K OTÁZCE ROZLUČITELNOSTI KŘESŤANSKÝCH MANŽELSTVÍ

Hlavní důvod, který protivníci zásadní rozlučitelnosti křesťanských manželství uvádějí, je poukaz na Bibli, nebo jinak řečeno na jistá vyjádření Ježíše a apoštola Pavla.

Avšak přece spočívá tento odkaz na nedorozumění a falešném výkladu toho, co tyto výroky vůbec neobsahují a jsou z nich činěny vývody, které nejsou těmito výroky zdůvodnitelné.

Přezkoumejme krátce tato známá místa. Obhájci nerozlučitelnosti manželství se odvolávají nejprve na Mt 5, 31-32: "Bylo řečeno: Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek. Já však pravím, že každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva (porneia), uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží". K tomu přijde ještě podrobnější paralela u Mt 19, 3nn.: "Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny? Odpověděl jim: Nečetli jste, že Stvořitel od počátku "muže a ženu učinil je"? A řekl: proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce a budou ti dva jedno tělo a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Namítnou mu: Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek? Odpoví jim: Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku .Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží". Takřka stejnými slovy se opakuje evangelista Marek (10, 1nn.), jenom ve verši 11 jednoduše říká: "Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství". Stejně je tomu u Lukáše 16, 18: "Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží." K tomu se přiřadí ještě místo v 1 K apoštola Pavla (7, 10-11): "Těm však, kteří jsou svázáni manželstvím, neporoučím já, nýbrž Bůh, aby žena od muže neodešla, když však odejde, ať zůstane nevdaná nebo se znovu se svým mužem smíří. Muž ať svou ženu nepropouští."

To jsou tedy citáty z Bible, které údajně dokazují bezpodmínečnou nerozlučitelnost manželství, i těch uzavřených křesťany. Tato místa je však možno správně chápat pouze, když přihlížíme k daným poměrům a pravidlům židovského, nebo lépe mojžíšovského zákonodárství a jeho výkladu a uplatňování.

Pátá kniha Mojžíšova (24, 1) obsahuje následující předpis: "Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu."

Výraz "shledal něco odporného" zní velmi všeobecně a neurčitě a byl proto pochopitelně vykládán různým způsobem. Někteří v něm chtěli vidět jenom velmi závažné mravní prohřešky a zločiny, zvláště cizoložství, které by pak ospravedlňovaly propuštění manželky a nový sňatek muže, zatímco jiní se domnívali, že pouze stačí, když žena dá muži nějaký důvod k nespokojenosti. Právě v době Ježíše vzplanuly znovu hádky mezi vykladači Písma, protože se krátce před narozením Ježíše vytvořily dvě navzájem si protiřečící a proti sobě bojující školy nebo směry: ta přísnější rabína Šamaje, která připouštěla propuštění manželky pouze v případě manželské nevěry nebo z jiných převelice závažných příčin, a liberálnější škola rabína jménem Hilel, která vystavení rozlukového listu pro ženu, její propuštění a nový sňatek muže považovala za přípustné i z méně závažných důvodů.

Proto se obrátili farizejové na Ježíše s uvedenou otázkou. Byli v zásadě protivníky Ježíše a chtěli jej, jak říká Matouš "pokoušet", tzn. nejenom zkoušet jeho znalosti mojžíšovských zákonů a eventuelně je kritizovat, nýbrž touto choulostivou a velice spornou otázkou jej přivést do rozpaků a vytvořit mu vyjádřením odlišného názoru protivníky a nepřátele. Ježíš se rozhoduje pro přísnější interpretaci zákona. "Přirozená boží vůle" chtěl Ježíš říci, "jakož i rozumová úvaha vyžadují jednotu (spojení muže a ženy) a v zásadě nerozlučitelnost manželství; opak by musel vést k společenským a mravním zlořádům a k rozpadu lidstva. Mojžíš sice našim otcům dovolil, že muž může svou ženu poslat pryč a vzít si jinou, když se mu jeho žena nelíbí; ale tím se Mojžíš jen podřídil tehdejším hrubým zvykům a okolnostem doby a morálce svého národa. Tak tomu nebylo vždy a tak tomu vždy být nemá. Udělení rozlukového listu a tím i propuštění nemůže být přenecháno svévoli a jednostrannosti manžela, muži samotnému nemůže náležet právo svou právoplatnou manželku propustit "z nějakého důvodu". Právo propustit svou ženu muž nemá, což může sice být popíráno, protože je to zaručeno v Mojžíšově zákoně, ale tento zákon nelze vykládat lehkomyslně a má být chápán tak, že muži je přípustné propuštění ženy jednom z velmi důležitých důvodů, zvláště v případě cizoložství, jinak svým novým sňatkem s jinou vykoná cizoložství, nevěrnost a je vinen, že jeho propuštěná manželka svým opětným sňatkem s jiným mužem na něm vykoná cizoložství stejně jako ten, který si ji vzal.

