SEXUALITA A SPIRITUALITA

"Kéž políbí mě polibkem svých úst…" To je první věta starozákonní Písně písní, sbírky erotických milostných písní. Je to pozoruhodná věc: I když se v Písni písní ani jednou nevyskytuje slovo "Bůh", byla tato kniha zařazena do kánonu hebrejské Bible. Co má do činění erotická láska s Bohem a co můžeme z křesťanského pohledu k erotické lásce tvrdit, abychom dnešnímu člověku mohli zprostředkovávat nekřečovitý přístup k sexualitě?

Hebrejský výraz pro živou bytost je "nefeš", což znamená také "krk". Když si představíme malé ptáčky v hnízdě, kteří široce otvírají své krky, aby obdrželi potravu, pak snad pochopíme co biblický člověk spojoval se slovem "nefeš". My lidé jsme krky, tzn. jsme odkázání na vztah. Co vyznačuje člověka, ba co jej činí žijícím člověkem, je "eros". Eros je požadováním vztahu. I přání po vztahu k Bohu je eros. Eros a spiritualitu nelze od sebe oddělovat. Stejně jako nelze oddělovat nás coby stvořené od našeho Stvořitele. Bůh nás stvořil podle svého obrazu, stojí ve zprávě o stvoření v knize Genesis. Když nás Bůh podle svého obrazu stvořil jako muže a ženu, musí také Bůh být "nefeš" - krk, a potom musí i Bůh být mužský a ženský a požadováním vztahu mezi oběma.

Neblahé oddělení Boha a erosu

Oddělování erotické od božské oblasti je však tak staré jako lidstvo samo o sobě. Stále znovu se objevuje napříč kulturami a náboženskými tradicemi tento fenomén: Strach před oblastí sexuality v kultickém kontextu a s tím spojený strach a snižování ženskosti. Bůh je tak řečeno redukován na mužskou oblast, což neznamená jenom neblahé vymezení a současně snížení ženskosti, ale je to zároveň špatná interpretace a snížení mužskosti. Dnes se poměr muže a ženy ve společnosti silně změnil. Byl nově definován jako rovnoprávný. Tento vývoj bude muset mít také dopad na naše chápání Boha a na poměr sexuality a spirituality.

Člověk je obrazem Boha

V Bibli jsou také místa, kde se střetáváme s obrazy Boha, ze kterých ženskost odstraněna nebyla. Jsou to právě ta místa, která nám říkají k obrazu člověka to podstatné. V první kapitole knihy Genezis najdeme to místo, kde Bůh v šestý den stvoření stvořil člověka. Avšak on vlastně nestvořil člověka. Stojí tam: "Jako muže a ženu je stvořil." Doslova přeloženo z hebrejštiny by to bylo: "Potom pravil Bůh (Bůh je zde nazýván Elohim - což je však tvar v množném čísle): Chceme učinit člověka ke svému obrazu…" Potom stvořil(i) - Elohim/Bůh - člověka ke svému obrazu. Mužsky a žensky je učinil(i)." Zcela zřetelně jsou zde vyjádřeny dvě věci: Zaprvé, v Bohu samotném je erotické společenství a zadruhé, muž a žena jsou ve svém erotickém vztahu vůči sobě obrazem Boha. Ve svém sexuálním vztahu mohou vytvořit nový život, tak jako jejich Stvořitel jim samotným dal vzniknout jako nový život. V tomto příběhu se proto ukazuje Jahve jako vysoce erotický Bůh, který stvořil lidi jako erotické a současně transcendentní bytosti. Neboť jako erotická bytost odkazuje člověk svým bytím obrazem Boha a přes svou pomíjivost nahoru k Bohu.

Muž se stává mužem teprve skrze ženu - žena ženou teprve skrze muže

Další velice známé místo najdeme dále v druhé kapitole knihy Genesis: Příběh o vytvoření Evy z Adamova žebra. Zde vidíme zářivý příklad míchání patriarchálních a totálních představ. Protože se toto místo Bible ve svém působení na dějiny tradovalo jako nepřátelské vůči ženám, musíme však jasně konstatovat: V tomto textu nestojí, že muž byl stvořen před ženou a z tohoto textu nelze odvozovat žádné mužské přednostní postavení. Praví se tam: "Bůh stvořil Adama". "Adam" neznamená nic jiného než vzatý ze země. Tato bytost nemá ještě žádné pohlaví. Bůh zjišťuje, že tato bytost je samotná a chce jí dát protějšek. Přivede tuto bytost do hlubokého spánku, vezme jí žebro a vytvoří z žebra Evu. Teprve skrze její protějšek, Evu, se tato bytost stává sexuální bytostí, mužem. Toto místo náleží ke zvláště významným částem hebrejské Bible. Bůh vysvobozuje Adama z jeho samoty a právě vzniklý muž jásá: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!" A jako na potvrzení nenucené smyslnosti autor dodává: "Oba dva byli nazí, ale nestyděli se před sebou."

