Répondez s'il vous plaît I

O dotazníku pro pastorální synodu a snad trochu i o nás

Motivace

Být starokatolíkem v 21. století, Úřad a autorita v doznívajícím 20. století, Čím je pro církev jáhen? Kdo jsou starokatolíci - jen několik nadpisů z mnoha podobných, které se v našich církevních tištěných či elektronických médiích objevily. Jako bych za nimi slyšel jednu společnou otázku. Možná ji znáte v trochu jiné podobě: Jaká je vlastně starokatolická spiritualita? Otázka, nad kterou jsem se mnohokrát zamýšlel spolu s několika z vás, kteří tento článek čtete. Jasnou odpověď jsme nikdy nenašli - myslím, že mimo jiné proto, že tato otázka je jen vrcholem vysoké pyramidy otázek jiných, bez jejichž zodpovězení nemá cenu se snažit pokořit vchol. Zkusím tedy na chvíli zapomenout na touhu zabodnout vlajku na střeše světa a zajdu se podívat, jak se vlastně žije v údolí.

Jedním z kamenů, který podepírá naši tajemnou nezodpověditelnou pyramidu, je otázka velmi prostá, ale přesto záludná: Jaká je úloha naší církve v době, ve které žijeme? Pokud bychom byli občanským sdružením, nejspíš by naše zakládací dokumenty tento účel jasně vymezovaly: "Hlavním cílem spolku zahrádkářů je podporovat členy v jejich zahrádkářské činnosti a propagovat tuto činnost mezi veřejností." Náš synodní řád ovšem nic takového neříká. Pouze konstatuje, kdo starokatolíkem je a kdo ne - jako kdyby každý věděl, co z takového označení plyne. Co bychom si tedy mohli napsat do pomyslné zakládací listiny jako vlastní účel existence našeho spolku?

Popravdě řečeno, nedokážu to vyjádřit tak snadno jako u spolku zahrádkářů, i když tuším, že to bude něco podobného: nejspíš máme nějaké cíle vnitřní, směřované dovnitř členstva, a pravděpodobně i nějaké vnější, určené lidem okolo nás, kteří se nechtějí stát členy našeho dobrovolného sdružení. Co je těmito cíly? Jak se nám je daří naplňovat? Máme je při řešení každodenní agendy spolku stále před očima?

Při plánování parádní PR akce na propagaci Spolku zahrádkářů se lehce zapomene, že je potřeba prořezat jabloně...

Myslím, že jedním z hlavních motorů starokatolického hnutí byla v jeho počátcích nutkavá potřeba vzepřít se chápání církve jako feudální instituce, řízené osvíceným panovníkem a loajální šlechtou na straně jedné a "prostým lidem" na straně druhé. Odstranit rozdělení na jedny, kteří mluví a nemusejí poslouchat, a druhé, jejichž úkolem je poslouchat a nemluvit. Vykročit směrem k vysněnému ideálu "prvotní církve", která mnoha hlasy a mnoha tóny zpívá společnou píseň Božího Království. Teologickou hantýrkou řečeno, uznat, že kněžství je vposledku jen jedno a jediný je Velekněz.

Co to ale znamená v praxi? Nejen dostatek prostoru pro každý hlas a tón (to máme rádi), ale i předpoklad alespoň minimálního zájmu hráčů o to, jakáže píseň se vlastně hraje a proč (to už nás trochu obtěžuje).

Předpoklad zájmu a angažovanosti byl jistě oprávněný v době, kdy náboženské otázky hýbaly společností podobně jako dnes otázky politické. V době, kdy (jak kdosi velmi výstižně charakterizoval) "strojvedoucí se soustružníkem plamenně diskutovali o rozdílech mezi Církví římskokatolickou a nově vznikající Církví československou". Zůstává ale tento předpoklad rozumným i dnes -- v době, kdy církev často vnímáme jako jakoukoliv jinou odbornou organizaci, od které očekáváme specializovanou službu? V době, kdy je církev (ať chce nebo nechce) jen jedním z nepřeberné řady hráčů na "duchovním trhu"?

