2. setkání

Zcela osobně

Při hovoru o významném sborovém nebo orchestrálním koncertu zaznělo, že návštěvníci nejenom rozpoznali intenzívní práci na zkouškách, nýbrž především cítili, že účinkující stáli vnitřně za předváděným dílem. Je možné říci něco podobného o našich bohoslužebných slavnostech? Stojíme zcela za nimi? Nasloucháme zvěstování stále znovu? Říká nám "dnes" něco specificky zcela osobně? Nepodobají se naše slavnosti někdy "podnikovým slavnostem", kde jsou jednotlivci vice méně přítomni bez osobního zájmu a účasti, protože se jejich účast očekává a je obvyklá? V Bibli, knize knih, mohou její posluchači a čtenáři číst svou vlastní historii jako v žádné jiné knize: mohou ji tam objevit, potom jí rozumět a též se vůči ní postavit (Petr Handke). Jsme si toho vědomi?

Proč se cítíme tak málo osobně osloveni? Jistě je to zapříčiněno i tím, že v každodenním životě nejsme příliš často bráni "osobně", i když se to naoko tak zdá. Jako konzumenti, jako příspěvky platící členové nebo jako voliči se s námi počítá jenom úměrně naší kupní síle, našemu volebnímu hlasu, našemu výkonu, ne však s námi samotnými. Z anonymní masy vzbudí pozornost pouze ten, kdo si získá jméno nebo se může prokázat titulem. Zcela jinak je tomu v liturgii.

Zde je míněn každý zcela osobně. "Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj" (Iz 43,1), tak praví Bůh, která nám skrze Mojžíše zjevil své jméno: "Jsem, který je s vámi" (Ex 3,14). To nabývá na svém výrazu v liturgické slavnosti: při křtu a biřmování jsme oslovováni svým jménem. Budeš pokřtěn, budeš zpečetěn Duchem svatým. Dva lidé si navzájem udělují manželský slib a oslovují se při tom před Bohem a jeho obcí svými jmény.

Při svěcení k zvláštní službě v církvi se nad každým kandidátem zvlášť vzkládají ruce: Jsi povolán, přijímáš poslání, úkol a plnomoc. Proto je v katolických liturgiích v eucharistické modlitbě uváděno jméno biskupa: Církev není žádný neosobní podnik, ale "ekklesia", tj. společenství těch kteří jsou voláni svým jménem z anonymní masy do božího lidu. I služba kmotrů a svatebních svědků a vota při začátku ordinace mají co činit s pojmem "osobně". Celá obec nese spoluzodpovědnost za všechny, kteří do ní náleží, vykonávají v ní svou službu. Jednotlivci však převezmou funkci kmotrů a ručí potom osobně za tuto spoluzodpovědnost na cestě víry pokřtěných, biřmovaných, oddaných nebo ordinovaných. Bylo by to již stupněm liturgické obnovy, kdyby byla funkce kmotrů a svědků chápána tímto způsobem.

Stojíme za tím, co sami osobně zpíváme a modlíme se; za tím, co se modlí vedoucí liturgického shromáždění a na co odpovídáme potvrzujícím slovem Amen? V bohoslužbě židů, dnes jako kdysi, hraje "amen" velmi důležitou roli. Na pravé straně svitků tóry stojí v pražské Staronové synagóze v hebrejštině citát z Talmudu: "Větší je ten, kdo odpovídá amen, než ten, kdo žehná."

Cítíme, jak jsme na sebe navzájem odkázáni, že sám Bůh nás navzájem na nás odkazuje nebo si klademe jenom otázku: Co mi bohoslužba přinese? Co si z ní mohu vzít? Nezapomínáme se ptát? - Jak mohu přinést sebe sama? Čeká na mne obec?

Ježíš Kristus je v našem středu, když se shromažďujeme v jeho jménu. Je s námi "po všechny dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,20). Můžeme my zůstat mimo?

Jedna africká příhoda vypráví o muži, který přijde k prameni, ale zapomněl vyndat zátku z hrdla svého džbánku. Pramen tryská, život dávající voda proudí, ale nemůže vniknout do zavřeného džbánu.

