O smyslu a nesmyslu Rohmanova článku
o koncelebraci

(pozn. web.: původní poznámky pod textem jsou zakomponovány v textu v závorce, psané kurzívou)

Před nedávnem byl duchovním naší církve pod hlavičkou "Studijní texty Starokatolické církve" rozeslán český překlad článku emeritního profesora systematické teologie a filosofie dr. Klause Rohmana s názvem O smyslu a nesmyslu koncelebrace. Po prvním přečtení se mi ani nechtělo věřit, že autor se skutečně profesorem teologie, byť emeritním. Rozhodl jsem se proto na článek poněkud obšírněji reagovat.

Stručný souhrn článku prof. Rohmana

Pan profesor Rohman se v článku do značné míry polemicky vyrovnává s problematikou koncelebrace, shrňme tedy úvodem jeho základní tvrzení. Na začátku článku konstatuje, že se ve starokatolických obcích rozšířila koncelebrace vlivem liturgického vývoje v římskokatolické církvi po II. Vatikánském koncilu. V duchu vymezení se vůči této církvi se, obecně řečeno, nese i zbytek článku. Samotnou existenci koncelebrace vysvětluje prof. Rohman jako podmíněnou spíše než teologickými hledisky praktickou potřebou nahradit privátní mše kněží. Tvrdí také, že šlo o peníze - že se zvláště klášterní komunity nechtěly vzdát příjmů z mešních stipendií.
Z historických precedentů vstahujících se k problematice koncelebrace uvádí prof. Rohman, jím jen jaksi vágně definovanou, středověkou praxi v Římě (o níž tvrdí, že jde o první doložitelný příklad) a zároveň tvrdí, že se jednalo toliko o "ceremoniální" koncelebraci a tuto zcela chybně definuje tak, že další kněží se účastnili pouze zvěstování, přípravy darů a rozdělavání přijímání.
Od argumentů historických (o jejichž relevanci budu ještě hovořit) přechází prof. Rohman náhle k jakémusi vlastnímu estetickému hodnocení, kdy subjektivně hodnotí společnou recitaci jako esteticky neuspokojivou.
Vrchol pak teologická polemika prof. Rohmana nachází na konci jeho historicko-teologického exkurzu v zvolání že: "Koncelebrací se zatemňuje fakt, že bohoslužba není žádná akce mezi knězi, které se obec jednoduše neúčastní. Je totiž slavností obce - pod jedním (kněžským) předsednictvím."

Úvodní zhodnocení teologických argumentů prof. Rohmana

Již úvodem bych chtěl předeslat, že bych se velmi zdráhal Rohmanův článek vůbec nazvat teologickým. Jeho styl, vyjadřovací prostředky a odborná fundovanost odpovídá, jsme-li optimisté, publicistickému článku (kterým také ve skutečnosti je i vzhledem k periodiku, ve kterém byl původně publikován). Pokud bychom byli pesimisté, tak bychom Rohmanův článek nemohli nazvat jinak než ideologickým pamfletem.
Argumentaci pana profesora nejen naprosto chybí důslednost, míchají se teologické argumenty s vlastními estetickými preferencemi, ale nad to jsou argumenty (nebo spíše několik řídkých náznaků argumentů) účelově vybrány tak, aby podpořili prvoplánový záměr článku - tedy více-méně odmítnout koncelebrační praxi.
Myslím, že by bylo vhodné podívat se nyní na problematiku koncelebrace v poněkud širším historicko-teologickém rámci a k článku prof. Rohmana a případně k doporučením vznášeným k starokatolické svátostné praxi se vrátit závěrem.

