Nebe: předložte daňové přiznání!

Vždy, když slyším nějakou debatu ohledně vztahu křesťanů k majetku, vybaví se mi otázka, kterou v knize Desatero v životě židů a křesťanů pokládá rabi Stern: "Byl Ježíš komunista?" Nejsou jeho prohlášení o majetku nereálná a utopická? - zvláště když je porovnáme s přístupem židovským (rabínským)?

Ježíš mu říkal: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej chudým, a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne."

Budeme-li číst Nový zákon mělce, nebudeme mít zřejmě jinou možnost, než před otázkou rabi Sterna couvnout: ano, vypadá to, že Ježíš zřejmě prosazoval něco na způsob komunismu! Nejspíše potom budeme tvrdit, že Ježíš přináší zásadní (duchovní) revoluci, která nezná kompromisy. Možná i slovo "duchovní" zcela vypustíme, podobně jako to udělali někteří radikálně levicoví vykladači dějin.

Druhou možností by bylo Ježíšovým výrokům ořezat hrany s poukazem na to, že jsou určeny jen někomu a někdy. Rozhodně ne nám. My přece živíme rodiny. Jak bychom mohli rozdat majetek, který jsme právě pro zabezpečení svých rodin pracně shromažďovali! Tato slova jsou jasně určena poustevníkům a lidem, kteří se rozhodli Ježíšovi a jeho věci zcela odevzdat!

Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.  [...] Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

Jenže jak se potom vypořádat se zprávou o "komunistickém" životě apoštolských obcí? Neměli snad jejich členové také svoje rodiny jako my? Není poselství Nového zákona zcela jasné? Nesnažíme se před ním jen utéct?

Přiznám se, že mne tyto pasáže skutečně nutí k zamyšlení. Nechce se mi věřit, že by byly myšleny zcela doslovně. Ale nejsem tím jako onen mladík, který když slyšel, že má opustit svůj majetek, jako jeden z mála od Ježíše hned odešel? Jako jeden z mála odešel zarmoucen, nikoli potěšen či ospravedlněn.

A přitom právě tento příběh je možná jedním z klíčů k pochopení. Nenaplňuje se na něm zcela zřetelně to, před čím Ježíš velmi důrazně varuje jinde?

Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království Nebes. Opět vám pravím, je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království."

A přesně to se stalo: mladík odchází zarmoucen. Do zvuku jeho kroků jakoby zněla věta z jiného evangelia: "To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat?".

Tato věta je také spojena s odchodem "mnohých" učedníků od Ježíše. A ti, kteří zůstali, jsou dotázáni: "I vy chcete odejít?" Petrovu odpověď známe - a ani s největší překladatelskou licencí není možné ji přeložit jako "Ne, Tvoje řeč není tvrdá".

"Jdi, prodej svůj majetek a dej chudým" - jak by tato věta mohla nebýt tvrdá? Nemůžeme-li ji z evangelia vymazat, není čas také odejít? Ježíšova otázka totiž jistě platí i mně. I mne se Ježíš ptá, jestli ho raději nechci nechat jeho osudu. Obě dvě věty jsou určeny i mně - nejsem-li schopen je ustát, nezbývá než odejít.

Pokud ale se svým odchodem ještě chvíli vyčkáme a budeme se snažit tvrdé řeči o opuštění majetku porozumět, snad si všimneme zbrklosti, které jsme se při jejím čtení dopustili. Chceme-li jí totiž rozumět, nesmíme vypustit kondicionál, který jí předchází: "Chceš-li být dokonalý."

Mladík se ptá, co "má ještě učinit", aby obdržel věčný život. Ježíš mu nabízí přikázání. "Ty už ale přece všechna dodržuju! Co ještě víc mám udělat? Přikázání přece nemohou stačit k získání věčného života! Co mi ještě schází?" Myslím, že s klidným svědomím můžeme parafrázovat: "Co mne ještě ODDĚLUJE od Království?"

Ježíš se neomezí na suché konstatování, co touto bariérou je, ale dá to mladíkovi zcela konkrétně zakusit: "Tou bariérou je tvůj majetek." Mladík je ohromen a odchází, čímž Ježíšova slova stvrzuje lépe, než by to mohlo udělat cokoli jiného.

Věříme-li Ježíšovi, že v něm přichází Nebeské království, potom o něj tento mladík zcela jistě přišel kvůli svému majetku. Nezeptal se Ježíše, proč je jeho bariéra vůči Králoství taková, jaká je, či co má tedy dělat, když není schopen se svého majetku vzdát. Odchází.

Do uší věta dorazila celá, ale duši zasáhla jen část: "Běž a rozdej svůj majetek". Věta naráží na síto, plot, zeď, bariéru. Odchází.

A přitom by stačilo, aby zůstal jen o chvíli déle. Uslyšel by totiž z Ježíšových úst dovětek, bez kterého je předchozí věta samozřejmě jen těžko přijatelná:

Ježíš na ně upřeně pohlédl a řekl jim: "U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno."

Mladík zcela jistě dal Bohu vše, "co je Boží", ale jediné Bohu nedal: šanci protáhnout velblouda uchem jehly. Narozdíl od Josefa z Arimatie.

Když nastal večer, přišel bohatý člověk z Arimatie, jménem Josef, který byl také Ježíšovým učedníkem.  Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Tehdy Pilát rozkázal, aby mu ho vydali.  Josef vzal tělo, zavinul je do čistého plátna a položil je do své nové hrobky, kterou vytesal ve skále. Ke vchodu do hrobky přivalil veliký kámen a odešel.

Ve chvíli, kdy jeden bohatý muž s úctou pohřbívá Ježíšovo mrtvé tělo, ten druhý, zklamaný, zřejmě hledá učitele, který mu dá přijatelnější odpověď na palčivou otázku "Co mne ještě dělí od Království?"

Co myslíte, když poprvé s touto otázkou přišel k Ježíšovi Josef, jakou dostal odpověď? Těžko říct. Víme pouze to, že si Josef svůj majetek ponechal, a přesto Ježíšovým učedníkem zůstal. Možná Pán potřeboval někoho, kdo na tři dny poskytne úkryt jeho tělu. Nebo si možná jednoduše Josef poslechl příběh o jehle a velbloudovi až do konce.

---

Autor je členem brněnské starokatolické farní obce. Vystudoval sociologii a informatiku na Masarykově univerzitě v Brně a v současné době pracuje v oblasti správy počítačových sítí.