Ježíš se totiž nevyjadřuje proti možnosti a dovolenosti zrušení manželských pout a nového sňatku. Vždyť přece sám prohlásil, že nepřišel "zákon zrušit, ale jej naplnit", tzn. správně ho vyložit a očištěný od špatných interpretaci a zkomolení jej plnit a že, z tohoto zákona "nemá být odstraněna ani čárka" (Mt 5, 17-18); rozluka manželství byla pro Mojžíše jediným prostředkem, jak odstranit polygamii (mnohoženství) rozšířenou jak u starých Židů, tak i u okolních semitských národů Východu. Vzpomeňme si jenom na tzv. židovské "patriarchy". Byl to zásah do tehdejších právních poměrů, na kterém nechtěl nic měnit ani Ježíš. Nikdy se o takovém úmyslu nevyjádřil, jinak by to vyslovil jasně a jednoznačně. Vystoupil však, jako i u jiných příležitostí, zvláště v tzv. kázání na hoře (Mt 5, 21nn.), proti svévolnému a samovolnému výkladu a interpretaci tohoto Mojžíšova zákona ze strany farizejů, vykladačů a znalců Písma a chtěl, co se týče našeho případu, aby rozluka manželství a příslušníků jeho národa byla co nejvíce omezena a ztížena. Manželství by mělo být uzavíráno v zásadě, tak řečeno ideálně, na doživotně a zrušení manželských pout a opětný sňatek by měly zůstat řídkými výjimkami, které jako výjimky neporušují pravidlo, nýbrž jej potvrzují.

Proto se obracejí všechna uvedená místa Písma jen proti svévolnému, svémocnému, frivolnímu, ze smyslnosti nebo přesycenosti pocházejícího propuštění ženy, ne proti propuštění samotnému. To platí zvláště o výše citovaných místech Mk 10, 11 a L 16,18, kde Ježíš mluví o lehkovážném propuštění, opuštění nebo poslání pryč ženy nebo muže, jakož i o 1K 7, 10-11, kde Pavel v duchu Ježíše požaduje, aby žena neodešla lehkomyslně nebo dokonce zlovolně od muže a chce, pokud by tak učinila, aby se se svým mužem smířila. Pavel zavazuje k podobnému jednání i muže. Židovství si na základě mojžíšovského zákona ponechalo rozlučitelnost manželství z důležitých důvodu, zvláště z důvodů nevěry, až do dnešních dnů.

Naproti tomu chce v roce 130 po Kristu vzniklý spis "Pastýř", který je připisován žáku apoštolů Hermovi, a který zastává nepavlovské židovské stanovisko, připustit odluku manželů, nikoliv však rozvod a nový sňatek. "Muž ať ji (manželku) propustí a zůstane sám". Když muž propustí ženu (která se provinila cizoložstvím) a vezme si jinou, sám zcizoloží (Pastýř Hermův kniha II, přikázání IV, 1). Celá řada církevních autorů a církevních Otců severoafrické a západořímské církve se poté připojili k tomuto stanovisku; tak např. Justin (Apol. 1, 6), Kliment Alexandrijský (Strom. II, 23), Origenes (Comm. V Římě VII, 2), Tertulián (adv. Marc. IV, 31), Cyprián (Test. Adv. Jud. III, 90), Hieronymus ( v Mt 19), Ambrož (v L VIII, 5), Augustin (De Conj. Adult. 1, 5, 6). Odvolávají se přitom na citovaná místa v Mk 10,11 a L 16, 18, kde se, jak známo, zcela jednoduše a všeobecně praví: "Kdo propustí svou ženu a ožení se s jinou, ten cizoloží". Zapomínají však, že Pavel na často citovaném místě 1K 10, 11 jednoduše říká: "Ať muž svou ženu nepropouští." Vzato doslova, by tím byl muži zakázán rozvod dokonce od své nevěrné ženy, což jistě nikdo nikdy netvrdil. V důsledku toho může tato věc mít pouze smysl: "Ať muž nepropouští svou ženu bez vážných důvodů"; v této souvislosti mohou mít místa Mk 10, 11 a L 16, 18 pouze tentýž smysl jako Mt 5, 32 a Mt 19, 9, tzn. jak Pavel tak i Ježíš dovolují rozloučení manželství a nový sňatek, ale jenom jako výjimku, z nejvýše oprávněných důvodů, především při manželské nevěře. Ze strany římské církve byl zdogmatizován výklad zmíněných míst Písma ve smyslu bezpodmínečné nepřípustnosti rozluky manželství a nového sňatku manželů rozloučených z jakéhokoliv důvodu, a to na Tridentském koncilu, 24. zasedání, v 7. kánonu. V 8. kánonu tohoto shromáždění bylo prohlášené za dovolené dočasné rozdělení manželů a byla vyslovena kletba nad těmi, kteří zastávají opačný názor, případně výklad zmíněných míst Bible.

