3. setkání

LÁMÁNÍ CHLEBA V JÁSAVÉ RADOSTI

Ježíšova Poslední večeře a slavnost jeho obce

Nový zákon není ani nějaké systematické znázornění křesťanské víry nebo života a ani není nějakým lexikonem, který má ke každému heslu podrobné vysvětlení. To, co bylo pro adresáty jednotlivých spisů samozřejmé, totiž jejich pravidelné konání, je proto naznačeno pouze několika málo větami. Takové věci si člověk zapamatuje sám od sebe a není je třeba zachytit písemně.

Nejstarší zpráva o Poslední večeři by nebyla napsána, kdyby v korintské obci nepanovaly takové zlořády, že Pavel musel napsat: "Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně" (1K 11,20). Eucharistická slavnost byla v Korintě, tak jako při Ježíšově večeři na rozloučenou, spojena se společným stolováním. V křesťanské obci při tom měly být odstraněny jinak obvyklé společenské rozdíly. Lidé ze všech skupin a tříd měli být bratry a sestrami. Společné jídlo, na které každý podle svých možností přispěl, bylo pro chudé také sytící stravou a tím i nenápadnou pomocí k životu.

Pavel vyčítá, že ti, kteří měli více, se více nepodíleli. Tím se stávaly rozdílné majetkové poměry nápadné, chudí byli "demaskováni" - a to v souvislosti s eucharistickou hostinou!

"Tělo Páně" (1K 11,27) neznamená pro Pavla pouze eucharistický chléb, je jím také celá obec. Obec egoistickým jednáním trpí a je s ní jednáno nehodně.

Eucharistická hostina byla brzy od "nasycujícího stolování" oddělena. Pokušení oddělit od sebe bohoslužbu a službu bližním však zůstalo. V 1. listu obci v Korintě stojí věta, kterou je možno lehce přehlédnout: "Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb..." (1K 11,23). Jak může Pavel, který se sám večeře na rozloučenou nezúčastnil, něco takového psát? Možné je to tím, že tuto slavnost hostiny zažil v křesťanských obcích po svém obrácení. Poprvé to bylo v Damašku, kde se při eucharistické slavnosti setkal s Ukřižovaným a Vzkříšeným ve slovech a úkonech, které obec přijala. Je to Ježíšův příkaz, který se stále znovu provádí.

Je to, co Pavel zažil v Damašku, Antiochii, Jeruzalémě a na jiných místech, též možno cítit při bohoslužbách našich obcí? Existují zkušenosti "od Pána" v našich obcích, u nás samotných a též u hledajících? Křesťané v Jeruzalémě chápali sami sebe nadále jako příslušníky vyvoleného božího národa, nechápali se jako nějaké nové náboženské společenství nebo jako konvertité. Zůstali věrní židovské tradici a chodili do chrámu i do synagóg. K "lámání chleba se shromažďovali ve svých domech" (Sk 2,42). V obcích mimo Jeruzalém to bylo podobné. Židé, kteří uvěřili v Ježíše, zůstali věrní své tradici a viděli v Ježíši naplnění toho, co předpověděl zákon a proroci. Ježíšovým ustanovením přibyl k rituální hostině, tak dobře známé z domácích bohoslužeb, nový význam. Nalámaný a společně dělený chléb se stal znamením: "Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu" (1K 10,17). Ve Skutcích apoštolských je i řeč o eucharistii v den vzkříšení (20,7), a sice na základě zvláštní události. Jeden mladík při dlouhém Pavlově kázání usnul a vypadl z okna.

Zlořády při společné hostině, jak je známe u obce v Korintě, a rostoucí počet křesťanů původně ne židovské víry, vedly ke změně forem slavnosti. Před lámání chleba se dostala bohoslužba slova. Její výstavba se podobala bohoslužbě v synagóze. Po čteních ze Zákona a z proroků naslouchala nyní obec i dopisům apoštolů. V listech do Kolos a do Efezu čteme o žalmech a chvalozpěvech, o "zpívané eucharistii", o písních, které vnukl Duch. Takové hymny z raně křesťanských bohoslužeb jsou nám zachovány v mnohých novozákonních listech (Ř 1,33-36, Ef 1,3-10, F 2,6-11, Ko 1,13-20, 1Tm 3,16, 2Tm 2,11-13) a též v hymnických textech Janova Zjevení. Ježíšovy obce byly od počátku obcemi zpívajícími. Zpívaly žalmy a ve svých nových písních přednášely zkušenosti víry a chvalozpěvy Boha. O tom však více ve zvláštní kapitole.

Podněty k hovorům:

Zprávy o Večeři Páně od Pavla a od evangelistů jsou pouhé souhrny. Pokuste se v napsaných zkratkách objevit průběh úkonů při Ježíšově večeři na rozloučenou a při eucharistické slavnosti v kostele.

Ve 13. kapitole Janova evangelia není zpráva o večeři na rozloučenou, zato se tam podrobně popisuje omývání nohou. Proč? Co má společné omývání nohou s eucharistickou slavností křesťanské obce?