Koncelebrace v rané církvi a patristice

V rané církvi a v církvi období patristiky byla koncelebrace kněží s biskupem naprosto běžnou věcí. Máme dochovány jednoznačné zmínky o tom, že kněží stáli okolo biskupa, připojujíce se k jeho oběti (Corp. Jur. Can., Decr. Grat., III, I, 59).
V Římě se vyvinula specifická forma koncelebrace (připisovaná papeži Zephyrinovi), při níž každý z kněží konsekroval zvláštní hostii a společně pak konsekrovali víno v kalichu (Ordo Rom. I, 48, viz též Duchesne, Liber Pont. I, 139 a 246).
Velice důležitým svědectvím o koncelebraci jsou také Apoštolské konstituce, zvláště pak jejich 8. kniha.
Je důležité si uvědomit, že doklady hovoří o vzkládání rukou, nikoliv o společném pronášení eucharistické modlitby (viz níže odstavec o "ceremoniální" a "sakramentální" koncelebraci).

Koncelebrace v západní (latinské) církvi

V západní (latinské) církvi postupně mezi 6. a 8. stoletím přestávala být koncelebrace tak běžnou jako v dobách dřívějších. Zhruba od 8. století zůstává zachována jen o velkých svátcích, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice a svátek sv. Petra (Ordo Rom. I, 48). V ostatní dny kněží asistovali ale nekoncelebrovali (toto ve svém článku prof. Rohmann chybně nazývá "ceremoniální" koncelebrací). Papež Innocent III. (1198-1216) výslovně uvádí, že kardinálové koncelebrují při určitých svátcích s papežem (De Saer. Altar. Myst., Migne PL CCXVII, IV, 25). Dalším doklad o existenci koncelebrace v západní církvi přináší kardinál Giovanni Bona (1609-1674; Rer. Liturg., I, xviii, 9), když odsuzuje Durandův názor o nepřípustnosti koncelebrace (Rationale Div. Off., IV, d. xiii, q. 3).
Tomáš Akvinský se ve svém díle Summa Theologica problematice koncelebrace také věnuje (Summa Theologica III, 82, ii). Proti koncelebraci uvádí tři námitky, které vyvrací a vyslovuje se v její prospěch. Jeho článek o koncelebraci zní takto:
"Námitka 1 : Zdá se, že více kněží nemůže konsekrovat jedny a ty samé dary, neboť bylo řečeno výše, že více kněží nemůže zároveň křtít jednotlivce. A moc kněze konsekrovat není menší než jeho moc křtít. Proto nemůže více kněží konsekrovat zároveň jedny dary.
Námitka 2 : Dále je zbytečné, aby to, co může dělat jeden dělalo více kněží. A ve svátostech nemá být nic zbytečné. Protože jeden kněz je dostačující ke konsekraci, zdá se, že více kněží nemůže konsekrovat stejné dary.
Námitka 3 : Dále říká Augustin (Tract. xxvi in Joan.), že eucharistie je "svátostí jednoty", ale množství zdá se jednotě odporuje. Proto se zdá rozporné, aby více kněží konsekrovalo stejné dary.
Naproti tomu : Je zvykem v některých církvích, že nově svěcený kněz koncelebruje s biskupem, který ho vysvětil.
Na to odpovídám : Jak řečeno výše, kněz je přijetím svěcení postaven na stejnou úroveň jako ti, kdo od Pána přijali consekrační moc při Poslední večeři. A proto podle zvyku některých církví právě tak, jako apoštolové večeřeli, když Kristus večeřel, tak i nově svěcený kněz koncelebruje se svým světícím biskupem. V tomto případě se konsekrace na jedněch darech neopakuje, neboť Innocenc III. říká, že intence všech má být soustředěna v jediný moment konsekrace.
K první námitce říkám : Nečteme o tom, že by Kristus křtil s apoštoly když jim určuje povinnost křtít, proto nelze toto přirovnání použít.
K druhé námitce říkám : Pokud by každý jednotlivý kněz jednal sám za sebe, byli by další celebranti nadbyteční, neboť jen jeden by dostačoval. Ale protože kněz konsekruje výhradně ve službě Kristově a protože mnozí jsou "jedno v Kristu" (Gal 3,28), proto není podstatné zda svátost konsekruje jeden nebo mnoho kněží, je jen třeba respektovat ritus církve.
K třetí námitce říkám : Eucharistie je svátostí eklesiální jednoty, působí, že mnozí jsou "jedno v Kristu." "
Je tedy zřejmé, že teologické námitky vznášené proti koncelebraci v západní církvi se týkaly především problematiky zda není svátost konsekrována opakovaně (což je obdobné Rohmannovu tvrzení, že "Tímto způsobem je však nakonec slavena mše celého společenství jenom navenek, ve skutečnosti jde o víceré mše sloužené kněžími, kteří paraelně a současně praktikují svoji proměňovací moc"). To je však Tomášem a vůbec všemi doklady o koncelebrační praxi jednoznačně zamítnuto a proto také relevantní instrukce vždy uvádějí, že koncelebrující musí být spojeni jedinou společnou intencí.