Pro fungování naší církve by bylo jistě ideální, kdyby všichni naši členové a vůbec všichni lidé v našem okolí byli strojvedoucími z počátku minulého století. Není ale náhodou čistě naší chybou, když mlčky předpokládáme, že takoví dnešní lidé jsou, či po nich dokonce požadujeme, aby takoví byli?

Občas je potřeba se zamyslet, jestli skutečně nutně všichni musejí mít rádi jablečný závin a jestli je jejich chybou, když jej rádi nemají. Třeba by byli vděčnější za dobrý mošt.

Bohužel stejným typem naivity je možné trpět i ve vztahu k vlastním členům spolku. Skutečně je přesně tím, co od spolku očekávají, forma činnosti a setkávání, která vyhovovala našemu strojvůdci? Máte pravdu, trochu nám křivdím - přidali jsme přece velmi revolučně kytarové písně! A ještě jinou chybu v této úvaze dělám: nemůžeme přece nabízet nic jiného, než církev nabízí od svého počátku!

Jenže co vlastně církev v onom bájném "počátku" nabízela? A je to skutečně to, co nabízíme my dnes? Myslím, že to byl Pavel Hošek, kdo v jedné z relací Českého rozhlasu říkal, že problémem současného křesťanství je, že vykřikuje do světa větu "Ježíš je odpověď", ale nevšimla si, že nikdo nepoložil žádnou otázku a nevyžádanou "odpovědí" je zmaten. Takový trochu spam.

Vždy, když si přečtu zprávu o Pavlově vystoupení na Areopagu, napadnou mě dvě slova: znalost situace. Pavel vychází z toho, co o Athéňanech zjistil. Nevytváří si "vhodného posluchače" - člověka, který se zeptá přesně na to, na co on chce odpovědět. Předkládá odpověď na otázku, kterou do světa křičí oltář s nápisem "neznámému bohu". Jeho mise je poměrně neúspěšná, to ale není jeho starost. Jistě by byl úspěšnější, kdyby podal takovou odpověď, jakou by posluchači chtěli slyšet. To ale Pavel nedělá, pouze naslouchá otázce, neslibuje líbivou odpověď.

********

Tímto možná trochu nečekaným a snad i trochu rozvláčným úvodem jsem vám chtěl zprostředkovat příchuť otázek, které stály před vznikem dotazníku, který byl do vašich obcí distribuován před pastorální synodou a který mnoho z vás vyplnilo, za což vám vřele děkujeme.

Jen ve světle těchto "filosofických" otázek je totiž možné pochopit smysl otázek daleko prostších, které v dotazníku zazněly: Kolik je vám let? Jaké je vaše dosažené vzdělání? Jak dlouho jste členem církve? Čím vás starokatolická církev nejvíce zaujala? apod.

Jedním z našich výchozích předpokladů totiž bylo, že demokratičnost (či snad ještě lépe "bezbariérovost") církve se netvoří formálním naplněním demokratických principů, ale především tím, že církev a její činnost odpovídají potřebám jejich členů. Dotazník měl být alespoň malým krokem na cestě naslouchání a sebereflexe, nalezení slabých míst a vytvoření představy, jakým směrem by bylo vhodné napnout síly. Chtěli jsme si díky němu udělat obrázek o tom, jaké otázky si naši věřící zřejmě pokládají a jaké odpovědi je tedy potřeba hledat. Jsme přesvědčeni, že církev tu není pro strojvůdce z minulého století, ale že my všichni společně tvoříme církev, která je tu po boku živého Boha pro lidi živé - pro nás a pro všechny ostatní, kterým může být prospěšná.

Výsledky dotazníku skutečně ukázaly mnoho zajímavých věcí a troufám si tvrdit, že naše snaha nebyla marná. O tom ale až příště, prozatím vám nechám jen otázky. Někdy jsou důležitější než odpovědi.

Autor je členem brněnské starokatolické farní obce. Vystudoval sociologii a informatiku na Masarykově univerzitě v Brně a v současné době pracuje v oblasti správy počítačových sítí.