Podněty k hovorům:

Existují bohoslužby, které probíhají obtížně a těžkopádně podle daného schématu. Pohled na hodinky a otázka, kdy to všechno konečně skončí, jsou potom nevyhnutelné. Známe však také slavnosti, při kterých si nikdo nevšimne, jak čas ubíhá; bohoslužby, které se všech dotýkají a které všechny niterně naplňují. Proč je tomu tak?

Proč se lidé necítí být při liturgických slavnostech osloveni a nenajdou žádný kontakt ke spoluslavícím?

Existují modlitební texty, na které nemůžete odpovědět amen? V čem to spočívá? Máte tu a tam špatné formy zbožnosti? Vytvořil se snad u vás falešný obraz Boha nebo neudržitelné chápání církve? Napadnou vás k tomu příklady?

Jak se připravujeme na společné slavení bohoslužby? Které vnější a vnitřní předpoklady jsou k tomu důležité? Nepomohlo by číst již doma nedělní čtení v Bibli?

...tělem i duší

"Zachraň svoji duši!" bylo možno číst před několika málo desetiletími v mnohých kostelech. Písně jako "Vytrvej, má duše..." nebo "Kde najde duše otčinu a pokoj" nebo "Nejlepší příteli mé duše" se tehdy těšily zvláštní oblibě. Mělo tak být zabráněno každé zbožnosti "na venek", zbožnosti "pouze jako fasády". Proti takovýmto projevům náboženství se obraceli již proroci i Ježíš. Často však vedou takové bránící snahy do opačného extrému; do niternosti cizí veškeré tělesnosti. Taková zbožnost přehlíží to, že Bůh stvořil člověka s tělem a duší a jeho Syn se "stal tělem", abychom se my stali dětmi božími (srv. J 1,14; 2K 4,11).

Dějiny zjevení přinášejí zprávy o mnoha znameních, které Bůh udělil svému lidu, aby tento lid mohl mít jistotu o jeho přítomnosti. Dal Mojžíšovi zákon smlouvy na kamenných deskách. Ve sloupu mraků a ve světle ohně se ukázal jako průvodce při tažení pouští. Archa úmluvy byla viditelným znamením jeho přítomnosti. Trůnil v ní neviditelný, uprostřed svého lidu, vysoko nad cherubíny. Ve společném pojídání beránka na svátek pesach byl zpřítomněně vnímán boží čin záchrany a vysvobození. Ježíš při vzdávání díků zanesl do této hostiny, do lámaného a rozdělovaného chleba a do poháru spásy, věčnou památku svého života a smrti "dokud nepřijde" (1K 11,34b). Od doby křesťanských praobcí je jednoznačně tradováno, že i znamení křtu je třeba odvodit od bezprostředního Ježíšova pokynu. Mluvíme zde o zcela zvláštních závazných znameních spásy a nazýváme je "svátosti". O tom se dočteme více v dalších kapitolách.

Další nejrůznější znamení byla přenesena božím lidem První smlouvy i do církve, ostatní se přiřadila v průběhu doby: žehnání a pomazání, svěcená voda a popeleční znamenání křížem, palmové ratolesti a svíce, posvěcení oltáře a kostela, žehnání zvonů, varhan nebo obrazů, které ukazují události nebo osobnosti z dějin spásy, svěcení osobních křížků, medailónků atd. Mnohá z těchto znamení se ve středověku osamostatnila; do popředí vystoupily pověrečné představy, jakoby tato znamení a "posvěcené" předměty mohly přinést lidem spásu. Toto nedorozumění sahající někdy až do magie vedlo pak v době reformace k úplnému odstranění těchto znamení i symbolů, a dospělo v některých případech až k formám obrazoborectví. V době osvícenství byly opět vznášeny námitky, že uctívání duchovního Boha v "duchu a v pravdě" (J 4, 23) nepotřebuje ničeho tělesného a věcného; to potřebují pouze lidé na nízkém kulturním stupni.

Dnes znovu poznáváme, že i náš každodenní život je plný znamení. Tiskneme si ruce na znamení spojení ve štěstí i v žalu, darujeme si květiny a pěkně zabalené dárky, máváme na rozloučenou nebo si přiťukáváme sklenkou. Takovými i podobnými způsoby se pokoušíme o "vyjadřování se" našeho nitra.

