato s tradicí katolického křesťanství Západu, z níž vzešlo, a snaží se o to, aby z ní stále čerpali. Zároveň jsou však přesvědčeni o tom, že křesťanská zvěst je především zvěstí Nového zákona, a proto pojímají křesťanství primárně jako biblicky orientované. Neustále poměřují svůj život a praxi biblickou zvěstí a stejné biblické kritice jako svůj vlastní život podrobují i tradici církve.

Starokatolíci, považují-li se za součást obecné církve, jsou zároveň přesvědčeni, že odpovědnost za obecnou církev a svět neleží prvotně na biskupovi Říma, cařihradském patriarchovi či kterémkoliv jiném jedinci či vybrané církevní obci, ale především a v první řadě na všech místních církvích.

Starokatolíci, právě pro vědomí toho, že místní církev je vždy zároveň celou církví a v životě místní církve žije zároveň celá církev, kladou na první místo život společenství křesťanů shromážděných kolem biskupa v Duchu svatém. Společenství, v němž je počítáno s každým v jeho jedinečnosti a plnosti. Společenství, které spíše než aby v tunách papíru předkládalo, co se má věřit a jak se má věřit, a křesťanství zaměňovalo za disciplinární řády, se snaží skutečně víru žít a v neustálém dialogu víry a světa nalézat odpověď na to, co si počít s vlastním lidstvím.

Starokatolíci vědí, že osud jejich společenství nikdo neurčí zvenčí a oni nebudou pouze pasivními příjemci, kteří se z takového rozhodnutí budou těšit, či na něj budou nadávat. Jsou si vědomi toho, že jsou to oni, kdo se svým biskupem a duchovními rozhodují a nesou odpovědnost za to, kudy se církev, v níž a s níž žijí, bude ubírat. Starokatolíci nezapomínají na to, že jeden každý z nich je povolán k tomu, aby skrze jeho život ve společenství s ostatními přicházel ke slovu Bůh.

Starokatolíci jsou si vědomi své vlastní identity, kterou volí pro přesvědčení, že v ní mohou žít křesťanství v jeho plnosti. Toto vědomí je ale přesto nesvádí k pocitům výlučnosti a jedinečnosti, v nichž by na ostatní křesťany shlíželi jako na méněcenné. Naopak bolestná skutečnost, že křesťané, kteří by měli být opravdovými bratry a sestrami v Kristu, se vzájemně potírají a vylučují, vede starokatolíky k neustálému usilování o dosažení jednoty, jež nachází svůj výraz v jejich aktivním zapojení v ekumenickém hnutí.

Starokatolíci díky své zkušenosti neztrácejí naději, že Ježíšova zvěst může být i dnes radostnou zvěstí a šancí pro svět. Svou naději nabízejí i Vám.