Koncelebrace v římskokatolické církvi

Je velkým omylem domnívat se, že v římskokatolické církvi byla koncelebrace zavedena až reformami II. Vatikánského koncilu. Po Tridentském koncilu zůstala koncelebrace zachována v obřadech svěcení kněží, kdy nově vysvěcený kněz nebo kněží pronášeli celý Kánon včetně ustavujících slov nahlas s biskupem (Pont. Rom., do Ord. Presb., rubriky). Stejně tak tomu bylo i při svěcení biskupském (Pont. Rom., de Cons. Electi in Episc., rubriky). Že se jednalo o skutečnou koncelebraci ve smyslu společné účasti na eucharistické modlitbě dokládá instrukce papeže Benedikta XIV. (1675-1758), ve které zdůrazňuje, že je třeba aby koncelebrující kněží pronášeli modlitbu "zřetelně a se záměrem konsekrovat" (de SS. Missa Sacr., III, xvi, 6) a dále že je musí pronášet "nikoliv před biskupem, ale přesně společně s ním"( de SS. Missa Sacr., III, xvi, 7).
Ve všech církvích východního obřadu v unii s Římem (tj. u tzv. "uniatů") zůstala koncelebrace zachována po celou dobu od prvotní církve dosud a nejinak tomu je u východních (pravoslavných) církví.
Co se tedy stalo na II. Vatikánském koncilu? Koncil konstatoval, že koncelebrace je vhodným způsobem jak ukázat jednotu kněžství a rozhodl se ji dovolit v následujících případech:
1.
a) na Zelený čtvrtek jak mši se svěcením olejů, tak večerní mši;
b) mše při koncilech, při biskupských shromážděních a synodách;
c) mši při svěcení opata;
2. Mimo to, dá-li svolení ordinář, který má právo rozhodovat o vhodnosti koncelebrace:
a) konventní mši a hlavní mši v kostelích, pokud duchovní prospěch věřících nevyžaduje jednotlivou celebraci všech přítomných kněží;
b) mše při různých shromážděních kněží světských i řeholních. (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosacrum Concilium IV, 57)
Tolik tedy samotný koncilní dokument. V následných liturgických reformách, které byly často neseny spíše tzv. "duchem koncilu" a šly mnohdy dále než koncilní dokumenty předpokládaly, se koncelebrace rozšířila jako universální fenomén. Odtud tedy rozšiřený, ale nesprávný, lidový názor, že "koncelebraci zavedl II. Vatikán".
Jinou problematikou je současná podoba koncelebrace v římskokatolické církvi - jedná se, na rozdíl od praxe rané církve, téměř výhradně o tzv. "sakramentální" koncelebraci, o čemž bude pojednáno níže.