V liturgii znamenají taková znamení blízkost Boha a naši oddanost právě jemu, našemu spasení. Rostoucí měrou se v kostelech zapalují malé svíčky jako výraz adorace a proseb. Při evangelickém Kirchentagu v roce 1991 se konaly bohoslužby s pomazáním jako ztělesněný výraz motta: Olej radosti namísto smutečního šatu.

Často slýcháme, že to či ono je "pouze" symbolem. Symboly jsou též nazývány piktogramy, které pomáhají na letištích a na nádražích k orientování nebo jsou tak nazývány výsostné znaky států nebo panovníků a firemní znaky (loga). To je rozmělňování významu slova. Výraz symbol pochází z řeckého slova "symballein", což znamená doslovně: hodit dohromady, spojit, přivést do spojení dva souvislé kousky. Ve starověku bývaly jako znamení ověření a pověření osob rozbíjeny prsteny, hole nebo šperky a jedna část byla předána partnerům. Dosažení spojení sloužilo jako poznávací znamení pro přátelství, smlouvy nebo plnou moc cizího posla. Symbol se stal součástí skutečnosti, kterou vyjadřoval, tj. jejím hmatatelným výrazem. Zvláště intenzívním způsobem to vidíme na uctívání ikon v církvích Východu. Projevovaná úcta nenáleží obrazu, nýbrž na něm zobrazeným osobám nebo událostem spásy, které se před Bohem a obcí zpřítomňují.

V křesťanské bohoslužbě náleží k symbolu zvěstující slovo a víra, která toto slovo přijímá. Taková víra je potom uznávaná jako symbol, nikoli však jako učitelské výroky. Proto se vyznání víry rané církve nazývají "symbola" - poznávací znamení křesťanů.

Když někdo cizí přijde na bohoslužbu jedné z "katolických" církví (tj. církve římskokatolické, starokatolické, anglikánské, pravoslavné) nebo též luteránských obcí ve Skandinávii, Americe nebo Africe, je konfrontován s přívalem forem a barev. Členové oltářní služby nosí bílá a barevná roucha a přesunují se tam místa akce. K mluvenému slovu se přidružují gesta a znamení, předměty a úkony. Držení těl účastníků - vzpřímené stání nebo sezení umožňující volné dýchání, klečení nebo prostrace (Velký Pátek, ordinace, Taizé) jsou výrazem celkově pojaté modlitby. Zúčastněny jsou všechny smysly, aby vnímaly celou plnost děje. Nic není samoúčelné: svíce nejsou pouze pramenem světla, kalichy a misky znamenají víc než jenom nádobí, barvy nejsou vybrány podle libosti. Vše zde ukazuje mimo sebe, a sice na toho, který je při slavnosti liturgie mezi svými. Ve vodní koupeli křtu je dáván nový život, v potravinách chleba a vína je přítomen Ježíš Kristus, kterého nám poslal Otec, abychom měli život v plnosti. Vztažené otevřené ruce mají být naplňovány milostí boží. Znamení kříže zahrnuje celého člověka a vyjadřuje: Ježíš nás přijímá do své odevzdanosti a do svého velikonočního vítězství. Činění znamení kříže na čelo, ústa a srdce znamená: jemu otevírám své myšlení, svou mluvu a své srdce. Svíce, která může dávat světlo a teplo jenom tehdy, když se sama spaluje, se stává znamením lásky "až do konce" (J 13,1), jak nám to předvedl sám Ježíš. Kříž na slavnostně prostřeném stole vyzdvihuje toto stolování jako zvláštní společenství stolu. Při vstupním průvodu nesený evangeliář se stane znamením Ježíšova živého slova. Při pozdravení pokoje přijímáme jeden druhého velmi tělesně. Vzkládání rukou říká: Jsi Bohem žehnán a přijímán do služby. Kdo klečí (nebo dokonce leží při prostraci), klaní se tělem i duší před velkým Bohem.