Zpátky do ráje

A potom příběh pokračuje: Pád do hříchu. Se silným dojmem je zde líčeno, co je sociologicky-kulturně i psychologicky také dnes ještě skutečností. Původní stav rovnosti muže a ženy, a tím i dobrý vztah k Bohu, zmizí. Mužskost a ženskost se dostávají do nerovnováhy a jsou vyhnány z ráje. Jako důsledek musí převzít roli, kterou můžeme pozorovat ve všech patriarchálních systémech: muž panuje nad ženou a přejímá oblast práce ve světě, žena je muži podrobena a je zredukována na oblast domácnosti. Teprve nyní zpozorují, že jsou nazí a stydí se před sebou. A co se stane potom jako prvé? Adam "pozná" Evu. To znamená, že se spolu vyspí. Čili jako by se tím chtěli opět přiblížit rajskému prapůvodnímu stavu. Tento sexuální akt zde má jednoznačně spirituální dimenzi. Toto sexuální setkání není důsledkem hříchu, ale naopak: Tímto sexuálním setkáním má být hřích, odpad od Boha, znovu odstraněn. V tomto aktu "poznání", jak se Hebrejec vyjadřuje, překračují lidé své vlastní hranice zpátky k Bohu, k ráji.

Také tělo je svaté

Biblicko-hebrejský obraz člověka se zcela podstatně liší od obrazu řecko-platónského, který dodnes ukazuje své působení. Celá otázka nepřátelství vůči tělesnému a s ním spojené nepřátelství vůči rozkoši v křesťanské tradici vychází v podstatě z řeckých představ oddělování těla a duchovní duše. Podle nich je tělo pouhou materií, méně cennou nežli duše. Tělo je dokonce označováno za hrob duše. Vrcholem při tom je, že materie je chápána jako ženská a duchovní duše jako mužská. Pro Hebrejce není však člověk složen z jednoho těla a z jedné duše. Člověk je svým tělem. Být člověkem znamená "být v těle". Duševní a tělesné dimenze nemohou být prožívány odděleně. Rozlišuje se sice mezi tělem a duší člověka, avšak ne ve smyslu jakéhosi dvojitého vedení, nýbrž ve smyslu různých aspektů jedné psychosomatické veličiny. Tak jako je celý člověk "nefeš", tak je celý člověk i "basar" (tělo). Proto obsahují také slova "a stali se jedním tělem" novou dimenzi: Milostným aktem se muž a žena sjednocují k nové bytosti, k "basar", k tělu. V tomto spojení se podstatně přibližují Bohu, protože v Bohu byli původně jedno.

Nejenom Starý, ale i Nový zákon se drží této perspektivy pohledu na člověka. Pavel obhajuje tělesnost člověka proti tělo znevažujícím vlivům přicházejícím z řecké kulturní oblasti. Tím přichází i představa tělesného vzkříšení do nového světla. Tělo je něco svatého. Umožňuje člověku být osobností. Slouží jako prostředek se odlišovat od jiných a vstupovat s nimi do kontaktu. Tělesnosti člověka přináleží proto v křesťanské víře neslýchané povýšení a posvěcení. Tělo není hrobem, ale chrámem našich bytostí a je také chrámem Ducha svatého, kterého nám podle mýtu knihy Genesis 2 Bůh vdechl. I ženství se tím dostává povýšení na úroveň rovnocenného protějšku - mužství.

Píseň písní lásky

Občerstvěte mě koláči hroznovými, osvěžte mě jablky, neboť jsem nemocna láskou. Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá (Píseň písní 2,5-6).

Píseň písní líčí v květnaté mluvě erotický vztah mezi ženou a mužem. Lidé ve starém Izraeli považovali oblast sexuality hlavně za něco přirozeného a v žádném případě ne za něco, co je třeba tabuizovat. Dále si je třeba uvědomit, že v Písni písní je velice pravděpodobně opěvován předmanželský milostný vztah. "Přijď, můj milovaný, půjdeme na pole, tam ti daruji svou lásku." Mluví tak manželka s manželem?, ptá se znalec Starého zákona, Herbert Haag, a míní: V Písni písní je opěvována erotická láska sama osobě a to bez potomstva. Působivý je i způsob iniciativy ze strany mladé ženy. Zde necítíme žádné potlačování či vytlačování ženské erotiky.