Problematika mešních stipendií

Zdůvodňovat rozšíření koncelebrace v římskokatolické církvi zájmem o uchování množství mešních stipendií, které kněží dříve získávali svým privátním sloužením mší, jak ve svém článku prof. Rohmann uvádí, je názor naprosto nesprávný. Nebojím se ho nazvat pomluvou, kterou odpůrci koncelebrace využívají k očernění těch, kteří koncelebraci praktikují. Kodex kanonického práva římskokatolické církve totiž výslovně zakazuje brát mešní stipendia za koncelebrované mše (CIC, kánon 951/2). Lze se jen domnívat zda prof. Rohman tento fakt nezná, což by u profesora teologie mohlo být docela s podivem, nebo tento fakt zcela vědomě zamlčuje. Každopádně ať již jsme zastánci nebo odpůrci koncelebrace, tento "argument" by měl navždy zmizet z našeho repertoáru, neboť je to prostě pouhá lež.

"Ceremoniální" vs. "sakramentální" koncelebrace

Prof. Rohmann hovoří ve svém článku o tom, že stará církev západu znala jen "ceremoniální" koncelebraci, což podle něj je pomoc při přinášení darů a rozdávání přijímání. Toto je ovšem bohužel opět nepochopení nebo pokroucení těchto liturgických pojmů, což lze snad připsat na vrub tomu, že prof. Rohman je systematik a filosof, ale rozhodně ne liturgista. Ceremoniální koncelebrace, která byla skutečně v rané církvi normou, spočívala v tom, že přítomní kněží se účastnili vzkládání rukou nad dary při epiklezi, přičemž eucharistickou modlitbu pronášel biskup sám. Naproti tomu "sakramentální" koncelebrace spočívá v tom, že jednotliví kněží přednášejí různé části eucharistické modlitby, nebo dokonce recitují eucharistickou modlitbu společně. Zmíněná "sakramentální" koncelebrace se v západní církvi objevuje právě v ritech svěcení, jak bylo zmíněno výše. Po II. Vatikánském koncilu se v římskokatolické církvi stává "sakramentální" koncelebrace, která právě ve světících ritech zůstala zachována od nejstarších dob, obecně rozšířeným jevem. Nedošlo tedy k obnově původnější koncelebrace "ceremoniální".
Je-li ve starokatolických církvích praktikována (mimo rity svěcení) "sakramentální" koncelebrace, lze to, a v tom má prof. Rohmann pravdu, připsat na vrub vlivu církve římskokatolické.

Kolik těch koncelebrací vlastně máme?

Samo slovo koncelebrace je někdy užíváno zavádějícím způsobem. Buď záměrně, nebo z nevědomosti se směšují dvě roviny tohoto pojmu a tím pak dochází k mnohým nedorozuměním.
První rovina je obecná účast všech pokřtěných na eucharistické slavnosti. Tato participace (či koncelebrace) je zaručena obecným kněžstvím, které jsme všichni přijali ve křtu. Druhá rovina pojmu je mnohem užší a specifičtější, týká se kněží společně se podílejících na aktu eucharistické modlitby a to buď ve formě "ceremoniální" nebo "sakramentální". Ve smyslu "sakramentální" koncelebrace v úzkém slova smyslu je tento výraz používán v římskokatolické církvi, jak zřetelně vyplývá z vyjádření papeže Pia XII., v němž říká že "z ustanovení Kristova jen ten platně celebruje, kdo pronáší konsekrační slova." (Dubium de valida concelebratione, AAS 49)
Používáním slova "koncelebrace" v užším smyslu se ovšem samozřejmě nijak nepopírá účast všech pokřtěných na slavení eucharistie, jen se pro tuto účast volí jiný termín. Takové používání se jeví i vhodnější, neboť je zavedeným termínem. Chceme-li hledat termín pro účast celé obce, pak by možná bylo vhodné přijmout termín "spoluslavení", který je s pojmem "koncelebrace" významově totožný, ale vyloučí možnou záměnu významů a tudíž i nedorozumění. Právě nejasnost v tom, která z rovin pojmu je tím kterým autorem nebo církevním dokumentem používaná, stojí totiž v základu mnohých sporů o koncelebraci.