Bílá roucha oltářní služby připomínají roucho křestní: Jako pokřtění, jako jeho vyvolený lid se scházíme ve společenství bratří a sester. Liturgické roucho nemá být žádným "stavovským oblečením", které vyčleňuje své nositele. Spíše má umožňovat, aby v něm oblečená osoba ustupovala do pozadí. Nejde o jednotlivou osobu, ta je pouze Kristovým nástrojem, rozdělovatelem božích tajemství (1Ko 4,1). Barvy rouch zdůrazňují v církvích Západu rozdílné dny a období. Bílá je barva slavností, červená poukazuje na oheň Ducha a na utrpení Ježíše Krista a mučedníků, zelená jako znamení rostoucí setby znamená evangelium, fialová se nosí ve dnech přípravy a hloubání, jakož i smutku a pokání.

Zde však platí to, co platí v každodenním životě. Všechny formy a barvy, všechna znamení a gesta nesmějí být přeháněna nebo být nevkusná či vtíravá, jinak ztratí svou sílu výpovědi. Méně znamená často více.

Podněty k hovorům:

Co je nám na znameních a gestech, na formách a symbolech, na rouchách a liturgických předmětech cizí a nepochopitelné? Jsou tato znamení již překonána, jsou kýčovitá nebo stylizována tak, že se z nich vytratil jejich smysl?

Pokuste se "očistit" znamení zarostlá magickými představami a najít jejich původní smysl (např. svěcená voda, znamení kříže popelem, palmové ratolesti, svěcení a žehnání).

Hledejte příklady "ustanovených" znamení ve svém životním prostředí, např. kniha, která se stala vepsaným věnováním nositelkou jisté zprávy a tím je výjimečná v porovnání se všemi ostatními knihami tohoto vydání; "partner look" (shodné odívání partnerů) v oděvu a špercích, odznaky a poznávací označení při setkání doposud si cizích lidí atd.

Někteří návštěvníci bohoslužeb berou pozdravení pokoje velmi vážně a mají proto těžkosti ho přijímat a dávat dále ode všech a všem. Je u nich v těchto případech nedostatek povědomí společenství (communio nejen mezi Ježíšem a duší) nebo ochoty ke smíření? Nemálo věřících se necítí dobře, když je toto gesto příliš přehnané nebo podle konkrétní osoby rozdílné. Jaká "pravidla hry" je tu nutno uplatňovat?

Bohoslužba jako slavnost

Stížnosti na to, že bohoslužby hodně strádají na lesku a slavnostnosti, že jsou příliš střízlivé a formální, nepřicházejí jenom od tradicionalistů, kteří dávají přednost přejatým, stanoveným formám před každou spontánností. Po celý rok mluvíme o slavení bohoslužby, že je to slavnost i ve své nejjednodušší formě. Proč na to zapomínáme tak často, i když jsme všichni ve své podstatě "slavící a tím slavnostní tvorové" (Odo Marquard)? Pomysleme jenom na to, kolik snah a nákladů je všeobecně vynakládáno na svatby, kulaté narozeniny a jiná výročí. Mnoho lidí, kteří přes rok do kostela ani "nepáchnou", přijde na vánoce a očekávají tam zvláště slavnostní představení.

Slavnostnost není třeba k bohoslužbě přiřadit jako nějakou dekoraci. Myslím na jednoho spřáteleného sochaře, který své konání jednou popsal takto: "Forma je již v materiálu. Já ji jenom vynesu ven." Před mnoha lety byl Romano Guardini během jednoho shromáždění požádán, aby v pátek večer přednesl úvod k nedělní bohoslužbě. Odpověděl, že k tomu stačí jediná věta: Začněte se již nyní těšit na nedělní slavnost. Mysleli jsme již někdy takovým způsobem nebo tak dokonce činili?

Máme se těšit, protože spolu uslyšíme živé slovo Boha, poznáme jeho osvobozující působení a setkáme se s Ježíšem, naším bratrem a Pánem. Smíření a nový začátek budou možné. Sám Ježíš nám chce ukázat cestu a být posilou na cestu. Ke slavnosti patří, že se na ni těším a že považuji spoluslavící za sestry a bratry. Kdyby to chybělo, kdyby ostatní, kteří přijdou, byli cizími anebo kdybychom s odporem mysleli na to, koho tam asi potkáme, potom se slavnost může těžko podařit - dokonce i mimo kostel.