I když Izraelité měli k sexualitě všeobecně přirozený přístup, cítili přesto jistý strach před sexuálními aktivitami. Pohlavní styk byl jistými kruhy považován za činnost, při které je tělo znečisťováno. Tak můžeme číst v knize Leviticus: "Kdyby muž mající výron semene obcoval se ženou, omyjí se oba vodou a budou nečistí až do večera." Takové, nejdříve hygienické předpisy čistoty, získali jako kultické pokyny náboženský význam. Teprve kultická čistota opravňovala kněze k zacházení s božským. Zde máme co do činění s fenoménem, který není specificky biblický. Tyto levitské předpisy čistoty se shodují např. se sexuálními doktrínami učení stoiků. V každém případě zůstává Starý zákon v zásadě vůči sexualitě otevřeně zaměřený. Velmi zřetelně vyjadřuje, že sexuální oddanost znamená celost člověka pronikající, poznávací proces. Když dnes říkáme: "měli spolu sex", potřebuje Bible výraz "poznali jeden druhého". Tím je míněno mnohem více nežli pouhý sexuální akt, a sice celkové poznání, které se děje na tělesné, emocionální a spirituální úrovni.

Sexualita v Novém zákoně

Otázka po sexualitě nemá v Novém zákoně žádný podstatně jiný význam než ve Starém zákoně. Ježíš sám se k tomu nikdy přímo nevyjadřuje. Avšak celé jeho chování a jeho poselství lásky nám mnoho naznačují. Pavel žil v bezženství a domníval se, že je to lepší životní formou. Sňatek je však stále ještě lepší nežli cizoložství, jak píše. Je k tomu však třeba říci, že Nový zákon se sotva zajímá o otázky sexuality, protože je proniknut duchem očekávání dovršení. Věřilo se, že království Boží v krátké době propukne, což znamenalo v několika měsících či letech.

Zda Ježíš žil celibátně, je sice pravděpodobné, ale když říkáme, že se stal skutečným člověkem, pak byl také erotickou bytostí. Existují náznaky, že jeho spojitost s Marií z Magdaly byla erotického rázu, ať si pod tím představujeme cokoliv. V jednom z apokryfních evangelií je výslovně řeč o vřelé lásce mezi Ježíšem a Marií Magdalenou. Praví se tam, že Ježíš ji miloval více než ostatní ženy a zasvětil ji do tajných záležitostí, které nevykládal ani Petrovi. Ať už tomu bylo jakkoliv, podstatné je, že z úst Ježíše nejsou známy žádné sexu nepřátelské výroky, žádná slova, že by duchovní život byl neslučitelný s nějakým sexuálním vztahem.

Kvůli úplnosti by bylo třeba ještě připojit mnohé, ale podstatné v pohledu na naši otázku je zásadní poselství celého evangelia. Křesťanská víra je víra v Boha, který nás lidi chce zcela osvobodit. Martin Buber říká: "Když se setkáváme s Boží láskou v lásce Ježíše, pak nenarazíme na agape (přátelskou lásku), na rozdíl třeba od erosu… Spíše zde jde o vybranou formu erotické atrakce."

V těle sjednoceni s Bohem

Skutečnost, že nás Bůh stvořil s tělesným tělem, nám osvětluje, že tělo nemá být překonáno, ale má být přijímáno. Skutečnost, že Ježíš měl lidské tělo jako my, nám ukazuje cestu vysvobození. Naše cesta vysvobození začíná v materiální a tělesné realitě našeho bytí. Země je místem, kde království Boží začíná. Zde a nyní naší pozemské a tělesné existence je proto místem svatým. Tělo je svaté. Skrze ně prožíváme utrpení, ale také radost všemi svými smysly.

Ukázali jsme, jak dva lidé ve své erotické touze jeden po druhém a ve svých sexuálních zážitcích ukazují nad sebe nahoru k Bohu. Sexuální setkání jako spirituálně transcedentní zážitek je dáno tam, kde se koná v dimenzi vztažené na celek, tzn. na tělesné, emocionální a spirituální úrovni ve vzájemné oddanosti dvou rovnoprávných lidí. To neznamená, že jenom sexuální setkání, která se zakládají jenom na tělesné a ne na emocionálně spirituální úrovni, by byla hříšná. V jistém ohledu je každý způsob sexuálního setkání výrazem něčeho, co poukazuje nad jednotlivce nahoru ke Stvořiteli, protože sexualita je tvůrčí síla sama o sobě a má svou vlastní velikost. Avšak to, co biblický člověk vyjadřuje jako "poznat", zahrnuje vždy v sobě také emocionální a spirituální dimenzi. "Poznávám tebe - poznávám sebe - poznávám Boha…" Do tohoto opakovaném refrénu Písně písní se zapojují i zmínění milenci. Tím se vyznačuje sakramentalita a nezničitelnost milostného vztahu. V sexuálním spojení, které se děje na tělesné, duševní a spirituální základně, je odbourána hranice JÁ každého člověka. Muž a žena se vrací ke svému božskému prapůvodu, odkud kdysi přišli a kde byli jedno.

Text je převzatý ze švýcarského starokatolického časopisu Christkatholisches Kirchenblatt 4/2002 (přeložil J. König).

Denise Wyss je presbyterkou Kristokatolické církve ve Švýcarsku.