Koncelebrace laiků

Všechny historické precedenty koncelebrace se vždy týkají výhradně kněží. Jde tedy o koncelebraci v užším slova smyslu, jak o tom hovořím v předchozím odstavci. Naproti tomu někde se rozšířila praxe, že, kupříkladu při neformálních bohoslužbách kolem stolu, části eucharistické modlitby přednáší někteří laici, případně ji přednáší všichni dohromady společně s knězem. Tedy skutečně koncelebrují (a to "sakramentálně" - viz níže) ve významu definovaném v předchozím odstavci. Takováto laická koncelebrace může být považována za příležitostné vhodné vyjádření faktu, že mezi koncelebrací a spoluslavením není principielní rozdíl.

Ekumenická koncelebrace

Zvláště při bohoslužbách s účastí ekumenických hostů může nastat situace, že za oltářem stojí spolu s knězem duchovní některé z církví, se kterými není uzavřené plné společenství ve svátostech. Je-li navíc duchovním některé z církví, která nezachovala historickou apoštolskou posloupnost, není tedy, alespoň v tradičním výkladu apoštolské posloupnosti, rozdílu mezi ním a laikem. Přesto i v takovém případě může být vhodné (pokud samozřejmě zmíněný duchovní souhlasí), aby se nějakým způsobem účastnil eucharistické modlitby a vyjádřil tím naši touhu po jednotě křesťanstva.

Jak tedy s koncelebrací naložit?

Z výše řečeného vyplývá, že koncelebrace jako taková je starokřesťanskou záležitostí a jistě si nezaslouží bezmyšlenkovité zavržení, je však třeba dobře zvážit její formu.
Vraťme se nyní k článku prof. Rohmanna a zvažme návrhy, které v něm pokládá, případně je zkusme doplnit vlastními.
Prof. Rohmann uvádí, že je vhodné, aby významných událostech, jako je kupříkladu svěcení, biskupská vizitace, instalace faráře či přijetí duchovního do kléru byla koncelebrace praktikována, naopak nepovažuje ji za vhodnou při slavnostních příležitostech jako cosi, co "dodává lesk" liturgii. Zcela zavrhuje "sakramentální" koncelebraci ve smyslu společného pronášení eucharistické modlitby, ale na druhou stranu uvádí, že "je-li považováno za vhodné, aby část eucharistické modlitby byla přednesena koncelebrantem, pak by mohl vedoucí bohoslužby - namísto aby mlčenlivě posouval sem a tam oltářní knihu - udělit pokyn, např.: "Proslov prosbu za všechny, kteří nesou odpovědnost v církvi", nebo "…za zemřelé"." Ponechme stranou, že si v tomto pan profesor Rohmann protiřečí, protože principielně není mezi společným pronášením eucharistické modlitby a jejím rozdělením mezi jednotlivé (kon)celebrující žádný rozdíl, a podívejme se raději na nastíněné situace, ve kterých považuje koncelebraci za oprávněnou.
První z nich je jistě svěcení. Je velmi žádoucí, aby byla vyjádřena jednota mezi novosvěcencem a světícím biskupem, případně i dalšími přítomnými duchovními. Vzhledem k staré tradici západní církve by se dala v tomto případě "sakramentální" koncelebrace považovat za oprávněnou. Analogická situace by mohla nastat při přijímání duchovního (vysvěceného v jiné denominaci nebo v jiné ze starokatolických církví) do kléru.
V ostatních případech koncelebrace, o kterých bude řeč níže, je vždy třeba zvážit zda konkrétní pastorační situaci více odpovídá koncelebrace "sakramentální" (která se historicky omezovala toliko na rity svěcení), nebo zda více odpovídající starší "ceremoniální" forma koncelebrace, která více než osobní jednotu s biskupem zdůraznuje společnou jednotu ve službě Kristu, ve smyslu bytí "jedno v Kristu", jak praví již Tomášem Akvinským zmiňovaný výrok z listu Galatským.
Velmi žádoucí je, a v tom lze opět souhlasit s prof. Rohmanem, koncelebrace při biskupských vizitacích v obcích. Obdobným případem je i svěcení olejů na Zelený čtvrtek a eucharistické slavnosti u příležitosti konání synodů a shromáždění kléru.
Při bohoslužbách s účastí ekumenických hostů se "ceremoniální" koncelebrace zdá být vhodným vyjádřením touhy po jednotě křesťanů. Příležitostný charakter takovýchto bohoslužeb a fakt, že vždy předsedá duchovní hostitelské církve snad opravňuje k této formě koncelebrace i duchovní z těch církví, se kterými není svátostné společenství uzavřeno (pokud si to přejí a splňují požadavky opravňující k přijetí eucharistie v našem společenství).
Výše zmíněná laická koncelebrace, uváděná na příkladu bohoslužeb kolem stolu se zdá být jakousi pozitivní odchylkou, která by však pravděpodobně měla zůstat omezena na neformální prostředí takovýchto bohoslužeb. Jinak by mohlo hrozit, že by (ve své podstatě naprosto správná) touha po vyjádření obecného kněžství všech pokřtěných začala zastiňovat specifickou úlohu kněžské služby ve slavení eucharistie. Je však, jak již bylo řečeno vhodným prostředkem k vyjádření faktu, že mezi kněžskou koncelebrací a spoluslavením obce není faktický rozdíl.
S tvrzením prof. Rohmanna, že slavnostnost na velké svátky neopravňuje koncelebraci nemusíme souhlasit, záleží však vždy na konkrétní situaci v té které obci.
Jako skutečně nadbytečnou je možné koncelebraci vnímat při běžných eucharistických slavnostech mimo svátky a zvláštní příležitosti, zvláště je-li bohoslužba slaběji navštívena.