Důležitý krok spočívá v tom, abychom se beze spěchu zavčas vydali na cestu, abychom již před začátkem slavnosti našli klid a na slavnost se naladili. Uspořádání a výzdoba prostoru, mistrovská hra na varhany nebo na jiný nástroj k tomu náleží též. Otevřenost vůči slovu a úkonům, pozornost a vnitřní ochota jsou nepostradatelnými předpoklady. Musíme otevřít všechny své smysly, přijít sami k sobě, aby nás Bůh mohl potkat. Slavnost potřebuje atmosféru. Pro ní je třeba i ticha. "Užvaněnost" a nutkání vysvětlovat (komentáře k liturgii namísto slavení liturgie) zkazí každou atmosféru. Do moha našich bohoslužeb se dostala přílišná umluvenost. Na počátku krátké kázání jako uvítání a ke konci další kázání na rozloučenou, vysvětlující úvody ke čtením a k přímluvám, jako by nikdo ze shromáždění nemohl rozumět tomu, co se řekne nebo bude dít dál. Pastorální teolog Paul Michael Zulehner napsal velmi ostrou knihu s podtitulem "Proti církevnímu průjmu slov".

Bohoslužba se však též nemůže ze strachu před zkostnatělými formami stát zábavnou činností s náboženským nátěrem, při které probíhá co nejvíce akcí a která dává prostor k realizaci jednotlivců. Nemá se nic účastníkům "předvádět", naopak mají účastníci co nejvíce "odvádět". Všechno co se děje musí dávat smysl a být harmonicky sladěno. Slova a znamení nesmí uváznout v prázdné formálnosti a musí být přizpůsobena našemu ohraničenému vědění a chápání. Při bohoslužbě musíme být připraveni na velikou realitu Boha. Slova a znamení, modlitby a zpěvy ukazují za sebe samy a jsou více nežli informací, apelem nebo morálním poučováním. Především však: Nejsme to my, kdo připravuje slavnost, my se nepředvádíme. Bůh nás obdařuje svou slavností!

"Nutné je však také, aby křesťané vnášeli do liturgie více společenství víry ve smyslu vzájemného podílení se na lidských strastech" (Dieter Emeis). V liturgii, ve které slavíme překonání smrti, musí prosvítat něco z lesku a z radosti konečného naplnění při veliké slavnosti Boha.

Podněty k hovorům:

Kdy jste zažili bohoslužby jako slavnosti? Proč tomu tak bylo?

Je vaše obvyklá bohoslužba obce slavností, na kterou jste schopni se těšit? Co byste při ní nechtěli postrádat? Co vás ruší? Co asi zabraňuje duchu slavnosti?

Jste při slavnosti své obce navzájem otevření nebo má co říkat pouze jistá určitá skupina, která se hlásí k zásadě: Když se to někomu nelíbí, tak může odejít?

Jak můžete sami přispět k tomu, aby se v bohoslužbě uskutečňovala boží slavnost?

Adorace

Je zvláštní, že se v našich bohoslužbách a v naší osobní zbožnosti dostala adorace jaksi do pozadí. Dokonce i novější liturgické příručky o ní mluví pouze na okraji, i když žalmy a mnoho písní z kancionálu nás vyzývá: "Pojďte a klaňte se!" To se již sotva bere na vědomí. Z "klanění" mudrců v Mt 2 se v nových překladech Bible stalo "vzdání úcty". To je sice filologicky zdůvodnitelné, avšak těžko přenositelné do naší víry. Chybí pak přemostění mezi slovy "padli na zem, klaněli se mu" a zbožností, přičemž adorace je základním náboženským a hluboce křesťanským postojem.

"Adorace je živoucí předvádění skutečnosti, že Bůh je jednoduše veliký a člověk je jednoduše malý; že Bůh existuje skrze sebe a v sobě, člověk však skrze Boha a v jeho moci. Adorace říká: Ty jsi Bůh, já jsem člověk. Ty jsi vskutku svůj, ze sebe sama, podstatný a věčný; já existuji skrze tebe a od tebe" (Romano Guardini).

V Gloria zpíváme: "Chválíme tě. Velebíme tě. Klaníme se ti. Oslavujeme tě. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu!"