Eucharistie

Na počátku středověku se eucharistická zbožnost stále více soustřeďovala na tajuplné proměňování chleba a vína v Kristovo tělo a krev. Ručně psané a později tištěné misály západní liturgie zdůrazňují slova "Toto je moje tělo, toto je kalich mé krve" jako tzv. "proměňovací slova" velikými tučnými písmeny. Následuje výslovný pokyn, že je má kněz vyslovovat tiše, ale pozorně a zřetelně. Mnohý bázlivý celebrant to činil přemrštěně přesně. Kouzelná formule "Hokus pokus" je podle názorů mnoha jazykovědců zkomoleninou latinských slov "hoc est enim corpus..." Všechna ostatní Ježíšova slova ustoupila do pozadí, dokonce i výzvy: "Vezměte a jezte, vezměte a pijte!" Přijímání věřících, alespoň jednou ročně, a sice na velikonoce, musel pak prosazovat ostrým příkazem 4. lateránský koncil v roce 1215. "Velikonoční přijímání" bylo udělováno často před a nebo po mši, aby totiž nebyl rušen její průběh a nebyla prodlužována. Tak se z eucharistické slavnosti vyvinula ze souvislosti vytržená privátní zbožnost přijímání.

Reformátoři zdůraznili z poslušnosti k biblickým slovům jednoznačně výzvu k účasti na Ježíšově hostině a její udělování pod obojí způsobou. Když se slavila Večeře Páně, měli všichni přítomní přijímat, jinak se měla slavit bohoslužba čtení, modliteb a kázání.

Jedno slovo ze zpráv o původní hostině upadlo do zapomenutí: "eucharistesas" (Ježíš vzdal dík). Do latiny to bylo přeloženo jako "benedixit", v chápání "požehnal" a opatřeno znamením kříže. Reformace toto gesto ponechala, jako by Ježíš takovým způsobem žehnal! On však činil to, co je obvyklé a samozřejmé při židovské slavnostní hostině. Řekl nad chlebem slova chvály Stvořiteli. Po nasycujícím jídle pozdvihl "kalich chvály" a pronesl velikou děkovnou modlitbu za stvoření, za osvobození z Egypta, za smlouvu s Bohem, za tóru a za zemi zaslíbenou. Ve zvláštní svátky k tomu byly přidány další odpovídající sloky. Při takovémto děkovném připomínání prožívali přítomní velké boží skutky jako současnost, jako uzdravující dar pro svůj vlastní život. To potvrzovali slovem "Amen".

Ježíšovu výzvu svým přívržencům "To čiňte na mou památku!" uskutečňovaly již první obce tak, že do chvály a díků zařadily velké skutky boží, které učinil Bůh v Ježíši a i ty, které ještě přijdou: Ježíšovo lidské vtělení, jeho slova a znamení, večeři na rozloučenou, smrt a vzkříšení, nanebevstoupení a opětovný příchod.

Hebrejsko-aramejské slovo "beraka" (pronášení chvály) se do řečtiny překládá jako "eucharistia". Odtud má tato slavnost své jméno: eucharistie. Raná církev mluvila o "prex eucharistica", o eucharistické modlitbě. V pravoslavné liturgii (ortodoxie znamená doslovně: správné chválení - pravoslaví) je tato modlitba nazývána "anafora" (zdvižení, představení, přinášení). V římském "kánonu" se okolo tiše vyslovovaných ustavovacích slov kupily obětovací a přímluvné texty. Chvalozpěv byl omezen na prefaci, sanktus a konečnou doxologii, při které byla jenom poslední slova "per omnia saecula seculorum - po všechny věky věků" vyslovována nebo zpívána nahlas.

V rané církvi měla celá eucharistická modlitba konsekrující charakter, zatímco ve vývoji církví Východu došlo ke koncentrování se na epiklézi jako "moment proměňování". Na Západě naopak za "moment proměňování" byla považována "proměňovací slova", tj. část ustanovení. Toto koncentrování bylo za reformace ještě posíleno fixováním se na pouhou zprávu o ustanovení. Zpráva o ustanovení se pak chápala jen jako čtení z evangelia a již ne v souvislosti s chválu vzdávajícím připomínáním velkých božích skutků. V důsledku toho se mluvilo pouze o "verba testamenti" a celá slavnost byla jmenována Večeře Páně. Reformačním církvím 16. století se nepodařilo znovu obnovit spojení s "eucharistia", s díky vzdávajícím chvalozpěvem původních křesťanů.

Dnes užívá ekumena na celém světě stoupající mírou výraz eucharistická modlitba a též ji prosazuje v praxi. Při mnoha pokusech o formulování této modlitby v řeči dnešní doby však dochází k opomíjení jejího chvalozpěvného charakteru. Naproti tomu dochází k jejímu naplňování líčením časových problémů a přímluvami. Přímluvy mají v bohoslužebné slavnosti své vlastní místo, na kterém mohou být rozvíjeny. Doposud se v těchto případech používané výroky o Ježíši omezují na to, že ho představují jako přítele znerovnoprávněných a na okraj společnosti vytlačovaných. To je však příliš málo z toho, za co může křesťanská obec Bohu vzdávat díky.