Řecká a také Ruská pravoslavná církev opírajíc se o znění Mt 5,32 a Mt 19,9 - kde je výslovně jmenováno pouze "manželské cizoložství" - prohlásily rozluku manželství a nový sňatek rozloučených za přípustné, a sice pouze v případě dokázané nevěry. Evangelická církev zde zdůrazňuje spíše ducha než literu Písma a připouští zrušení manželských pout a nový sňatek pouze z velmi vážných důvodů, tedy vlastně jen v případě manželské nevěry.

Pro Starokatolickou církev nemohou být učení a názor římských teologů i římské církve určující a ustanovení Tridentského koncilu nejsou závazná.

Zcela nevhodně používaný výraz "tradice" nebo "tradování", které nejsou vlastně ničím jiným než výsledkem (ani všeobecně jednotných) teologicko-filozofických spekulací, úvah a naučných názorů, nemá u nás (na rozdíl od římanů) tutéž váhu jako Písmo a není pro nás "nepsaným slovem božím", přičemž označení "nepsané" nesouhlasí ani historicko-literárně, ale má pro nás pouze cenu a váhu, pokud neopouští biblický základ a neodporuje duchu a podstatě Písma, které vysvětluje a komentuje. Nic nám nebrání se i v tomto bodě vracet ke skutečně "starokatolickému", to jest prakřesťanskému naučnému stanovisku a kdybychom v daném případě následovali praxi Řecké církve, která je Starokatolické církvi nejbližší a nejpříbuznější, museli bychom se vyslovit pro výjimečnou rozlučitelnost starokatolických manželství.

Zhoubných následků pro společenský a mravní řád se při přísně zákonitém uspořádání rozluky manželství netřeba obávat, jak ukazují zkušenosti židovského, pravoslavného a evangelického náboženského společenství. Právoplatné rozhodnutí nemá v takových výjimečných případech učinit dotyčný manželský pár, nýbrž příslušná řádná státní soudní instance. Zrušení manželských pout zůstává vždy politováníhodnou skutečností a zlem; ale vzhledem k tomu jak se okolnosti vyskytují a jaká je lidská přirozenost, je to menší zlo, které se trpí proto, aby se zabránilo většímu. Manželství je ve své podstatě a právně smlouvou, která zakládá nejenom práva, ale i povinnosti a již podle přirozeného práva se jeví smlouva zrušenou a neplatnou, když obě smluvní strany neplní své podmínky a závazky. Stejným způsobem se může cítit být zbavený smluvních povinností ten, jehož smluvní partner se chová proti smlouvě. Je nespravedlivé, kruté a nelidské doživotně připoutávat nevinou stranu k vinné a chtít, aby trpěla za hříchy a zločiny strany druhé. Každý, kdo nezavírá své oči před střízlivou a někdy smutnou realitou života, ví, kam vede nezřídka trvání na nerozlučitelnosti manželství, jež připouští v nejkrajnějším případě pouze prostorové oddělení manželů. Vede k hospodářskému a morálnímu rozpadu rodiny, k nemravným poměrům a k zanedbávání výchovy dětí.

Když jedna manželská strana poruší svůj slib a provede manželskou nevěru nebo když propadne nějaké vášni, jako alkoholu, nepříčetnému hazardu nebo nesmyslnému rozmrhávání apod., když svým nemorálním pohoršujícím životem získá venerickou chorobu nejen sama, nýbrž tento jed a tím i nevyléčitelné umírání přenese na manželku, manžela nebo děti, když nastanou případy, že neovladatelná zvířecí chlípnost se nezastaví i před vlastním potomstvem, když se manželka stane travičkou nebo vražedkyní, muž se stane zločincem a dostane trest doživotního vězení nebo i jen 15 či 20 let, když muž hrubě a brutálně bez přestání tyranizuje ženu a děti, nebo dokonce ohrožuje jejich život, když namísto toho, aby se staral o chléb pro rodinu v zuřivé běsnivosti rozmlátí zařízení domácnosti a přivede snad kdysi majetnou rodinu na žebráctví, potom je povinností státních a církevních strážců společenského a morálního řádu vytvořit změnu a odstraněním takového nesnesitelného stavu, který se stal prokletím, nevinné straně umožnit, aby se z něj spolu z nevinnými dětmi vymanila a založením nového manželství byla chráněna před bídou, zoufalstvím nebo zruinováním.

Chci se zde omezit pouze na tento malý výklad ve velmi vážné záležitosti. Ať bude mít můj výklad jakýkoliv účinek, vyjádřil jsem jím upřímně a otevřeně své přesvědčení a splnil tím povinnost vůči svému svědomí; jsem tím zproštěn odpovědnosti, kterou musí nést ti, kteří tvrdohlavě a nepoddajně z jakýchkoliv důvodů lpí na nerozlučitelnosti manželské smlouvy.

Poté, co se naše synody již dvakrát vyslovily, minulá 21. synoda dokonce intenzivně, za možnost a přípustnost zrušení starokatolickým obřadem uzavřeného manželství, je podle mého názoru tato otázka pro Starokatolickou církev Rakouska již rozhodnuta a není více sporná.