Nekoncelebrující kněz v presbytáři

V případě, že se při eucharistické slavnosti sejde dva a více duchovních, ale koncelebrace není v plánu, zdá se být přesto vhodné, aby se, podobně jako se to pravidelně dělo v západní církvi od 8. století, přítomní kněží účastnili slavnosti v presbytáři a asistovali. V tomto případě by ovšem bylo vhodnější, aby místo mešního oblékli chórový oděv, tedy kleriku (komži) a superpelici se štolou.

Závěrem

Mám dojem, že Rohmanův článek, na který reaguji, poukazuje na určitou krizi starokatolické teologie. Mám tím na mysli fakt, že debaty o teologických problémech jsou leckdy vedeny "publicistickým" stylem, spíše než teologických argumentů se využívá osobních sympatií a antipatií, pocitů a jakési (lepší či horší) "teologické intuice". A to vše se halasně odvolává na svobodu, modernitu a liberálnost (či liberalismus ??), kteréžto vlastnosti jsou přeci starokatolíkům vlastní... Výsledkem je ovšem často buď neinformované plácání o všem a o ničem, nebo současným náladám a módám poplatná ideologická tvrzení, která si nedělají o nic menší nárok na neomylnost, než ex cathedra mluvící biskup římský.
Jistě ani já jsem se jistě nevyhnul subjektivizaci problému, nedělám si nějaký nárok na obecnou platnost a správnost svých úsudků. Jsem jen toho názoru, že svoboda nutně vyžaduje zodpovědnost a zodpovědnost předpokládá informovanost. Pokud má reakce na Rohmannův článek k tomuto přispěje a povede k serioznímu informovanému dialogu, budu tomu jen a jen rád, byť by se v takovém dialogu mé názory ukázaly jako nesprávné. Konec konců, jak mívají ve zvyku končit svá pojednání muslimští teologové: Bůh ví nejlépe.

Petr Jan Vinš je studentem HTF UK a pastoračním asistentem v pražské starokatolické farnosti.