"Slavit Boha je naší službou" zpíváme v jedné písni, která je skoro ve všech kostelních zpěvnících. Jsme si toho vědomi?

Podněty k hovorům:

Jakým způsobem dochází v eucharistických modlitbách, které znáte z bohoslužeb své obce, ke chvále a děkování?

Kolik místa zaujímají ve vašich osobních modlitbách prosby, naříkání a stížnosti v porovnání s chvalozpěvem a díkem? Kdy cítíte nutkání k modlitbě?

Napadají nás v této souvislosti slova obce "Bohu díky!", která tak často - (v plném vědomí smyslu?) - vyslovujeme? Uvědomujeme si při zažitém výrazu "bohudíky" smysl vyřčeného?

Epikléze

Již v nejranějších eucharistických modlitbách najdeme modlitební text, který nestojí ve zprávách o Večeři Páně. Jedná se o epiklézi, svolávaní božího Ducha na dary chleba a vína a na stolující společenství církve. V pravoslavných církvích se epikléze zachovala, v západní církvi takřka jakoby vymizela, i když ji několik reformačních bohoslužebných agend opět přechodně vyneslo na světlo. Teprve luterán Wilhelm Löhe (+1872) a potom starokatolíci Franz Heinrich Reusch, Adolf Thürlings a Eduard Herzog ji definitivně zařadili do liturgických knih. V římskokatolické liturgii se tak stalo teprve po Druhém vatikánském koncilu.

Zařazení této prosby o božího Ducha bylo v obcích rané církve samozřejmé. Jak by mohli z vlastní síly plnit Ježíšův příkaz při večeři na rozloučenou? V Písmu četli o božím Duchu, který se na počátku vznášel nad vodami (Gn 1,2), který sestoupil na lidi a spočinul na nich (srv. 1S 10,6; 16,13; 2Kr 2,15; 9,16; Iz 61,1; Ez 11,19; 36,27), který oživil mrtvé kosti (Ez 37). Ze čtvrtého evangelia věděli, že se po odchodu Ježíše mohou spoléhat na "pomoc Ducha svatého" (J 14,26), který bude s nimi a v nich (J 16 a 17; 16,7-15).

Celé stvoření je ve svém původu z Ducha a je proniknuté svatou Ruach Boha. Ta obnovuje tvář země (Ž 104,30), kterou lidé stále znovu poškozují a ničí.

Epikléze znamená nastolení životní souvislosti s Bohem. Jenom když se lidé navrátí k Bohu, nechají se naplnit jeho životním dechem, potom se ozdraví a spolu s nimi ostatní stvoření. Jenom boží životodárnou silou se může stát náš chléb chlebem života a naše víno nápojem spásy. Protože eucharistický chléb a obec pokřtěných jsou stejnou měrou "tělem Páně" (srv. Ř 12,5; 1K 10,16; 11,27; 12,27), svolávají již rané eucharistické modlitby božího Ducha na chléb a víno a na všechny, kteří se mají ve společenství hostiny spojit s Kristem a být jedno též navzájem.

Svolání epikléze patří odedávna i k jiným liturgickým úkonům, především k ordinaci, biřmování a žehnání křestní vody a oltáře. Existují agendy, které stanovují svolávání Ducha svatého na počátku každé bohoslužby. Důležitost svolávání božího Ducha na obec shromážděnou ve jménu Ježíše musí být znovu objevena a zařazena do liturgie. Hymny, zvolání a písně s prosbou o Ducha svatého nemohou být omezeny pouze na Letnice a zvláštní příležitosti. "Nějakou formou by měla taková prosba mít místo přede vším, co se v kostele mluví nebo děje; před každým kázáním, před každým křtem, před zpovědí a absolucí, před každou pastorační návštěvou nebo hovorem... Reformace znala rané nebo východní liturgické agendy příliš málo, aby si mohla uvědomit, jak dalece odpovídá reformačnímu poznání tuto prosbu o Ducha svatého nikdy nevynechávat, nýbrž ji s pokorou nechat stále znovu hlasitě zaznívat" (Wilhelm Stählin).

V té míře, v jaké víra v božího Ducha svatého jako životní princip církve bude rozšířenější a pevnější, bude růst nové chápání významu eucharistické epikléze, která se potom nebude objevovat izolovaně nebo dokonce jako nějaké cizí těleso. Ježíšovo slovo naplňuje Duch boží a ne kněžská "konsekrační moc".

Později se budeme zabývat tím, jaký význam má znovunastolení epikléze pro jednotu křesťanů a pro jejich vzájemné uznání svých úřadů služby.

Podněty k hovorům:

Pročtěte a promyslete si v textu jmenovaná místa Bible.

"Ruach" je slovo pro Ducha v hebrejské Bibli a je to slovo rodu ženského. Neměli bychom vlastně říkat "svatá Duchyně"? Co z toho vyplývá?

Porovnejte znění epikléze v různých eucharistických modlitbách.