Když potom na následující zvolání odpovídáme "smiluj se nad námi", jsou to vlastně projevy úcty a nikoli prosby. Toto provolávání úcty pak ústí ve velké doxologii:

"Neboť ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce."

Při adoraci se odevzdáváme Bohu, stáváme se svobodnými, otevřenými, schopnými naslouchat, můžeme přijímat a nabírat.

"Bůh je přítomen. Klaňme se mu a v úctě před něj předstupme. Bůh je v našem středu. Ať v nás všechno ztichne a niterně se před ním skloní. Kdo ho zná, kdo ho volá, ať sklopí zrak. Pojďte a vzdejte se!" (Gerhard Tersteegen)

Pod výrazem "vzdát se" rozumíme dnes zpravidla nedobrovolné podlehnutí. V uvedené písni a i dalších modlitbách se míní svobodné oddání se srdce.

Ozřejmuje to příhoda ze života Terezie z Lisieux. Jedna spolusestra se ptala Terezy, co vlastně Tereza při svých dlouhých modlitbách Bohu říká. Odpověděla: "Neříkám vůbec nic. On se na mne dívá a já se dívám na něho. Nechávám se jím osvěcovat jako by byl sluncem."

S takovým pohledem na Boha dojdeme i my v liturgii k naplněnému tichu, ve kterém se pak naše "modlitby, prosby a zpěvy" mohou "podařit". Martin Luther přeložil 2. verš 65. žalmu: "Bože, chválen jsi v tichu na Sionu". Jiní překladatelé zde mluví o "chvalozpěvu", který náleží Bohu na Sionu. Oba způsoby patří neoddělitelně jeden k druhému.

Chrámová opona se při Ježíšově smrti roztrhla (Mt 27,51). Ježíš nám otevřel volný přístup ke svatyni, k setkání s Bohem (Žd 10,20). Nazýváme ho důvěrně svým "Otcem na nebesích". To však nesmí vést k tomu, že si z něho nemusíme nic dělat, že ho můžeme banalizovat nebo ho činit pouze naplňovatelem našich vlastních přání. Při adoraci zažíváme toto: Velký Bůh se ke mně sklání. Vstupuje do mého života. Bere mne do svého života, do svého "království". Čeká na mne jako otec na ztraceného syna (Lk 15), i když se od něj vzdálím. Adorace neznamená podvolení se nebo nesvobodu, ale naopak udivený, děkovný a milující obrat k prameni života mého i jiných. Martin Luther říká, že adorace není ničím jiným než vírou a že víra je něčím víc, než držením se stanov víry. Eucharistická liturgie nás stále znovu vyzývá, abychom se připojili ke klanění "velikého sboru" (Zj 19,1) před tváří Boha. Takovým způsobem zůstanou formy našich bohoslužeb uchráněny od banalit, zploštění a toho, abychom se stále zabývali sami sebou.

V jedné z dalších kapitol tohoto základního kurzu stojí, že po zvolání "Modleme se!" má následovat tichá modlitba jednotlivce. Tyto modlitby jsou potom "shromážděny" do jedné hlasité modlitby. Další chvíle ticha jsou vhodné po kázání, při vlastní eucharistické slavnosti během přípravy darů a bezpodmínečně po přijímání, tehdy pro všechny, tzn. i pro rozdávající. V meditačních bohoslužbách jsou delší chvíle ticha tak jako tak samozřejmé.

Pastorálním úkolem je seznámit obec s tichem jako částí bohoslužby, jinak by bylo toto ticho chápáno jako nějaká mezera nebo dokonce jakoby zodpovědní nevěděli jak dál. Pokašlávání nebo nervózní listování jsou známkou toho, že přítomní si (ještě) s tichem nevědí rady.

Podněty k hovorům:

Vyhledejte a promyslete si žalmy a písně ze zpěvníku, ve kterých se vyzývá k adoraci. Zapamatujte si takové texty pro své osobní modlitby.

Uvědomte si, že "Sanctus" stojí v souvislosti s vizí povolání proroka Izajáše a klaněním se velkých sborů před božím trůnem (Iz 6 a Zj 19,1-9).

Co vadí v obvyklém průběhu bohoslužby vaší vlastní obce k dosažení ztišení? Jak je možno tento stav změnit?